Článek
Je rozdíl, jak se na jednotlivé zdroje energie díváme, zda očima demokracie, anebo z hlediska demokracie liberální. Pokaždé totiž dospějeme k jinému výsledku.
Na první pohled to vypadá, že vůči různým energetickým zdrojům by demokratický režim měl vystupovat v zásadě neutrálně. Lid si totiž svobodně podle své libosti má rozhodnout o podobě energetického mixu. Jenže demokratické zřízení – jak nenápadně prozrazuje svým jménem – má sklon hodnotit politiku populisticky, takže i různorodé technologie vyrábějící energii jsou posuzovány „populisticky“ na základě míry jejich odcizení vůči lidu.
Toho využili mnozí fanoušci neustále se obnovující energie z větru a slunce. Velmi správně postřehli, že slunce svítí, vítr fouká, voda teče a tráva rosta i tam dole, tam, kde žije obyčejný lid. Větrníky, soláry, popř. malé vodní elektrárny či bioplynky proto mají „demokratický“ charakter. Působí lidově, protože mohou fungovat na úrovni místních samospráv. Jejich komunitní, lokální a domácká nátura ostře kontrastuje se zdroji fosilními a jadernými, jež si vzhledem ke své gigantičnosti vynucují centrální řízení pomocí odcizené státní mašinérie, která se jaksi samovolně vymyká životodárné demokratické kontrole.
Přeloženo do jazyka zelených populistů nachází se obnovitelné zdroje lidu blíže. Mají totiž decentrální povahu. Naopak zdroje klasické trpí ohromným demokratickým deficitem. Nutnost jejich centralizace se rovná odcizení obyčejnému lidu. Podle dichotomie zkorumpovaná elita versus morálně čistý lid vypadají fosilní a jaderné bloky elitářsky, kdežto OZE působí přitažlivě, familiárně, lidově, domácky. Inu, jak zní název bible všech environmentalistů od Ernsta Schumachera, Malé je milé.
Jiným příkladem zeleného populismu je nápadná personifikace zla. Často čteme, že pouhé tři nebo kolik ropných společností jsou prý zodpovědné za většinu světových emisí kysličníku uhličitého. Copak ale spoluzodpovědnost nenese v prvé řadě všech osm miliard lidí, které zpravidla nemají jinou alternativu, pokud se nechtějí propadnout do energetické chudoby, anebo se z ní chtějí co nejrychleji vyhrabat?
Zavedení termínu „zelený populismus“ má navíc následující přednost. Obvykle bývají přívrženci obnovitelných zdrojů odsuzováni coby pátá kolona bruselské byrokracie ohrožující svými hujerskými nápady národní zájmy suverénního českého státu. Tento obraz vytvořený národními populisty, kteří hrdinně vzdorují bruselským elitám, se ale rozpadá, když v politice Bruselu zahlédneme zelený populismus a v evropských elitách spatříme lid, který svým „bio“ smýšlením evropskou elitu dočista mentálně zkorumpoval. Kritika Bruselu proto nemusí být nutně vedena z pozic národních populistů, nýbrž také z pozic obyčejných liberálů, kteří odmítají populismus EU.
Očima liberální demokracie vypadá nastíněný posun demokracie do náručí zeleného populismu jako úpadek, ale ani tento režim není technologicky neutrální. Z hlediska liberalismu se lze ptát, jaké energetické zdroje nejvýrazněji podporuji individualismus, nezávislost a nejštědřeji se chovají vůči jednotlivcům jakožto samostatným atomům izolovaným od dalších sociálních vazeb, místních samospráv a komunit.
Populisté mají pravdu, že tím, čím je demokracie liberální, tím je také nedemokratická. Vláda práva a ochrana individuálních občanských práv vskutku omezuje suverenitu lidu. Lid musí smýšlet liberálně, aby si nezrušil právní stát. Jenže jeho smýšlení může být i jiné, neliberální a neindividualistické. Co by lid nemohl zavrhnout individuální práva jakožto existenční ohrožení národní pospolitosti. Když jde o přežití ustrašeného celku, ve jménu jeho sebezáchovy všechna antiindividualistická opatření jsou rázem pardonována.
Aby moderní atomizovaná společnost předešla kolektivní úzkosti z budoucnosti a neshlukla se ve vystrašenou předmoderní pospolitost, musí najít způsob, jak aktualizovat Rooseveltovu čtvrtou svobodu, svobodu od strachu. Jestliže se atomizovaní jednotlivci – pilíř nikoli demokracie, nýbrž liberální demokracie – nemají bát zítřka, musí vědět, že budoucnost stojí na jejich straně a skýtá nekonečný potenciál pro jejich rozvoj a individualizaci.
Má-li se svoboda, individualismus a liberální demokracie rozvíjet, musí vládnout rovnost. Pokud možno všichni musí mít pocit svobody a ideálně nikdo nesmí svobodu pokládat za zděděný statek vyvolených. Liberálně demokratická je proto pouze taková politika, která nezhoršuje už tak nerovnoměrné rozdělení pocitu svobody.
Z hlediska energetického je však individualismus tuze náročný. Snížení agregované spotřeby ho dusí. Energetické chudnutí tak připomíná středověkou „léčbu“ pouštěním žilou. Jestliže na místo zeleného růstu má přijít „zelené smršťování“, je s individualismem amen. Neobejde se totiž bez levné energie, která proto nesmí být vzácná.
I kdyby všichni bydleli ve městech, jezdili MHD nebo na kolech a na delší štreky se vydali vlakem, ani taková úspora neznamená nic ve světle toho, kolik energie bude například zapotřebí pro elektrifikaci zemědělství pomocí vertikálních farem anebo pro vytažení stovek miliónů lidí z energetické chudoby, což je nutné, aby se mohli počítat mezi svobodné jedince. Chudoba a svoboda se totiž vylučují.
Protože ochrana individuálních práv má tento svůj energetický (materiální) rozměr, liberální demokracie je předurčena využívat levných a neomezených zdrojů energie. Problém obnovitelných zdrojů tkví jednoduše v tom, že jsou levné a jakoby neomezené pouze občas. Jejich nespolehlivost podrývá spanilou jízdu atomizovaných jednotlivců, kteří usilují o svobodu a nespoutanost ve dne v noci, po celý rok, po zbytek života. Jestliže se nemají strachovat o svou svobodu a dále podporovat liberalismus, nesmí se bát, že přijde energetická chudoba a zelené smršťování. Avšak přesně to ohlašují zdroje energie fungující občasně jako vítr a slunce.
Jestliže fosilní zdroje zanedlouho dojdou, pouze jaderná energie si může činit nárok být fialovým deštníkem proti drahotě a nespolehlivosti obnovitelných zdrojů. Chce-li liberální demokracie přežít a zachránit rozvoj individualismu, přednastavuje se tím k používání jádra. Zásoby uranu a thoria spolehlivě vystačí na několik dalších tisíciletí. Do té doby máme dost času naučit se tyto štěpné materiály levně těžit i na jiných planetách.
