Článek
V táboře demokratické strany zavládla panika. První televizní debatu na CNN úřadující americký prezident Joe Biden pěkně zvoral. Pletl si jablka s hruškami a vůbec jeho myšlenky měly vpravdě jepičí trvání. Nedokázal je rozvíjet po dobu delší než několik málo vteřin, natož pak aby předvedl pohotovost. Co jiného bychom také očekávali od člověka, který antikomunistickým voličům připomíná, že demokratické volby nejsou dostatečnou zárukou proti gerontokracii, která, jak vidíme ve zpětném zrcátku, nepostihla jen Sovětský svaz.
Argument zní, že Američané by měli současného prezidenta zvolit ještě jednou právě kvůli jeho tristním výkonům. Joe Biden si zaslouží být prezidentem, protože – a ne přestože – je možná senilní a elementárně nekompetentní vykonávat funkci nejmocnějšího muže zeměkoule.
Proč by do této funkce měli usednout schopní a výkonní lidé? Odkud se bere taková představa? I kdyby byl prezident sebechytřejší, spoustě věcem rozumět nemůže. Potřebuje kolem sebe tucty poradců, kteří mu na stůl předloží dokumenty k podepsání. V tom totiž tkví úkol prezidenta: moc nepřemýšlet, zato hodně podepisovat. Tomu se říká úřadovat.
Úřadování v tomto smyslu se Biden zhostí lépe než agilní a nepředvídatelný Trump. Pro svůj vysoký věk je ideálním prezidentem do turbulentní doby. Díky své nechápavosti chápe, že nejdůležitější v době nejistoty je nedělat nic zbrklého a předně nedělat originální politiku. Naopak horlivé jednání lze spíše očekávat od mladých a ctižádostivých prezidentů, od kterých si hodně slibujeme. Snít o velkých změnách je právě to, čeho se musí demokratičtí voliči umět vzdát.
Když například nějaký prezident doúřaduje s kulkou v hlavě jako John Kennedy, projektujeme si do něho jako režisér Oliver Stone, že byl velkým prezidentem, který měl reálnou šanci změnit svět k lepšímu. Nic podobného si ani ten největší snílek a utopista nemůže do Bidena promítnout. Nemožnost si Bidena idealizovat činí z něho ideálního kandidáta na post nejmocnějšího muže světa. Biden je symbolem toho, že nemůžeme chtít víc.
Jestliže Baracka Obamu dostala do úřadu kampaň „Yes, we can“, pak Joe Bidena snad udrží u moci kampaň, která by se mohla jmenovat „No, we can’t“. Úspěch prvně jmenovaného je jednoduché vysvětlit. Kdo by nechtěl prezidenta, který věří, že můžeme, ať už je to cokoli. Chce to však nemalou dávku rozumu rozhodnout se pro kandidáta, který nic nezmůže a který si zaslouží hlas amerických voličů právě proto, že veškerými svými projevy dává jednoznačně najevo, že už je u konce s dechem.
Je snadné si představit, že důvod pro zvolení Obamy je podobný tomu, jaký vedl k zvolení jiných populárních lídrů v minulosti. I Hitlera přivedlo k moci volební heslo: ‚Ano, můžeme.‘ Avšak volit prezidenta, protože nemůžeme a nic zmoci nechceme, to zvládne jen opravdový demokrat. On totiž ví, že liberálně demokratický režim ze své povahy nestojí na osobnostech, jak se ještě politicky nezkušený Václav Havel domníval, nýbrž na anonymní unylé vládě zákona zajišťující rovnost a svobodu všem bez rozdílu.
Ryzí demokraté by po zpackané televizní debatě nezačali okamžitě pátrat po novém kandidátovi a telefonovat Bidenově ženě, zda by se nepokusila svého chotě kontaktovat s realitou, aby zavčas od prezidentské kandidatury odstoupil. Praví demokraté nevolí osobnosti, natož pak výrazné a silné osobnosti, nýbrž nezáživný odcizený demokratický režim. Na monotónní údržbu statusu quo se nikdo nehodí více než Joe Biden.
