Článek
Vzpomeňme, jak tenkrát na Karlově námětí byl by jednou dobrého vojáka Švejka málem zachvátil automobil. Tak náhle uchvacují dnes veřejný prostor konspirační teorie. Někomu se nelíbí, jiného baví, třetího rozhořčují, ale proti jejich síle přetvářet realitu nikdo nic moc nesvede. Málokterý vzdor působí bezmocněji. Snad jen zákazy trestající pod pokutou spaní pod mostem.
Když se spiklenecké teorie beztrestně šíří světem, bavme se o tom, odkud berou sílu vytvářet novou realitu. Zní to banálně, ale jejich rezervoár spočívá v samotném myšlení. Člověk se jako bytost myslící profiluje v prvé řadě tím, že nežije jako zvěř obklopená fakty a danostmi, nýbrž si okolní bezprostřednost zduchovňuje a přivlastňuje. Výsledkem jejího podmanění je svět, ve kterém žije. Pouze člověk žije ve světě. Tento svět je jeho a má tedy duchovní podstatu.
I putimský strážmistr Flanderka, postava z Haškova veledíla, žije ve světě. Nezalekl se neočekávaného faktu, že zatčený ruský špión Švejk ze sebe není s to vyžvejknout jediné slovo mateřským jazykem. Avšak tato bezprostřednost neměla nejmenší šanci na úspěch. Nejenže nevyvrátila podezření, že se jedná o nastrčeného ruského špeha, ale navíc ji strážmistr nebagatelizoval, nýbrž si ji osvojil coby zjevné a ničím nezpochybnitelné svědectví dokládající to, jak je Švejk vychytralým zvědem.
A tento osud je osudem veškeré fakticity usilující vyvracet konspirační teorie. Fakta jsou bezzubá vůči síle myšlení kooptovat si je na svou stranu. Vezměme si za příklad environmentální krizi. I kdyby počasí dělalo psí kusy, když nebudu chtít, na globální změny klimatu, notabene prý zaviněné člověkem, neuvěřím. Jakožto bytost myslící si skutečnost raději uzpůsobím k obrazu svému. Chci totiž, aby do písmene odpovídala mému světonázoru. Než abych se ho vzdal, a tím ztratil svůj domov a křehkou identitu, to raději povodeň, která právě vyplavila sklep mého domu, připíšu na vrub intenzivnější sluneční aktivitě, popřípadě na bedra nějakých zednářů nebo jiných zloduchů, kteří si za zády všech poctivých lidí hrají s počasím.
Nic nemůže mé myšlení odzbrojit. Je proti lidské přirozenosti zradit myšlení a připravit ho o vítězství nad realitou. I kdyby fakta byla natisíckrát přeměřena a ověřena vědeckými komisemi, s lidským myšlením nepohnou.
Úplně jinak se chová umělá inteligence. Ta se faktům poddajně přizpůsobuje. Postrádá nad nimi moc a nikdy ji také nezíská. Neví, jaké to je skutečně myslet, tudíž nedokáže ani konspirovat, a proto se vždy bude nacházet v závěsu za faktografickou daností. Strážmistrovi Flanderkovi nesahá umělá inteligence ani po kotníky. To on na rozdíl od ní udává realitě směr.
O působení inteligence, která je bytostně lidská a nikoli umělá svědčí právě ty nejbizardnější spiklenecké výplody. Věděli jste například, že Putin pracuje tajně pro CIA, protože jinak si snad ani nelze vysvětlit, že tak významně oslabil moc Ruska ve světě. Vidíme inteligenci, která se nechce podvolit ničemu vnějšímu, cizorodému, faktografickému. Dokonce si jednou vymyslela boha, ultimátní příčinu všeho, aby se vytratily poslední pochyby o tom, kdo vládne světu. Když se pak zapomnělo na to, kdo boha původně vytvořil, a bůh byl zvěcněn, čas se naplnil a myšlení boha zase zabilo.
S větrnými mlýny potom bojují ti, kteří konspiračním teoriím vzdorují poukazem na jejich faktografickou nepřesnost. Tito důmyslní rytíři dnešních dní zjevně nemají nejmenší tušení, jakou silou působí logické myšlení. Vzdáleně připomínají osvícence, kteří usilovali o to svět nadobro očist od náboženských pověr, avšak, aniž by si toho byli vědomi, čím více měli vítězství na dosah ruky, tím se chovali vůči svému náboženskému nepříteli fanatičtěji. Nakonec byli sotva k rozeznání od náboženských vymítačů ďábla.
Uznejme tedy, že konspirační teorie představují nevídaný intelektuální výkon, jímž myšlení ukazuje, kam až je ochotno zajít, aby se nemuselo vzdát svého panství nad realitou. Pokud má být konspirace poražena, pak pouze na půdě myšlení. Kamenovat ji empirickými fakty ocejchovanými etiketou „made by science“ je kontraproduktivní.
Na místo agresivity navrhuji zvolit vstřícnější postup. Podle rčení, co nevyhladíš, to nevyškrábeš, jde podle mne o to, aby učení se novým věcem a činění se světem zkušenost přinášelo především radost. Zároveň se člověk nesmí mylně obávat, že učení ohrožuje jeho vítězství nad realitou. Naopak, když myšlení bude nové informace do sebe nejen pohlcovat, ale zároveň se na nich bude obohacovat a přeměňovat sebe sama, jeho dominance nad světem se ještě upevní. Myšlení se musí cítit pevné v kramflecích, že kvůli vzdělání nepřijde o svůj status pána.
Když uvidí, že poctivý respekt vůči empirické realitě neznamená porážku, nýbrž dosud nepoznané vítězství, bude se chtít učit. Pak už nebude podvádět svět o jeho vítězství, nýbrž se bude radovat z jeho vítězství jakožto svého vlastního. Triumf připadne oběma stranám, když myšlení promění svět v zrcadlo svých vlastních chyb, omylů a předsudků.
Podnítit vůli k učení je pak přímo odvislé od toho, jak zajímavě, provokativně a atraktivně je dané téma prezentováno. Laskavě si odpusťte urputné naléhání, že naměřená data jsou pravdivá, nýbrž mi je prosím vyložte takovým způsobem, abych chtěl jejich pravdivosti uvěřit. Můj rozum je totiž ochotný uznat pouze to, co on sám chce, a necukne o píď, dokud nebude chtít, dokud v něm neprobudíte lásku či zanícení k pravdě.
Proč suchopárný popis klimatické krize není schopen mobilizovat masy, velmi výstižně ukazuje film K zemi hleď (2021). Předkládá příběh, v němž nikdo nepřistoupil k blížící se zkáze konstruktivně. Snad až na jednu čestnou výjimku, která byla velmi příznačně vyobrazena v silně negativním světle. Mám na mysli onoho kapitalistu, který chtěl z komety mířící přímo k Zemi nejprve vytěžit vzácné zeminy. To on na rozdíl od ostatních alespoň zkusil přetavit hrozbu v rajcovní příležitost. Pouze jej hrozba přitahovala.
Kontrastně vůči němu vystupovala autistická obec vědců v čele s hysterickým DiCapriem. Nikoho svým daty a propočty neoslovila. V nikom neprobudila vůli přeměnit výzvu v příležitost. Svým nudícím pozitivismem si nezískala ničí srdce, maximálně něčí rozum, což je ale tuze málo. Koho nakonec zajímá otravné žvanění o konci světa?
DiCaprio zjevně nečetl Komenského nebo Rousseau. Netuší, že učení má být především zajímavé a hravé, nikoli nudné. I kdyby vědeckofantastické tabulky, grafiky a hokejové křivky říkaly, že svět jde ke dnu, co z toho, když o tom budou zpravovat fádní, nezáživnou a monotónní formou. Může snad uspávač hadů vykompenzovat formu svého výkladu ještě únavnější naléhavostí? Copak vykřičník za větou dokáže čtenáře přesvědčit o její vážnosti?
Proč se nacházíme uprostřed ekologické krize, má tedy celkem jednoduchý důvod. Jsme o ni informováni sterilním způsobem, takže její existenci nikdo nechce přitakat. Ani její popírači, ani environmentální aktivisté nechtějí žít ve světě zmítaném environmentální krizí. Zavírají před ní oči jako malé děti, anebo její nástup chtějí odvrátit, popřípadě její nejhrozivější důsledky, což je však totéž. Takže ve výsledku vypadá krize přesně jako ona kometa ve filmu K zemi hleď. Prý ji musíme zarazit, zastavit, předejít jejím nejhorším dopadům a tak podobně. Její přívětivou stránku neznáme. Takové zpravodajství je bytostnou součástí problému a nijak nenapomáhá jeho řešení. Kvůli špatné a jednostranné diagnóze nevíme, proč bychom příchod krize měli vítat. Netušíme, v jakém smyslu se máme radovat z toho, že krize už konečně dorazila.
Až jednou – pokud snad nebude úplně pozdě – poznáme její odvrácenou a kladnou stránku a začneme se na ni těšit, snad také přežijeme její nejhrůznější důsledky. Cílem proto musí být environmentální krizi vyobrazit vzrušujícím způsobem, má-li se o ni člověk začít zajímat a z jejího příchodu se naučit svým způsobem také trochu radovat. Jde vlastně o to ji polidštit. Tak jako křesťanství zvládlo polidštit boha.
