Článek
I ten nejzavilejší pohrdač palestinskou státností připustí, že ne každý Palestinec je terorista. Tuto jeho rádoby humanistickou větu však cupuje rozpor. Paušalizující, ba dehumanizující tvrzení, že Palestinci jsou teroristé, pokud je míněno opravdu do jednoho, tedy včetně novorozeňat, jejichž životním účelem pak není nic jiného než vzít do ruky zbraň a odnést si s sebou na onen svět co nejvíce židů, není bohužel výrokem jen nějakého nelidy, nýbrž je rovněž konsekventním domyšlením logiky věci, že Palestinci nejsou doposud organizováni ve státě.
Nejprve se musí Palestinci stát občany životaschopného státu, aby nebylo rozporuplné mít názor, že ne všichni jsou teroristé. Komu chybí stát, je nestátní aktér, který ať chce nebo ne, vypadá objektivně v očích druhých nepředvídatelně, monstrózně a nebezpečně, protože žije v přirozeném stavu jako nějaká nevyzpytatelná zvěř, která je potenciálně schopná všeho. Buď (za „A“) může získat státnost, aby sama sebe kontrolovala na sebe uvaleným zákonem, anebo (za „B“) ji lze zavřít do nějaké rezervace, popřípadě násilně vyhnat někam pryč, anebo vyhladit. O dalších možnostech, co si s volnými radikály bez státu počít, moc nevím.
Pro zjednodušení si představme takové Katalánce, protože jsou nám trochu blíže než Palestinci. Představme si den, kdy si uvědomí, že jejich politická identita není na prvním místě španělská. Ztráta věrnosti Madridu by se okamžitě projevila tím, že by se ze všech stali potencionální teroristé usilující o nezávislost. Španělé by se ocitli v podobné pozici jako Izraelci a obtížně by rozlišovali, kdo je kdo. Protože jsou to ale křesťané, existuje pro ně možnost redefinovat španělskou identitu tak, aby zhrzení Katalánci znovu získali vůči Madridu loajalitu a přestali s rebelií.
Avšak toto politické řešení katalánské otázky je vyloučeno v případě Izraele, který si nikdy nedokáže Palestince kooptovat na svou stranu, protože jinak by musel přestat fungovat exkluzivně jako židovský stát. Kdyby muslim nebo křesťan nebo budhista našel v Tel Avivu svou politickou identitu, už by to nebylo hlavní město příslušníků pouze židovského náboženství.
Židovské náboženství svazuje izraelskou politiku, která podle toho musí vypadat. Je předurčena řešit konflikty na celém svatém území nikoli politicky, nýbrž represivně a vojensky. Je přednastavena židovstvím k tomu zavírat nežidy žijící na území svaté země do oáz zoufalství a zmaru, anebo je ze svatého teritoria vytlačovat pryč. Jen počkejme na to, jestli náhodou nepřijdou po Palestincích na řadu tamější křesťané. I oni chodidlem své holé existence znesvěcují svatou zemi.
Jedno politické řešení v podobě vzniku palestinského státu by znamenalo ztratit kus svatého území, jehož ztráta je kvůli jeho svátosti politicky nepřípustná už od dob založení státu Izrael v roce 1948 a pro sionistického hnutí odjaktěživa. Z tohoto prostého důvodu je úplně ale zcela naprosto irelevantní, co zrovna Palestinci dělají, zda hází kameny, podnikají atentáty, anebo jen tak zbůhdarma živoří v teráriu.
Druhé politické řešení v podobě zahrnutí příslušníků všech náboženství pod střechu izraelské státnosti rovněž nepřipadá v úvahu, a to opět z náboženských důvodů. Židé by totiž v náboženském smyslu ztratili všechno svaté území, přestože – a protože – by ho v politickém smyslu celé kontrolovali a spravovali spolu s příslušníky ostatních náboženství.
Tím se dostáváme k jádru pudla. Izrael není západní stát, protože je to nesekulární stát uvězněný v okovech židovské víry. Je to předkřesťanský stát, takže středověk pro něho nikdy neskončil, ba ani nezačal. Z tohoto důvodu Izrael nejenže tolik nenávidí Írán, ale ze stejného důvodu je mu zároveň tolik podobný. Neméně než íránská státnost trpí pod nezměrným náporem náboženské víry.
I ta nejvíce etnicky nacionalistická a populistická neliberální demokracie, jako Maďarsko nebo katolické Polsko, nebo kdejaký levicově nebo pravicově ztřeštěný autoritář v Latinské Americe působí ve srovnání s Izraelem sekulárně jako výspa pokroku a civilizace.
Koho vnitřně nepacifikuje a nepolidšťuje světská loajalita ke státu, ten nemůže pochopit, proč někdo chce žít ve státu. Kdo zase kolem sebe nemá žádný stát, živoří jako potenciální terorista nebo partyzán v přírodním stavu. Jeho zájem je jediný: dostat se odtud ven. Život v přírodní stavu odporuje lidské přirozenosti. Tento stav je nemorální a tomu také odpovídají nemorální prostředky, které partyzáni obvykle volí, aby unikli z jeho spárů.
Paradoxně i v činech odsuzovaných jako teroristických se může zračit lidská přirozenost, která chce vystoupit z nestátních poměrů jakožto poměrů nepřirozených. Ve jménu dosažení morálního stavu, tedy občanství, je schopna třeba i těch neodpudivějších teroristických útoků.
V tomto světle je nesmyslné tvrdit, že „nikdo nemůže popírat právo Palestinců na sebeurčení“, a že „to je bez diskuze“, a vzápětí právě ukončenou diskuzi zahajovat tázáním, zda „je ale součástí takového sebeurčení teroristický běs Hamásu?“ Citovaná mentální ekvilibristika Jakuba Szántó, jehož věta na svém konci odporuje svému začátku, je obyčejným výsledkem neschopnosti spojit vysoké a nízké do jednoty.
Izrael proto dočista lže, když tvrdí, že vede válku proti Hamásu, protože ji nemůže vést proti Hamásu, nýbrž ji musí vést proti všem Palestincům, protože všem Palestincům upírá právo na sebeurčení, které – jak zaznělo – je bez diskuze. To, že je bez diskuze, v překladu znamená, že jeho získání může zahrnovat libovolnou formu násilí vůči těm, kteří toto právo pošlapávají.
Pakliže budeme diskutovat o tom, jakou podobu má mít boj za právo na sebeurčení, zda tu či onu, ideálně zcela nenásilnou, aby ho legitimizovala, pak tento boj činíme předmětem diskuze a klademe na něj různé podmínky. Odstraňujeme jeho nepodmíněnost. To znamená jeho univerzálnost, tj. pošlapáváme hodnoty a principy západní (čili pouze křesťanské) civilizace.
Pokud právo na sebeurčení už nepokládáme za všeobecně platné, proč bychom měli odmítat nedávný papežův návrh, aby Ukrajinci zvedli bílou vlajku? Vždyť analogicky i jejich boj za národní sebeurčení nemůže být bez diskuze, nýbrž je legitimním předmětem diskuze, zda může mít násilnou formu. Proč tedy nestojíme na straně odvěké ruské říše, pro niž je Ukrajina svaté území jako Západní břeh pro Izrael?
Abychom se pochopili, kdejaký morální hrdina odsuzující odporné útoky ze sedmého října by měl ze stejného morálního východiska a ve stejné větě odsoudit upírání státnosti těm, kteří si ji zaslouží, protože žít ve státě je morální povinností každého člověka bez ohledu na náboženství nebo barvu kůže.
Na základě své konsekventnosti by navíc dotyčný mohl dospět závěru, že mezi terorismem na jedné straně a nestátností teroristů na straně druhé existuje příčinná souvislost. Nejen v tom smyslu, že jedna strana rovnice zapříčiňuje tu druhou, anebo ta druhá první. Existuje totiž příčinná souvislost známá jako vzájemné působení, jež ukončuje únavné tázání předškolních děcek, kdo si začal, aneb zda napřed byla slepice, anebo vejce, zda si nejprve začali Palestinci, nebo Izraelci, zda prvně Palestinci spáchali teroristický útok, a proto nemají doteď stát, anebo nemají stát, a proto se uchylují k terorismu. Je jen trapné, že infantilní handrkování determinuje blízkovýchodní politiku zemí, jež se ctižádostivě označují za západní.
