Článek
V pondělí 27. ledna jsme si připomněli výročí osvobození Osvětimi, Mezinárodní den památky obětí Holokaustu. Na jedné straně média informovala diváky o tom, že ze společnosti mizí elementární povědomí o vyhlazovací politice národních socialistů, tedy politice ochrany árijské populace prostřednictvím fyzické likvidace neárijských lidí, především tedy Židů, Romů a Slovanů.
V rozporu s tím na druhé straně ta samá média, v tomto případě Česká televize, přichází s titulkem „Irský prezident u výročí osvobození Osvětimi zmínil dění v Pásmu Gazy. Hosté odcházeli“. Tento titulek stojí v rozporu s naříkáním nad zapomnětlivostí obyvatel, protože zasazení Holokaustu do souvislostí s dnešním utrpením je právě tím, co brání zapomenutí na historickou událost, jejíž osmdesátileté výročí si právě připomínáme. K čemu slouží historická mementa, když bychom je nemohli aktualizovat? Chceme naprázdno trénovat paměť, anebo se raději učit z historie?
Když si zakážeme přenos minulých útrap do kontextů dnešní doby, stanou se z nich vyprázdněná slova, pouhé zvuky s nulovým významem a informační hodnotou. Budeme si je do zhloupnutí připomínat, ale obětem tím projevíme úctu jen těžko. Bezobsažné memorování pomáhá spíše egoistům cítit se lépe.
Proč jsme jako Češi doposud nezapomněli na husitské války? Protože je český nacionalismus z devatenáctého století aktualizoval a přesadil do kontextu tehdejšího odporu proti rakouskému mocnářství. Proč se z mnichovské konference doposud nestal historický skanzen? Protože její nechvalně proslulý slogan „o nás bez nás“ stále žije, pokud ho přesadíme do současného kontextu případného míru mezi Ukrajinou a Ruskem. Proč ani politika appeasementu neupadla v zapomnění? Protože se nechceme jako západní země dopustit podobného omylu ve válce proti Ruské federaci.
Tatáž logika platí i o Holokaustu. Pokud se nevýslovné utrpení nestane předmětem, s nímž budeme dění v současném světě srovnávat, přičemž srovnávat ještě neznamená ztotožňovat, pak i tak hrůzostrašná událost postupně zapadne pod návalem nových a nových událostí. Nic tomuto osudu nezabrání. Nepomůže ani připomínka toho, kolik milionů lidí padlo za oběť nacistické vyhlazovací válce, nepomůže ani humanizace statistiky, že za každým číslem se skrývá unikátní lidský příběh.
Jediný lék proti skleróze lidstva představil proklínaný prezident Irska, když při výročí osmdesátiletého osvobození Osvětimi zmínil utrpení lidí v Gaze. Přesto média včetně České televize zdůraznila, že se během jeho projevu našli ti, kteří se k prezidentovi otočili ostentativně zády, jako by se tím morálně vyznamenali. Ve skutečnosti svým gestem v kontextu zde načrtnuté argumentace spíše urazili památku Holokaustu a přispěli k jejímu pokračujícímu vyprazdňování.
Do toho ještě Česká televize citovala v celé délce tweet izraelského ministra zahraničí. Ten napsal, že irský prezident „opakoval antisemitské lži a propagandu Hamásu na memoriálu holocaustu, načež odtamtud vyvedli Židy, potomky těch, kteří holocaust přežili. Jaký ohavný člověk. Jaká zvrácená politika“.
Snad by se slušelo, aby pan ministr laskavě dovysvětlil, co je ohavného na propojování nevýslovného utrpení jedněch s nevýslovným utrpením druhých. Co je špatného na imaginární solidaritě Židů umírajících v plynové komoře s obětmi průmyslového bombardování? O této solidaritě mluví i přeživší Holokaustu. K této solidaritě otřesených vybízí i slogan „už nikdy více“. Na této solidaritě propojující utrpení lidí napříč celými staletími bez žádného prostorového omezení je založeno samo lidství. Anebo je snad lidství podle izraelského ministra cosi ohavného?
Abychom to izraelskému ministrovi zahraničí vrátili ve stejném gardu, byl to on, a nikoli irský prezident, kdo zneuctil „memoriál Holokaustu“, kdo se projevil jako „ohavný člověk“, kdo je součástí „zvrácené politiky“, kdo jen s opačným znaménkem opakoval „propagandu Hamásu“.
Korunu všemu ale nasadila Česká televize, která politováníhodnou výpověď izraelského předáka ocitovala, přestože jako veřejnoprávní televize by se o kvalitu veřejného prostoru postarala lépe, kdyby ji taktně zamlčela.
