Článek
Bylo ráno jako každé jiné. Slunce pomalu stoupalo nad zdi obklopující celé město, jeho paprsky bez milosti dopadaly na rozpálenou půdu. Ve vzduchu se vznášel prach smíšený s pachem spáleného plastu a zvuky vzdáleného stavebního ruchu, který se nikdy nezastavil. V Gaze bylo jedno pravidlo, které platilo pro všechny: přežít den.
Abdullah, stejně jako ostatní, začal svůj den kontrolou, zda zůstaly všechny střechy jeho domu na svém místě. Noční nálety byly nevyzpytatelné – nikdy nevíte, kam dopadne další raketa nebo jestli sousední dům, který včera stál, nezmizel jako stín.
Na rozdíl od Solženicova gulagu se zde neměřil čas povinnostmi, ale přerušovaným dodáváním elektřiny. Osm hodin proudu denně, když šlo vše podle plánu – což téměř nikdy nešlo. Přesně jako v táboře, i tady lidé přizpůsobili svůj život rytmu, který neřídili oni, ale někdo daleko za hranicemi jejich vlastního světa.
Abdullah se vydal na cestu za vodou. Stejně jako v táboře vězni hlídali, kde a kdy se objeví nový příděl, tady se čekalo na cisterny s vodou, protože trubky byly buď suché, nebo otrávené solí. Lidé stáli tiše v řadě s kanystry v rukou. Nemluvilo se, protože mluvení bylo zbytečné. Řeč byla šetřena na důležitější věci – třeba na to, jak se dostat k lékům, které došly před týdnem.
Odpoledne přineslo zprávu o tom, že v jedné z nemocnic došel kyslík. Pro děti na intenzivní péči to znamenalo jediné. Nikdo neplakal – pláč tu dávno ztratil význam. Jen matka jednoho z chlapců si tiše mumlala modlitbu. Možná to byl způsob, jak vzdorovat tomu, co přišlo jako osud, nebo snad způsob, jak dát smysl tomu, co žádný smysl nemělo.
Večer přinesl další bombardování. Stíhačky přelétaly nízko nad hlavami a země se třásla. Lidé se shromažďovali ve sklepích, což byly spíš díry v zemi, než skutečná útočiště. „Možná tentokrát přežijeme,“ pronesl jeden muž a nervózně se zasmál. Nikdo neodpověděl.
Když konečně nastala noc, Abdullah se podíval na svou ženu a děti, kteří už usínali na betonové podlaze. Přikryl je dekou, která byla kdysi modrá, ale teď připomínala spíš prach. Lehl si vedle nich, oči upřené na popraskaný strop, a přemýšlel, jaký bude zítřek. Stejně jako dnes, pomyslel si. Další den v největším, navíc rozbombardovaném vězení pod širým nebem.
