Článek
Kdo by to byl býval čekal, že za necelý půlrok bude masakr spáchaný hnutím Hamás na izraelských civilistech i vojenských cílech zastřen k nepoznání. Ačkoli si Izrael dokolečka vyvolává sedmý říjen, aby ospravedlnil zlo, které od té doby Palestincům způsobil a způsobuje, na pozadí bídy a zmaru, do kterého uvrhl Gazu, je stále náročnější vyvolat vzpomínku na onu událost, kvůli které to peklo na zemi mělo vůbec začít. Ve světle toho, co přišlo, totiž ztratil inkriminovaný den schopnost ospravedlnit to, co bylo vykonáno jeho jménem.
Přestože ochotně a bez rozpaků označíme bestiální útok ze sedmého října rovněž peklem na zemi, tento právě nastavený standard pro to, co je nevýslovné, okamžitě bledne v kontextu toho, co následovalo. Sami Izraelci si zničili odkaz na to, co mělo zůstat nezapomenuto.
Asi půl roku po sedmém říjnu je na tento den zhruba stejně nepříjemné si vzpomenout jako na krádež žvýkaček malým děckem, pokud víme, že následně bylo za svůj zločin ubičováno k smrti. V kontextu tvrdého a nepřiměřeného trestu snad raději zapomenout na (údajný) důvod, proč došlo k tak krutému trestu.
Z tohoto hlediska bychom nikdy neměli zapomenout na sedmý říjen. Jen pak vynikne nepřiměřenost trestu vůči zločinu. Takový trest snad ani nemohl být vyprovokován takovým zločinem, protože si obojí vzájemně neodpovídá, přestože by mělo. Co mělo být sobě přiměřené, se rozpadá kvůli své nepřiměřenosti. Vypařuje se zdánlivost kauzálního vztahu mezi zločinem a trestem. Účinek, jehož má být sedmý říjen příčinou, je natolik nepřiměřený své příčině, že nemůže být jejím účinkem. Nepřiměřenost trestu jinými slovy odhaluje, že sedmý říjen nebyl příčinou, ale záminkou, respektive údajný trest není trestem, nýbrž barbarskou mstou. Reagovat na barbarství barbarstvím může jen barbar, který nezná žádnou uměřenost.
Pokud zapomeneme na údajnou příčinu, na sedmý říjen, vypadá srovnání Gazy se zemí nanejvýš jako zlo, které kontrastuje s nějakým abstraktním dobrem. Avšak ve světle sedmého října vypadá tatáž zkáza – vyvolávající vzpomínku na osud města Bachmut, Mariupol nebo Nagasaki – jako zlo ve světle samotného zla. Zatímco z hlediska dobra je zlem kde co, je vskutku nevídané, když zlo dotýká standardů zla v očích samotného zla. Být barbarem i pro barbara to je skutečné barbarství.
