Článek
V táboře demokratické strany zavládla panika. První televizní debatu na CNN úřadující americký prezident Joe Biden pokazil. Pletl si jablka s hruškami a vůbec jeho myšlenky měly vpravdě jepičí trvání. Nedokázal je rozvíjet po dobu delší než několik málo vteřin, natož pak aby předvedl pohotovost. Co bychom také očekávali od člověka, který antikomunistickým liberálním voličům připomíná, že demokratické volby nejsou dostatečnou zárukou proti gerontokracii, která, jak vidíme ve zpětném zrcátku, nepostihla jen Sovětský svaz.
Argument zní, že Američané by měli současného prezidenta zvolit ještě jednou právě kvůli jeho tristním výkonům. Joe Biden si zaslouží být prezidentem, protože – a ne přestože – je senilní a elementárně nekompetentní vykonávat funkci nejmocnějšího muže zeměkoule.
Proč by do této funkce měli usedat schopní a výkonní lidé? Odkud se bere taková představa? I kdyby byl prezident sebechytřejší, spoustě věcem rozumět nemůže. Potřebuje kolem sebe tucty poradců, kteří mu na stůl předkládají dokumenty k podepsání. V tom totiž tkví úkol prezidenta: moc nepřemýšlet, zato hodně podepisovat. Tomu se říká úřadovat.
Úřadování v tomto smyslu se Biden zhostí lépe než agilní Trump. Pro svůj vysoký věk je ideálním prezidentem do turbulentní doby. Díky své nechápavosti chápe, že nejdůležitější v době nejistoty je nedělat nic zbrklého a předně nedělat originální politiku. Naopak horlivé jednání lze spíše očekávat od mladých a ctižádostivých prezidentů, od kterých si hodně slibujeme. Snít o velkých změnách je právě to, čeho se musí demokratičtí voliči umět vzdát.
Když například nějaký prezident doúřaduje s kulkou v hlavě jako John Kennedy, projektujeme si do něho jako režisér Oliver Stone, že byl velkým prezidentem, který měl reálnou šanci změnit svět k lepšímu. Nic podobného si ani ten největší snílek a utopista nemůže do Bidena promítnout. Nemožnost si Bidena idealizovat činí z něho ideálního kandidáta na post nejmocnějšího muže světa. Biden je symbolem toho, že nemůžeme chtít víc.
Jestliže Baracka Obamu dostala do úřadu kampaň „Yes, we can“, pak Joe Bidena snad udrží u moci kampaň, která by se mohla jmenovat „No, we can’t“. Úspěch prvně jmenovaného je jednoduché vysvětlit, protože kdo by nechtěl prezidenta, který věří, že můžeme, ať už je to cokoli. Chce to však nemalou dávku rozumu rozhodnout se pro kandidáta, který nic nezmůže a který si zaslouží hlas amerických voličů právě proto, že veškerými svými projevy dává jednoznačně najevo, že už je u konce s dechem.
Snadno si představit, že důvod pro zvolení Obamy je zhruba tentýž jako důvod pro někdejší zvolení Hitlera nebo kohokoli jiného, kdo působí na demokratického voliče nechutně. I Hitlera dostalo k moci volební heslo: Ano, můžeme. Avšak volit prezidenta, protože nemůžeme a nic zmoci nechceme, to zvládne jen opravdový demokrat. On totiž ví, že liberálně demokratický režim ze své povahy nestojí na osobnostech, jak se ještě politicky nezkušený Václav Havel domníval, nýbrž na anonymní unylé vládě zákona zajišťující rovnost a svobodu všem bez rozdílu.
Nejsou to ryzí demokraté, kteří po zpackané televizní debatě začali okamžitě pátrat po novém kandidátovi a telefonovat Bidenově ženě, zda by se nepokusila kontaktovat svého chotě s realitou, aby zavčas od prezidentské kandidatury odstoupil. Praví demokraté nevolí osobnosti, natož pak výrazné a silné osobnosti, nýbrž nezáživný odcizený demokratický režim. Na monotónní údržbu statusu quo se nikdo nehodí tolik jako Joe Biden.
