Článek
Už i Mezinárodní trestní tribunál předáci izraelského státu označují za antisemitský. Zkusme si proto dovést tak vyprázdněný úsudek do krajnosti. Představme imaginární prohlášení státu Izrael k antisemitsky laděnému hraní fotbalu ze strany fotbalistů Ajax Amsterdam.
[Začátek]
Dne 7. listopadu 2024 v rámci evropské ligy se stalo něco odpudivého. Fotbalový tým Ajax Amsterdam porazil izraelský klub Maccabi Tel Aviv. Prohra židovského týmu však nepatřila k těm obyčejným, nýbrž byla drtivá. Zanechala po sobě antisemitskou pachuť. Nizozemci deklasovali tým z našeho bývalého hlavního města doslova rozdílem třídy. Do naší izraelské branky nastříleli nikoli o gól či o dva více, ale rovnou pět branek.
Ani rozdíl pěti branek nebyl hráčům Ajaxu dost. Jejich koloniální eurocentrická přezíravost týmu vyvrcholila tím, že po pěti vstřelených brankách nám nedopřáli ani jeden gól útěchy. Tady končí sranda, tady začíná politika. Debakl těchto rozměrů je nelidský. Musí mít politické konsekvence. Tak nevypadá střet mezi rovnými, ale konflikt mezi nerovnými.
Mírnější výsledek okolo 4:1 by byl také na pováženou, přesto bychom ho ještě zkousli. Avšak jedna, druhá, pak třetí, a nakonec čtvrtá a pátá branka, versus žádná branka? Přemýšleli kanonýři Ajaxu, co vlastně dělají, než rozvlnili naši síť popáté? Copak si ten náš manšaft z Tel Avivu nezasloužil slušnější zacházení? Copak můžeme zapomínat, v jakých časech žijeme? Dnes, kdy za každým rohem číhají antisemité.
Koukněme se třeba tam na budovu Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Tam právě padlo „antisemitské rozhodnutí“, které „se rovná modernímu Dreyfusovu procesu,“ jak správně podotkl náš ministerský předseda. Náš ministr pro národní odolnost Jicchak Wasserlauf označil s výstižností jemu vlastní tyto zatykače na pana premiéra a pana ministra obrany za „antisemitské obvinění všech občanů Izraele“.
Neméně přesný byl ministr bydlení Jicchak Goldknopf, který má v gesci bohem oštemplovanou výstavbu na Západním břehu. Zcela jasně a konkrétně prohlásil: „Prostě antisemitismus, vždycky antisemitismus,“ a do toho citoval verš z knihy Numeri, který popisuje Židy jako „lid, který žije sám a není počítán mezi národy“. Vše shrnul prezident Isaac Herzog: rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu znamená „temný den pro spravedlnost [a] lidskost“.
Tady jasně vidíme, že se vracíme do doby Dreyfusovy aféry. V tomto kontextu fotbalovou prohru pět ku úplné nule musíme chápat jako další projev celosvětové vlny antisemitismu, která se z Gazy přelila až na rovinu docela obyčejné kopané. Nemáme jinou možnost.
Polehčující okolností je, že antisemitismus na trávníku alespoň zastínil ono roztomilé předzápasové skotačení našich ožralých fanoušků Maccabi, kteří na záznamu odpalují světlice a ohňostroje, skandují v hebrejštině „olé, olé, ať vyhrají IDF [Izraelské obranné síly], na Araby se vysereme“, přičemž do toho vítězoslavně pokřikují, že v Gaze už „nezůstaly žádné děti“.
[Konec]
Nyní, po seznámení s imaginárním vládním stanoviskem, stojíme před otázkou: Nakolik je antisemitismus Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu rozdílný od právě představeného antisemitismu hráčů Ajaxu Amsterdam?
K rozhodnutí dopomůže jedna významná židovská myslitelka. Hannah Arendtová připomíná v knize Původy totalitarismuvtip, který trefně ukazuje absurditu nepodloženého obviňování: Jeden antisemita tvrdí, že za válku mohou Židé. Druhý přidává: „Ano, Židé – a cyklisté.“ První se překvapeně ptá: „Proč cyklisté?“ Načež druhý odvětí: „A proč Židé?“
V dnešním kontextu, po holokaustu a vzniku Izraele, by mohl vtip znít následovně: Jeden Izraelec říká: „Mezinárodní trestní tribunál je antisemitský.“ Druhý přidává: „Ano, MTT – a fotbalisté Ajaxu Amsterdam.“ První se udiveně ptá: „Proč Ajax Amsterdam?“ Načež druhý odvětí: „A proč MTT?“
