Článek
Všimněme si nejprve toho, jak odpůrci jaderné energie argumentují. Vystrašeným společnostem už nepodstrkují hororové scénáře, co by se stalo „kdyby“, nýbrž od tohoto zvyku upustili a naučili se hrát ekonomickými kartami. Pranýřují nevýhodnost a drahotu jaderné energetiky jak v absolutním smyslu, tak v tom relativním, tedy ve srovnání obnovitelnými zdroji.
Avšak háček tkví v tom, že finančně nákladná je především výstavba nových jaderných bloků, nikoli provoz a údržba již postavených elektráren. Tudíž němečtí sousedé museli vystoupit z exkluzivního klubu jaderných zemí na základě zcela jiných důvodů než na základě prosté ekonomické rozvahy. Tolik omílané hospodářské argumenty byly – zdá se naprosto zjevně – pouhou zástěrkou. Jejím cílem nakonec bylo racionalizovat neracionální antijaderný sentiment oplodněný svéráznými německými „hodnotami“.
Základní hodnotou němectví, lze potom říci, je odpovědně upustit od „vysoce rizikových“ a „nezvladatelných“ technologií. Právě těmito přívlastky bývá jádro v Německu titulováno bez mrknutí oka. Takto je vyštípáno na samý okraj „slušné“ společnosti a vypuzováno z veřejného prostoru. Kdyby náhodou očerňování nevyvolalo očekávanou hrůzu, pomyslnou dýku vítězně vrazí do zad otázka, co s jaderným odpadem, jako kdyby odpovědět, že nic, bohatě nestačila.
Jestliže tedy odstavení posledních jaderných elektráren pramení z hluboce zakořeněného hodnotového rozpoložení německého národa k moderním technologiím, nevyhnutelně tento krok špatně zapůsobí na doposud přátelské vztahy Německa k ostatním zemím. Svobodné národy, jež se rozhodnou nedláždit s Němci slepou uličku, budou nezadržitelně očima Berlína vnímány jako hodnotově méněcenné. Budou připomínat nezodpovědného jezdce, který se zbláznil, neboť odsedlal koně, jenž se může kdykoli nekontrolovaně splašit. Jaderné národy osedlávající nezvladatelné technologie budou osočovány, že tímto svým naprosto bezohledným nacionalismem ohrožují budoucnost Evropy a nakonec celý svět.
Kdyby pro představu Německo jádro odstoupilo z racionálních důvodů, kdyby například objevilo nové geotermální zdroje nebo kdyby se přestěhovalo na nějaký ostrov, kde pořád a jenom fouká, nebo kdyby nad ním slunce nezapadalo a oblačnost nezastiňovala solární lány, pak by Německo snadno nahlédlo, proč podobně racionální země, ale nacházející se v jiné situaci, provozují jaderné elektrárny, nebo se k tomu odhodlávají.
Avšak Němci jádro odmítli, protože je hodnotově zvrácené, a nikoli protože je ekonomicky nevýhodné. Vydali se tak cestou pošlapávající přátelské vztahy mezi evropskými národy.
Na pokřivených hodnotách založený strach z jádra – jako každý jiný strach – je navíc infekční. Ostatním zemím nahlodává sebedůvěru. Nemá-li se německá úzkost rozpínat, nezbývá než ji izolovat. Inspirovat se lze u studenoválečné politiky zadržování komunismu (containment policy). Ostatně tento proces již započal.
Takto je třeba reagovat, jestliže se vzpouru proti jádru nepodařilo zarazit na národní úrovni. Jestliže vlády v Berlíně nakonec podlehly demokratickému tlaku zdola, naděje se upíná k schopnosti okolních zemí spolupracovat na izolaci Německa. Budoucnost Evropy tak do značné míry bude záležet na tom, zda se včasně podaří ukončit politiku appeasementu vůči zelené tranzici prováděné německým způsobem.
