Článek
Na rozdíl od většiny západních států se Izraeli nedá upřít jedna věc: upřímnost. Mezinárodním právem pohrdá neskrytě.
Ani Spojené státy se tak čestně nechovají, i když neúspěšně odolávají svodům vlastní celosvětové moci. Třeba lusknutím prstu si zamanuly, že svrhnou Saddáma Husajna. A tak se také stalo. A důvod? Zlý Irácký diktátor prý vyvíjel zbraně hromadného ničení.
Jenže Američané celý svůj válečný podnik proti ose zla humanizovali. Zaobalili ho do bohulibých řečí o tom, jak přemění Irák v prosperující demokracii. Zachovali se ukázkově jako správná země Západu.
Takové pokrytectví u Izraele nevidíme. Palestinskému národu nenabízí žádnou humanistickou ideologii, jež by uklidnila duši, než ji strefí laserově přesná střela.
Židovský národ se upřímnosti neštítí. Jde tak daleko, že se odnaučil vyslovovat spojení „palestinský národ“. Vyvoleným židům už zjevně nevoní rovnostářské křesťanské právo národů na sebeurčení. Nebo tu snad ještě někdo chce mluvit o židovsko-křesťanské tradici?
Na tak bezelstné dno Američané ještě neklesli. Iráčanům právo na sebeurčení nikdy neupřeli. A to i přesto, že mezi Iráčany jistě pobíhaly tucty krvežíznivých zfanatizovaných teroristů.
Ano, invaze do Iráku byla v rozporu s mezinárodním právem a jeho porušení nebylo zpětně oslabeno nalezením zařízení na výrobu oněch zbrání hromadného ničení. Přesto svrhnutí diktátora v zásadě umožňuje národu sebeurčení, byť v tomto případě byla vojenská cesta kontraproduktivní.
Avšak Izrael nejedná jen kontraproduktivně, když drakonickou vojenskou silou už přes rok sesazuje od moci Hamás, který je prolnutý s obyvatelstvem stokrát nepřehledněji než Sadám Husajn s Iráčany. Zásadní je, že kontraproduktivnímu válečnému tažení proti „teroristické hordě nepřizpůsobivých muslimů“ nasazuje korunu tím, že svůj válečný podnik nepropojuje s žádnou poválečnou vizí. Jak by také mohl, když palestinské sebeurčení neuznává.
Bez představy, co bude po válce, se válka nevyhnutelně stává cílem sám pro sebe. Válčení se stává nekonečným. Boj proti terorismu nemůže mít konec, protože bojuje proti někomu, komu se upírá právo na sebeurčení. Opakované porušování mezinárodních válečných konvencí a humanitárního práva, zabíjení žurnalistů a lékařů, usmrcování hladem coby způsob vedení války nemohou být politováníhodné výjimky z řádného vedení války. Tak totiž vypadá regulérní válka proti teroru.
S teroristy se nevyjednává, jak se říká, takže se s nimi už nemluví jako s příslušníky národa, který má jako každý jiný právo na sebeurčení. Žádný „vyšší“ morální účel nesvětí brutální vojenské prostředky. Palestincům bere Izrael i tu poslední naději. Tím je tlačí k terorismu. Je vlastně s podivem, jak neúspěšný je Hamás při verbování nových členů!
Bez lidskoprávní ideologie upadají válečné zločiny na účel sám pro sebe. Týrání miliónů lidí se stává smyslem celé operace. V momentě, kdy se pozorovateli před očima roztrhají poslední zbytky humanistického obalu, uvidí Izrael v pravém světle. Už Izrael nebude vypadat jako Izrael, tedy jako sekulární stát imitující západní země, nýbrž bude vypadat jako židovský stát, jehož náboženská podstata se právě vynořila. Takový stát už nelze považovat za stát západního neboli čistě křesťanského charakteru. Takový stát je vylučovací metodou ze své povahy revizionistický, revudující základní výdobytky sekulární doby, jako je mezinárodní právo.
…
Nejen Čínu a Rusko svazuje mezinárodní světový řád. Izrael se také cítí sešněrovaný těsnou svěrací kazajkou. Proto se s pocitem osvobození rád svezl na rozporuplném (tj. kontraproduktivním) boji Spojených států amerických proti terorismu zahájený po jedenáctém září. Konečně už nemusí mít Izrael skrupule z toho, že se rozpíná mimo své hranice. Veškeré oblasti kolem sebe může s nesnesitelnou lehkostí prohlásit za kontaminované teroristy.
Takže i když se kolem sebe rozmáhá, činí tak neagresivně. Jedná nevinně – pouze ve jménu své bezpečnosti. Čeho také jiného. Každý útočník má pocit, že se „jen“ brání. Zpravidla se cítí neoprávněně obklíčen. Jednou komunismem, podruhé židovstvem, potřetí kapitalistickým imperialismem. V izraelském případě se nejspíše jedná o nelidskou hordou muslimských teroristů. Pokaždé však agresor zapomene, že své nepřátele si sám konstruuje a vytváří.
Aby nikdo nepochyboval o tom, že Izrael má právo se cítit ublížený a že mu jde o samotné přežití, nazývají jeho představitelé hranice z doby před Šestidenní válkou za „Auschwitz borders“. Říkají tím, že kdyby se měl Izrael stáhnout do svých původních hranic před rokem 1967, tj. kdyby měl začít dodržovat mezinárodní právo, ohrozil by tím svou existenci. Nikoli jen teroristický Hamás, ale v tomto světle také samo mezinárodní právo zpochybňuje právo Izraele na existenci.
Nechtít zažít další holokaust snad ani nelze nechápat, avšak neustálé připomínání minulosti vtiskává národu do hlavy nepřemožitelný pocit nebezpečí. Nacismus jako by nikdy pro židovský stát neskončil, jen nabírá stále nových podob.
Než aby židovský stát v lidech jejich obavy postupně odbourával, žije z nich a dále je prohlubuje. Aktivně vytváří společnost žijící ve strachu o svou existenci. Jihokorejci pro srovnání takovému strachu nečelí, přestože by mohli, kdyby žili v náboženském státě, jakým je Izrael.
Vystrašená společnost pak jedná způsobem tomu odpovídajícím. Jakoukoli umírněnou nebo konstruktivní kritiku na svou adresu příznačně odmítá. Kritické hlasy nestydatě dehumanizuje. Pokládá je za skřeky nelidských nacistů.
Bez nejmenší ochoty vystavit své jednání kritickému přezkoumání, ztrácí národ nad sebou kontrolu. Jedná jako smyslu zbavený. Sám sebe nezvládá. Je nevypočitatelný. Žije čistě „empiricky“ ve víru vnějších okolností. Připomíná splašené zvíře reagující na vnější podněty pouze instinktivně. Nezapojuje intelekt, který na moment zastavuje nepřetržité plynutí času. Tím intelekt vytváří časové okénko pro zamyšlení, které je vystoupením z kauzálního řetězce příčin a účinků a které umožňuje dlouhodobější strategické plánování neboli „kauzalitu ze svobody“ (Immanuel Kant).
Mimochodem, žánr hororů nebo thrillerů přesvědčivě ukazuje, že strach nebývá dobrým rádcem. Když si člověk nezachová chladnou hlavu, jedná zpravidla kontraproduktivně a sebedestruktivně. Ve vnějšku vidí jen a jen své ohrožení a nenachází v něm žádné pevné orientační body. Neví, kudy dál. Utápí se bažině.
Jen vzdáleně si izraelskou situaci můžeme připodobnit k Československu, pokud by nevzniklo na ideji formulované Masarykem jako česká otázka, a naopak by svou identitu založilo výlučně na potřebě zamezit opakování Bílé Hory. Kdyby posledním účelem a smyslem Československého státu bylo zabránit další dekapitaci národa, jak by asi vypadala naše vnitrostátní a zahraniční politika? Politici by libovolnou událost, kterou by jim dějiny naservírovaly pod nos, četli vystrašenýma očima, zdali se zase někdo nepokouší zlikvidovat naši politickou elitu.
Ještě názornější by byl příklad země, kde by proběhala komunistická nebo konzervativní revoluce. Nejvyšším smyslem nového revolučního státu by pak muselo být předejít kontrarevoluci, což by logicky vedlo k hledání nepřátel lidu a jejich preventivní perzekuci.
Tato analogie vyvolává obavu o osud Izraele. Co je Izrael zač? V jaký stát se proměnil, když v teroristech vidí nacisty? I jemný výraz nesouhlasu se svou politikou si hned vykládá jako existenční nebezpečí. Kdo snahy o usměrnění nebere vážně, sklouzává k bezuzdné politice. Ta chce víc a víc bezpečí skrze víc a víc území, jež předtím „zabírali“ nebezpeční teroristé nebo jiné podřadné rasy.
Čištěním svého okolí od teroristů se Izrael zabezpečuje před opakování holokaustu, ale i kdyby si zabral celý kontinent jako Rusko pocit bezpečí tím rozhodně nezíská. Pocit bezpečí vzniká, když si navzdory teroristickým útokům nebude představovat, že kolem něj žijí teroristé, ale lidé mající právo na sebeurčení.
