Článek
V souvislosti s izraelským vykořeňováním „nacismu“ z Gazy probleskla i na druhé straně zeměkoule v japonských Timesech pozoruhodná zpráva, jež „čirou náhodou“ unikla českým médiím. Izraele prý finančně a jinak podporoval radikální islámské hnutí Hamás.
Proč by to ale dělal? Proč by měli mít Izraelci zájem na tom, aby sílil islámský fundamentalismus? Jak by mohl tak vyspělý, kulturní, liberální, sekulární, a především západní stát chtít vzmach nábožensky fundamentalistického hnutí, které ho navíc ohrožuje a neuznává jeho existenci? Proč by něco takového Izrael podporoval? Právě proto zní nepohodlná odpověď.
Uvažujme následovně. Pokud mám kolem sebe nepřítele, jehož otevřeným zájmem je ohrozit mne na životě, nikdo nebude zpochybňovat mé úsilí vést s ním boj na život a na smrt. Když by ale můj nepřítel projevoval ochotu uzavřít se mnou dlouhotrvající mír, budu muset vynaložit hodně úsilí, abych přihlížející „světovou komunitu“ přesvědčil o tom, že i tak musím mého soka za každou cenu zlikvidovat.
Není na tom nic paradoxního. Ideální nepřítel je prostě a jednoduše takový, kterého za nepřítele nepovažuji pouze já, ale také on mne. Když nesnášenlivost není jednostranná, ale vzájemná, mohu svůj pocit existenčního ohrožení snadno a rychle legitimizovat. Ukáži na druhého, který před nikým neskrývá, že mne chce zničit.
Naštěstí nemusíme empiricky přezkoumávat obvinění, zda izraelské vlády zkraje osmdesátých let opravdu pomáhaly vzniku hnutí Hamás, aby tento nepřítel jejich nepřítele podryl národní jednotu reprezentovanou výrazně umírněnější Organizací pro osvobození Palestiny v čele s Fatahem jako hlavní frakcí. Ptáme se totiž na něco jiného: zda taková podpora Hamásu dává logicky smysl. Odpověď závisí na tom, jaké sleduje Izrael cíle.
Pokud by byl sionistický stát ochoten výměnou za mír rezignovat na kus území, které židům oficiálně přiřkl jejich bůh, pochopitelně by bylo zájmem Izraele mít na palestinské straně u moci někoho, kdo bude také odhodlaný ve jménu míru učinit obdobný kompromis a zemi si podělit. Pokud ale Izrael zájem o mír nemá čili v přímém rozporu s koncepcí zahraniční politiky České republiky odmítá řešení konfliktu na bázi dvou samostatných států, pak nemůže nikdy chtít, aby palestinský národ reprezentovala strana, která bude ochotna s ním jednat.
Dokud bude palestinský boj za národní osvobození napůl reprezentovat radikální hnutí Hamás, které postupně sílí spolu s tím, jak se u Palestinců prohlubuje přesvědčení, že Izrael chce všechno svaté území pro sebe, takže logicky nezbývá než se militarizovat, může i za této situace Izrael před očima Západu předstírat, že chce mír, přestože ho nechce, ale pouze za předpokladu, že ukáže, že má tu smůlu, že nemá s kým zasednout k jednacímu stolu. Pokud chce vše, nemůže chtít mír, ale přesto může hrát habaďůru, že chce to, co nechce, pokud se bude moci vymlouvat na druhou stranu nejevící nejmenší ochotu se domluvit.
Abychom si rozuměli, i takový ruský prezident Vladimír Putin chce bezesporu mír. I on chce té strastiplné a odporné válce na Ukrajině konečně učinit přítrž. Bohužel však nemůže tak učinit z „objektivních“ důvodů, protože každý soudný člověk nazná, že Ukrajinu ovládají nacisté, s nimiž se nevyjednává, nýbrž bojuje. A tak si i Putin užívá historických analogií. Klade si za cíl zabránit tomu, aby se předvečer druhé světové války opakoval. Proto musí skoncovat se špatnou politikou „appeasementu“ vrcholící kdysi „Mnichovem“ a dnes členstvím Ukrajiny v NATO.
Stejnou „československou“ kartu vytasili židovští lobbisté a kongresová klaka v reakci na prohlášení administrativy George Bushe druhého, že podporuje vznik palestinského státu. Ihned se křičelo o „appeasementu“ a dle slov tehdejšího premiéra Ariela Šarona to zavánělo „Mnichovem“. Tomu nelze rozumět jinak než tak, že mír vycházející ze vzájemného uznání dvou suverénních států se pro izraelskou stranu rovná mnichovskému poraženectví.
Je-li mír pro Izrael roven porážce, pak tomu zcela konsekventně odpovídá i jeho „strategie“ ražená současným ministerským předsedou. Na schůzi jeho stranických kolegů z Knesetu v roce 2019 prozradil, že „každý, kdo chce zmařit vznik palestinského státu, musí podporovat posilování Hamásu a převádění peněz Hamásu“, a dodal: „Je to součást naší strategie – izolovat Palestince v Gaze od Palestinců na Západním břehu Jordánu“.
