Článek
„Většina lidí nechce slyšet fakta. Takže si zapište: Žádná jaderná energie tu nebude.“ Těmito mrazivými slovy schladil Václav Smil česká srdce zapálená pro jadernou energetiku. Smilova nemilosrdná fakta však mlčí, když mají zkamenělému srdci odpovědět na to, co tedy bude, když jádro nebude. Jestliže budoucnost nebude ve znamení uranu, bude vůbec nějaká?
Fakta a čísla, která navíc v případě odborníka Smilovy třídy jsou zhodnocena tím, že jsou uvedena do fyzikálních, chemických a termodynamických souvislostí mezi sebou navzájem, mají doslova zdrcující moc. Bez slitování cupují zelené vize, že jiný a lepší svět je možný. Uzemňují. Táhnou k zemi. Působí jako gravitace. Roztrhávají nebe vymalované rozmazlujícími „projekty“ a „nápady“. Ze zelených obláčků člověk padá a padá. Nezbývá než se pokusit o nouzové přistání na ložiskách uranu a thoria.
Člověk ale neumí žít na zemi bez toho, aniž by koukal na nebe. Přítomnost bez budoucnosti je k nesnesení. Člověk neumí nemít naději. Proto i kdyby mu někdo v žertu do hlavy nakukal, že vodík nebo vrtule občas roztočené větrem zachrání lidskou civilizaci, která už už stojí na prahu kolonizace vesmíru, bude za tuto volovinu ještě rád. Bude rád, že má čemu uvěřit. Aby si vzápětí nepřipadal příliš trapně, narychlo si vyfabrikuje tisíce think tanků, které mu za drahý peníz spočítají, že dva plus dva je pět, aneb zelený svět je možný.
Václav Smil umí lámat srdce svými souvislostmi, fakty a čísly, ale člověk chce žít v naději, aby mohl vůbec žít. Chce věřit, že se může stát zázrak, protože bez něho se nemá čeho nadechnout. Na rozdíl od zvířat člověk žije z naděje, která tvoří nezbytnou součást jeho jídelníčku.
Toho si všímá Immanuel Kant. Tento filosof předkládající teorii ospravedlňující asi nejpřesvědčivěji ideu věčného míru sám přiznává, že tato idea je nejspíše neuskutečnitelná a nekonečně vzdálená. Avšak „naštěstí“ podle Kanta teoretický rozum není schopen (od stolu) ideu věčného míru tady a teď vyvrátit, a proto díky této jeho omezenosti můžeme a musíme nyní jednat tak, jako by tato idea uskutečnitelná byla.
A takto bychom mohli přistoupit i k zelené tranzici. Po přečtení Václava Smila padáme z nebeských snů rychle k zemi. Než dopadneme máme čas najít místo příhodné pro nouzové přistání. Máme čas znovuobjevit jadernou energii, energetickou hustotu a takřka nevyčerpatelné zásoby štěpných materiálů obsažených v zemské kůře, oceánech i takzvaném jaderném odpadu.
