Článek
Je tomu s podivem, ale je tomu tak. Ochránci životního prostředí se vší vážností poukazují na změny klimatu, ale jako by pro stromy neviděli les, když líčí nesčetné rozměry, ohledy a momenty, v jakých lidská činnost destruuje podmínky života na Zemi.
Z jejich vyprávění vyplývá, že kamkoli šlápla noha člověka, tam příroda zpustla. Kde člověk, tam spálená země. Kolik však alarmujících příkladů, jež přesvědčivě dokládají devastující vliv člověka na přírodu, budeme muset ještě vyposlechnout, než konečně dospějeme k celkovému závěru, že člověk ze své podstaty je s přírodou nekompatibilní?
V tomto definitivním soudu spočívá zastíraná vážnost – ba nevyhnutelnost – ekologické krize. Kdyby celkový způsob života člověka byl s přírodou slučitelný, ekologická krize by žádnou krizí nebyla. Stačilo by lidskou činnost v těch a oněch bodech korigovat tak, aby přírodu nedrancovala.
Ale pokud vezeme environmentální krizi opravdu vážně, pak bychom ji měli chápat jako doklad toho, že žádné sladění lidské činnosti s přírodou možné není. Tudíž tato krize nemůže být pobídkou k úsilí harmonizovat vztahy, které harmonizovat nejdou. Je nesmyslné chtít něco, čeho dosáhnout nelze.
Úsilí o nápravu vztahu člověka k přírodě pouze vyvolává iluzi, že můžeme změnit lidskou přirozenost, z níž vychází destruktivní činnost člověka. Neničí-li člověk přírodu svévolně, nýbrž ze své přirozenosti, jejímž projevem je také ekonomický systém zvaný kapitalismus, pak nemůže člověk chtít změnit lidskou přirozenost, protože ona je tím, co je normální, co změnit nelze.
Teprve pak se environmentální krize stává skutečnou krizí. Nemá totiž žádné řešení a přesně odtud se o ní musíme naučit přemýšlet. Je-li člověk tvorem, který ze své přirozenosti žije trvale neudržitelně a který tak žije, ačkoli o tom ví, takže se nemůže vymlouvat na nedostatek informací o blížící se katastrofě, a který svým způsobem života přes všechno sebezapření nic moc nenadělá, působí dlouhodobá a systematická likvidace podmínek života jako osud. A osud je tím, čemu se vyhnout nelze.
Vždyť se stačí podívat na současnou mobilizaci celých procent celosvětového hospodářského produktu, která míří do výstavby obnovitelných zdrojů s cílem, když už ne odvrátit, tak alespoň minimalizovat katastrofu. Avšak prozatímní výsledky působí přinejmenším tristně. Rozhodně nevzbuzují naději, že lidská přirozenost je s přírodou kompatibilní. Neustálý nárůst celosvětového spalování fosilních zdrojů poukazuje na to, že enviromentální krize je nevyhnutelným údělem. I Oidipus měl větší šanci, že se vysmýkne svému osudu.
Z tohoto radikálního úhlu pohledu vypadají enviromentální problémy jako naprosto bezvýchodná krize. A proto ani environmentalisté kolikrát nemají odvahu ji tak vnímat. Kdo by také chtěl ztratit poslední zbytky naděje. Kdo by chtěl pohlédnout smrti do tváře. A tak každý tajně doufá, že lidská přirozenost je s přírodou přesevše nakonec slučitelná. Každý v koutku duše věří, že život člověka a přírody se vzájemně nevylučují. Ukázkou chytání se tonoucího stébla budiž dokola se opakující alarmující zprávy o stavu klimatu, jejichž prostřednictvím si upevňujeme víru, že situace je sice hodně, hodně vážná, nikoli však beznadějná.
Proč je ale užitečné ztratit poslední trošky naděje? K čemu je dobré, když bychom věděli, že environmentální krize má příčinu v samotné lidské podstatě? Proč máme vycházet z toho, že člověk a příroda stojí nesmiřitelně proti sobě a nelze s tím nic dělat?
Protože když se odnaučíme smiřovat člověka a přírodu, nezbude než chtít jednoho od druhého odstřihnout. Když jejich vztahy nelze harmonizovat, lze je redukovat na minimum. Když jsou člověk a příroda vzájemně nekompatibilní, proč je násilně držet u sebe k neštěstí jednoho i druhého.
A tak energie, která v souladu s lidskou přirozeností nejvíce odtrhává člověka od přírody, je ta vytěžená tím nejefektivnějším způsobem. Čím větší je totiž násobek energie získané v poměru k energii vložené na výstavbu zdroje a jeho provoz, tím více energie, která pak rozevírá pomyslné nůžky mezi člověkem a přírodou. Ruku v ruce s účinností výroby klesá také cena, takže díky dostatečně levné energii se stanou konkurenceschopné syntetické procesy, jež by snad jednou mohly nahradit drancující těžbu přírodních produktů.
