Článek
Jestliže válka na Ukrajině má celkem jednoznačně vojenské řešení, nic takového o odplatné vojenské operaci Izraele v pásmu Gazy tvrdit nelze. Zatímco ukrajinští vojáci mohou vytlačit okupanty zpět, odkud přišli, takzvaná denacifikace Palestinců moc nadějí na úspěch nemá. Je spíše odsouzená ke krachu, protože neexistuje stát, jehož by byli Palestinci občany a jehož prostřednictvím by se mohli postupně smířit s existencí státu Izrael.
V pořadu Hardtalk bývalý předseda izraelské vlády Naftali Bennett dává za příklad denacifikaci Německa po druhé světové válce. Na tento precedent chce Izrael prý navázat. Záměrně anebo nevědomky však Bennett zapomíná dodat to stěžejní. Němci se vyrovnávali s nastickou minulostí v rámci svého suverénního státu. Na samostatnosti Spolkové republiky Německo nic nemění, že byla dočasně pod kontrolou spojenců. Přítomnost cizích vojsk (trvající ostatně dodnes – viz letecká základna USA Ramstein) navíc převážil Marshallův plán, který Němcům prozradil, že je západní mocnosti nechtějí nemilosrdnou a tvrdou pěstí doživotně potrestat za to, co ostatním národům provedli. Naopak jim jako přátelé nastavují vlídnou – křesťanskou – tvář plnou vyhlídek na lepší budoucnost.
Abychom mohli prohlásit, že nějaký lid je organizován ve státě, musí se organizovat takovým způsobem, aby uspokojil svůj základní morální nárok na soběstačnost, autonomii a suverenitu. Jenže Gaza dnes připomíná spíše ghetto. Ne nadarmo má přezdívku největší vězení pod širým nebem na světě. Takže morální požadavek po soběstačnosti národa není uspokojen ani v té nejnižší míře. Také Západní břeh nedostává ani těm minimálním nárokům, které by mělo každé státní zřízení plnit.
Copak je tak nepřístojné chtít uznat to, že mír je možný pouze mezi státy. Vždyť v období Trumpova prezidentského mandátu se několik arabských států rozhodlo normalizovat vztahy s Izraelem a uznat jeho suverenitu. Pokud by Palestinci měli svůj vlastní stát, bylo by legitimní přinejmenším doufat, že rovněž jejich stát časem uzná svrchovanost Izraele. Jestliže ale žádný nemají, naděje na usmíření neexistuje.
Způsob přemýšlení představitelů státu Izrael je dlouhodobě pokřivený, protože tvrdí, že Palestinci dostanou stát až za odměnu, když se po dostatečně dlouhou dobu budou chovat slušně. Avšak kauzální vztah věcí působí přesně opačně. Pouze plnohodnotné občanství může zevnitř tlumit a kultivovat jejich náboženský antisemitismus.
Teprve v soběstačném a funkčním státu, který nepřipomíná přírodní rezervaci, se lid může zbavit nenávisti vůči ostatním národům, protože má možnost nahlédnout, že za případnou mizérii své existence si může především on sám. Pouze stát disponující elementárními prostředky k tomu, aby se postaral o vlastní občany, riskuje, že občané budou za nesnáze popotahovat vlastní politickou reprezentaci a nebudou svalovat vinu na někoho cizího. Jen plnohodnotná vláda lidu nad sebou samým ho nemůže podnítit k tomu, aby se zabýval také sám sebou a neřešil pouze vnějšek.
Definitivní likvidace radikálního hnutí Hamas, anebo jeho umírnění, což je vlastně totéž, má tedy jeden předpoklad. Palestinci jako každý jiný národ musí mít možnost se organizovat ve státě, anebo k tomu musí být donuceni. Občanství není jen jejich právo, ale především také povinnost. To může zahrnovat například i získání občanství jiných států, jak navrhuje trojstátní řešení tohoto konfliktu.
Opakující se teroristické útoky z palestinské strany akorát upozorňují na to, že včera bylo pozdě. Izrael však uvažuje přesně opačně. Včera nebylo pozdě, nýbrž zítra je ještě příliš brzy. Až po naplnění těžko uskutečnitelného ideálu, jakým je zničení hnutí Hamas, bude prý ochoten se začít zabývat otázkou Palestinského státu.
Takto Izrael zapřahává koně za kočár. Nenahlíží, že kauzální souvislost proudí obráceným směrem. Každá raketa vypálená na stát Izrael nevolá po ničem jiném než po občanství coby útěku z přírodní rezervace. Tudíž ani černý den sedmého října nelze použít jako argument pro další a dále pokračující prodlužování nestátní existence Palestinců. Jinak vzniká nekonečný regres pomsty. Jedna strana obviňuje druhou, že to ona si začala.
