Článek
Z velkého Izraele přijel pozdravit naši malou zemi předseda Knesetu Amir Ochana. Doslova každý z jinak rozhádaného zákonodárného sboru dolní komory Parlamentu využil této příležitosti k předvedení svého nefalšovaného obdivu k zemi, která nezná hranice. Jejich upřímný potlesk troubil do světa dvojí standarty naší zahraničí politiky.
Nekompromisní přátelství se státem Izrael se však nepodařilo oslavit bez drobného incidentu. Zasloužil se o něj bývalý pirátský poslanec Evropského parlamentu Mikuláš Pexa. Do svého spolustraníka a stávajícího ministra zahraničí Jana Lipavského si nevybíravě rýpnul. Položil mu totiž otázku, zda ministerské návštěvě ze svaté země také řekl, že je odpadem lidstva.
Sotva pár dní totiž uplynulo od chvíle, kdy ministr Lipavský prohlásil, že pokud „někdo bombarduje nemocnici s dětmi“, pak je podle jeho názoru „odpad lidstva“. Tento ostrý humanistický výrok adresoval ruskému velvyslanci v Česku, kterého si pozval na „kobereček“ kvůli chirurgicky přesnému vybombardování dětské nemocnice v Kyjevě.
Pexa vytrhl výrok svého stranického kolegy z původního kontextu a přenesl ho do jiného. Opovážlivě vychází z toho, že Lipavského slova zvládnou stát samostatně na vlastních nohou, takže je lze použít univerzálně i v jiných případech, kdy dochází k bombardování dětských nemocnic.
Jelikož Lipavský na hozenou rukavici reagoval úšklebkem ve formě smajlíku, interpretuji jeho mlčení tak, že na zobecnění svých slov nemá co říci. Proto pomozme panu ministrovi najít vhodnou odpověď, abychom nemuseli jeho výrok o lidském odpadu upřesnit. Nešlo by o projev vznešeného humanismu, nýbrž ubohé rusofobie. Lidská zrůda by byl každý, kdo bombarduje nemocnice, pokud je to zároveň Rus. Jinými slovy bombardování nemocnic je nelidské, pokud nálet provádí Rusové, anebo obecněji, naši nepřátelé.
Když ale naši drazí přátelé dělají totéž, co naši nepřátelé, není to totéž. Naši spojenci totiž bombardují humanitárně, i když tím způsobují smrt dětí. V tomto Havlově paradoxu tkví jediný způsob, jakým se může ministr Lipavský bránit proti Pexově univerzalismu.
Pokud ministr zahraničí nežije v informačním vakuu, pak musí přece vědět o tom, že Izrael mimo jiné bombarduje také nemocnice. A nad to ještě školky, university, novináře, knihovny, mešity, obytné bloky, skleníky atd., jenomže to všechno na rozdíl od Ruska provádí humanitárním způsobem. Nezabíjí civilisty, natožpak úmyslně jako zlí Rusové. Zabíjí přece pouze lidské štíty teroristické organizace Hamás.
Pojem humanitární bombardování se pro Lipavského stává klíčovým argumentem k tomu, aby odvrátil nařčení z rusofobie zahalené do pláště humanismu. K tomu potřebuje v prvé řadě doložit, že Havlův paradox humanitárního bombardování opravdu existuje a nejedná se o protimluv. Nadto musí přesvědčivě ukázat, že Izrael srovnal Gazu se zemí humanitárním způsobem.
Nabízí se použít izraelskou argumentaci s lidskými štíty. Ta však namísto kýženého humanismu dokládá spíše to, že izraelský boj proti terorismu je skutečně nelidský. Izrael sám dehumanizuje civilisty tím, že přijímá za své to, co před ním udělali teroristé, kteří civilisty odlidštili na prostředek ke svému krytí. Palestinskému civilistovi je tak odňata lidská důstojnost hned dvakrát. Nejprve ho poníží terorista na lidský štít a následně tento nelidský čin stvrdí izraelský stát tím, že civilistu jako bezcenný lidský štít bez skrupulí zabije.
Není to tedy výlučně terorista, který ponižuje civilistu na prostředek ke své obraně. Téže dehumanizace se civilista dočká od izraelského způsobu boje proti terorismu, který zcela nenuceně a spontánně zachází s civilisty podle pravidel teroristů, přestože nemusí. Američané například bojovali proti Talibánu dlouhodobě tím, že chtěli Afghánistánu zajistit prosperitu. Avšak Izrael Gaze ani Západnímu břehu žádný rozvoj nepřeje. Jen těží z toho, že mu teroristé z Hamásu palestinské civilisty již odlidštili.
Proč Izraeli, který se dopouští válečných zločinů a anektuje cizí (nejen palestinské) území ve jménu své obrany, poslanci tleskají, zatímco když Rusko dělá přesně totéž, skoro jednomyslně ho odsuzují? Proč ten dvojí metr, ptá se Pexa nepřímo. Je snad bývalý europoslanec „mimo“, jak míní místopředseda vlády a šéf KDU-ČSL Marian Jurečka? Anebo jsou „mimo“ všichni ostatní v čele s Jurečkou, kteří pohrdají mezinárodním právem, protože odmítají aplikovat jedny univerzální pravidla chování pro všechny země na světě?
Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) zase pokládá Pexův univerzalismus za „dětinský výstup“, přestože se Pexa zrovna projevil jako svéprávný a dospělý jedinec schopný „užívat vlastní rozum bez cizího vedení“ (Immanuel Kant), zatímco rozum Pekarové se bez cizího vedení zjevně neobejde, když nebyl schopen rozpoznat ve výroku Mikuláše Pexy samostatný intelektuální výkon.
Mazat rozdíly mezi Gazou a Kyjevem, mezi Moskvou a Tel Avivem, mezi lidskými právy černochů a bělochů, mezi povinnostmi přátel a nepřátel, zobecňovat a suspendovat kontext, v tom tkví nespoutaná samostatnost osvícenského rozumu, zatímco takzvaná realpolitika v podání Pekarové a Jurečky dláždí cestu multipolárnímu bezpráví.
