Článek
Problémem Západu je to, že si špatně rozumí. Vlastně pořádně neví, co znamená být západní. Absenci sebevědomí projevuje okatě tím, že podporuje Ukrajinu v jejím boji za národní sebeurčení, ale v rozporu s tím dává zelenou Izraeli, aby právo Palestinců na sebeurčení systematicky potlačoval. Jestliže nejmocnější země Západu nese rozhodující spoluvinu za bezkonkurenční barbarství, které denně páchá spřátelený stát Izrael na obyčejných lidech z masa a kostí, musíme se obávat, že Amerika špatně rozumí sobě coby západní zemi.
Základní chybou je to, že kdekdo s bohorovnou samozřejmostí mluví o židovsko-křesťanské civilizaci. Jako by se snad Bible dala číst polovičatě bez porozumění Novému zákonu. Buď se čte očima evangelií, anebo ne. Buď Starý Zákon na poslední chvíli „zachráníme“ tím Novým, anebo ne. Na rozhraní mezi křesťanstvím a židovstvím stojí volba buď-anebo. Mezi těmito náboženstvími neexistuje žádné smíření. Pouze radikální odluka jednoho od druhého. To, co dělá křesťanství s židovstvím, připomíná raketu, která od sebe odhodí palivovou nádrž poté, co spotřebovala veškeré palivo. Křesťanství vysvléká ze sebe židovství a nechává ho za sebou jako živoucí fosilii.
Západní země tak stojí před velkým úkolem: pochopit se jako země výlučně křesťanského náboženství. Pouze na půdě křesťanství mohou státy získat a znovu a znovu obnovovat svůj sekulární charakter. Výlučně toto náboženství jim dovoluje být suverénní, tedy nemít nad sebou žádnou boží autoritu. Pouze křesťanství poznávající boha na zemi vyprazdňuje v rozporu s židovstvím transcendentní identitu boha-otce. Sekulární stát osvobozený od vlivu náboženství je proto přímým dědicem křesťanského poznání boha na zemi. Pouze křesťané tiše uznávají stát jako boha na zemi. Tím mu udělují naprostou svrchovanost.
Nic takového židovské náboženství udělat neumí. Podle toho chudák stát Izrael také vypadá. Ne náhodou ortodoxní židé pálí izraelské vlajky. Ačkoli je Izrael výlučně jejich státem, nikdy si židy na svou stranu nezíská. Přísně vzato nemá občany. Pro židy totiž nikdy nemůže být něčím víc než pouhým nástrojem v božích rukou, tedy v rukou rabínů, kteří interpretují boží vůli.
Pokud tedy připustíme středoškolskou znalost, že moderní západní právní stát se zakládá na odluce státu od církve, pak tento stát nemůže o sobě tvrdit, že vychází z židovsko-křesťanské civilizace, jako by to byl nějaký bezešví monolit jedné tradice. Naopak musí roztrhávat historické kontinuum vedví, protože na tomto rozdělení spočívá jeho sekulární existence. Konsekventně se musí stranit přátelství se zaostalými státy, které se ještě nacházejí pod vlivem náboženství. Konkrétně se to týká nejen Íránu, ale také Izraele.
