Článek
Líbezná solidarita Česka s Izraelem má i svou kladnou stránku. Znemožňuje jakoukoli debatu o tom, zda Izrael páchá na Palestinském národě genocidu, případně etnickou čistku. Poděkujme si, že neztrácíme čas diskuzí, která je bezpředmětná.
Proč licitovat nad tím, zda se Izrael dopouští nebo nedopouští genocidy? Proč ve světle toho, co každý den v pásu Gazy a na Západním břehu Izrael způsobuje? Co na tom záleží, že izraelské činy budou či nebudou klasifikovány jako genocida? Taková nekončící polemika akorát zavání nepatřičným intelektuálstvím v kontextu katastrofy.
I kdyby za nějakých deset nebo dvacet let „přispěchal“ Mezinárodní trestní tribunál s rozsudkem, že srovnání Gazy se zemí byla genocida, změní se tím něco na polehčující okolnosti, že se jednalo o genocidu v sebeobraně? Nikoli. Lze vytušit, genocida v sebeobraně se nebude počítat jako opravdová genocida a tuto omluvenku nikdo nebude nikdy přehodnocovat.
Tomu bude odpovídat vítězný výklad dějin: Izrael od sedmého října neměl „chudák“ jinou možnost než se začít usilovně bránit. To, že při cílevědomé obraně svých obyvatel vystřílel, vybombardoval, vyhladověl a utýral na dva milióny lidí, na to se dějiny ptát nebudou. Dějiny nezkoumají vedlejší okolnosti, protože je budou psát vítězní Židé. Nevýslovné utrpení dvou miliónů lidí se bude řešit v zapadlé poznámce pod čarou. Tak kruté jsou dějiny. Ještě krutější než samotný Izrael.
Dobře je míněné úsilí, které chce Izraeli přihoršit a zaškatulkovat to, co dělá, do přihrádky „genocida“. Jen stojí za zvážení, zda celá ta snaha není tak trochu kontraproduktivní. Nic nedělá Izraeli takovou radost jako pokusy ho očernit. Tak rád se cítí dotčený a ublížený. Mile rád na sebe strhává pozornost. Otázka „kým je“ dobře odvádí zájem od toho, co vlastně dělá.
V tom spočívá také rozpor pojmu genocidy. Soustředí se na samotného pachatele, na jeho identitu, na jeho jáství, pač se ptá po jeho intenci, ale tím, že chce pachatele korunovat na „čiré zlo“, odklání pozornost od toho, co konkrétně spáchal.
