Článek
Prokázat nějakému státu, že páchá genocidu, je mimořádně složité. A to i přesto, že mezinárodní trestní právo poskytuje v článku II Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 poměrně přesnou definici. Podle této definice genocida zahrnuje kterýkoli z následujících činů:
(1) usmrcení členů skupiny,
(2) způsobení těžké tělesné nebo duševní újmy členům skupiny,
(3) úmyslné uvedení skupiny do takových životních podmínek, které mají za cíl její fyzické zničení zcela nebo zčásti,
(4) přijetí opatření směřujících k zabránění porodům ve skupině,
(5) násilné převádění dětí skupiny do jiné skupiny.
Klíčovou komplikací je však požadavek, že tyto činy musí být provedeny s cílem zcela nebo částečně eliminovat národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Jak ale doložit, co měl pachatel ve skutečnosti v úmyslu? Copak lze číst myšlenky druhých?
Například izraelský ministr obrany prohlásil, že do Gazy od nynějška nepoteče žádná voda, nebude proudit žádná elektrika a budou zastaveny dodávky veškerého paliva. Přestože po několik dní jeho slova platila do puntíku a dodnes „proudí“ materiální pomoc do Gazy v neudržitelném čili nedostačujícím množství, není snadné panu ministrovi dokázat, že jeho čin totální blokády odpovídá výše popsané definici genocidy coby „uvedení skupiny do takových životních podmínek, které mají za cíl její fyzické zničení zcela nebo zčásti“.
To, že ministr uvedl skupinu lidí do takových životních podmínek, které objektivně vedou k jejímu fyzickému zničení, ještě neznamená, že v tom spočíval primární cíl jeho jednání. Naopak jeho úmyslem bylo, jak předpokládám, aby z materiální pomoci do Gazy neprofitovali tamější teroristé. Že aplikace tak ctnostného záměru v hustě zalidněném prostředí způsobuje kromě smrti teroristů ještě smrt tisícovek dalších lidí, je věc jiná a zcela vedlejší. Možná pro někoho politováníhodná, ale druhotná.
I když pan ministr zapříčinil hladovění dvou miliónů lidí, co naplat, když jeho vědomě zamýšleným cílem nebylo genocidně vyhladovět palestinský národ, nýbrž pouze vyhladovět teroristy. Kdyby definice genocidy v sobě neobsahovala omezení, že vyvraždění skupiny lidí musí být podniknuto záměrně, Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu by to významně usnadnilo práci.
Ale copak na nějakém tom úmyslu záleží? Když bych usmrcoval lidi po desítkách tisíc, záleží ještě na tom, zda jejich smrt ze srdce chci, anebo zda jejich smrt je „pouze“ druhotným účinkem mého jednání. Dokonce bych řekl, že tak odporné činy nemůže zhoršit už nic, ani když k nim připočteme záměr nějakého zlosyna.
Při vraždě jednoho člověka má zajisté smysl rozlišovat, zda se jedná o vraždu v afektu, anebo o vraždu úkladnou, ale pokud se bavíme o desítkách tisíc lidí, neztrácí rozlišení mezi zabitím a vraždou význam?
Lze dokonce říci, že hledání záměru za tak odpornými činy odvádí pozornost od jejich odpornosti. Přesně v tom bohužel spočívá paradox genocidy. Genocida chce být jménem pro ten nejhorší možný zločin, ale aby se jím také stala, vybízí k nesmyslné scholastické debatě o tom, zda už tak hrozný zločin byl ještě navíc vykonán úmyslně, čímž odklání zájem od samotného zločinu. Chce popisovat to nejhorší, ale nepopisuje, a proto není jménem pro to nejhorší.
