Článek
Moderní právní stát, v jakém (oficiálně) žijeme, má být podle Immanuela Kanta republikou. Pro republikánské zřízení je charakteristické především to, že zákonodárná moc je oddělena od moci výkonné. Protikladný režim, než je republika, Kant nazývá despocií. Vyznačuje se naopak splynutím obou těchto mocí. Despota je vládce, který vykonává obecnou vůli, jako by ji pouze nereprezentoval, nýbrž přímo ztělesňoval. Vůbec se od zákonodárné moci nedistancuje, nýbrž se s obecnou vůlí lidu bezprostředně identifikuje.
Proto je despota tak nedůtklivý. Když ho někdo třeba i v dobrém mínění pokárá, pokládá to za útok na všechen lid, jehož suverenitu prý ztělesňuje. Autoritářský despota špatně snáší kritiku, protože nechápe, že není adresována celému národu, ale pouze jemu. Výhradu, že on špatně vykonává vůli lidu, čte automaticky jako podrývaní suverenity lidu.
Není se čemu divit, když si despota myslí, že stát jsem já. Vůli lidu materializovanou ve státu a jeho institucích totiž pokládá za bezprostředně identickou s jeho individuální vůlí. Není snadné mu tuto identitu rozmluvit. Netuší, že obecnou vůli má odlišovat od té své a že právě v jejich roztržení spočívá podmínka, která umožňuje, aby kritiku adresovanou jeho vládě vzal na sebe a nepřenášel ji na bedra celého lidu.
Chce to nemalou dávku odvahy přijít za despotou s názorem, že si vůli lidu špatně vyložil, když provedl to či ono opatření. Jak despotovi po dobrém vysvětlit, že vůle lidu se v jeho činu rozhodně nezrcadlí? Vážně totiž hrozí, že se despota urazí, protože zcela automaticky naivně a zároveň domýšlivě pokládá za obecné dobro cokoli, co udělá. Ani na okamžik nechce připustit, že by tomu tak možná být nemuselo, že vůle lidu může být jinde a že i on může chybovat, a tedy zájmům národa špatně porozumět. Odvěká tradice ho totiž učí, že vše, co vykoná, zhmotňuje vůli lidu, anebo předtím vůli boží.
V republice je naopak i ten nejmocnější politik služebníkem státu a nikoli jeho vlastníkem. Moc vládců je odpárána od té zákonodárné. Díky tomu by nikdo neměl mít strach vládu kritizovat, protože vláda nese zodpovědnost za své činy, takže námitky adresované jí nepřenáší na všechen lid. Republikánská vláda prvoplánově neštve svůj lid proti kritikům. Nechce, aby se lid rozzuřil na ty, kteří vládu kritizují, nýbrž kritiku bere na sebe.
Když vláda nepřesouvá kritiku na bedra lidu, nemusí pak vystupovat na jeho obranu a zavírat do vězení nebo různě popotahovat ty, kteří se odvážili vládu kritizovat. Zodpovědná vláda přistupuje k výhradám konstruktivně a vždy se nejprve zeptá, zda skutečně náhodou nevykonala něco, co odporuje zájmům celku, zda náhodou neprotlačila sněmovnou špatné zákony, tedy zákony, které jsou trvale neudržitelné a rozporují vůli lidu, takže nemohou platit za skutečné zákony mající naději získat legitimitu.
Kritizování výkonné moci na jedné a její oddělení od moci zákonodárné na straně druhé jdou tedy ruku v ruce. Bez jejich oddělení kritikům vážně hrozilo, že budou upáleni na hranici nebo donuceni mučením odvolat své názory. Avšak nutno dodat, že bez jejich oběti by si vlády jen stěží někdy po dobrém uvědomily, že jejich partikulární vůle není totožná s vůlí obecnou, že suverénní vůli lidu mají pouze reprezentovat. Trvalo to, než vlády uznaly, že se mohou mýlit a vůle lidu se proti nim může obrátit, pokud si ji špatně vyloží, tak jako se to stalo za Francouzské revoluce.
Kritika kárající vlády za to, že nereprezentují vůli lidu, že sněmovnou prosazují zákony „na sílu“, je kritika, díky které si západní země postupně osvojily republikánské zřízení a prodraly až na samý vrchol dějinného vývoje. Vlády jsou totiž snaživější, když pěvně vědí, že mohou chybovat a že doba neomylných vládců, kteří se ztotožňují s celkem, pominula.
Kritika kritiky
Avšak nejen vlády, ale i její kritici by měli jednat zodpovědně. Účelová kritika za každou cenu může nezáměrně způsobit to, že vlády se začnou ztotožňovat s vůlí lidu, aby vůbec mohly vládnout. Paušalizující výroky typu, že prezident Pavel nebo jeho předchůdce Zeman, bývalý americký prezident Trump nebo jeho nástupce Biden není můj prezident, je přesně ta kritika, která dopředu nedává té či oné politické reprezentaci vůbec žádnou šanci národ politicky reprezentovat, tedy vykonat alespoň něco, co by se dalo uznat, že je v zájmu celého národa.
Jestliže se kritika neukázní a neodpustí si svůj generalizující přístup čili nezačne posuzovat jednotlivá opatření vlády separátně podle jejich konkrétního obsahu, nýbrž setrvá u jejich hodnocení podle toho, kdo je prosazuje, budou vlády reagovat tak, že jimi prosazované zákony budou ztotožňovat s vůlí lidu, aby mohly odpor proti jejím zákonům pokládat za zradu národa. Například kdo je proti zákazu potratů, není Polák. Kdo kritizuje zahraniční politiku izraelského premiéra Benjamina Netanjahu, je antisemita. Kdo odmítá Putinovu vojenskou invazi na Ukrajinu, je nacistický rusofob. Ve výsledku se každá vláda bude zaklínat vůlí lidu. Bez ohledu na to, jestli bude populistická nebo nepopulistická.
Lví podíl na tomto politickém vývoji směrem k despocii má špatná a nekonstruktivní kritika. Jestliže revolučně volá po tom, aby šel lid do zbraně a necítil se být politikou vlády reprezentován, protože se politická elita prý jeho vůli odcizila, pomáhá tím dostat k moci vládu, která přirozeně bude chtít takovým výhradám předejít, takže bude zarytě tvrdit, že ona je bezprostředně totožná s vůlí lidu a nikdo jiný. Všechna opozice se následně automaticky stává nepřítelem státu a podezřelou ze zrady lidu.
Proč republika takto upadá v despocii, má tedy příčinu v tom, že vlády jsou kritizovány populisticky. Povrchní kritici připomínají pacienta, kterému doktor nařídil, aby jedl ovoce, ale právě proto odmítá jíst banány, jablka nebo hrušky. Doktor mu totiž řekl, že má jíst ovoce, takže nepadlo ani slovo o nějakých banánech nebo jablkách.
Než tedy kárat vlády za to, že banán není ovoce čili jakékoli její konkrétní opatření nereprezentuje obecnou vůli lidu, bylo by daleko konstruktivnější vládám spíše ukázat, co dělají správně, v jakých vybraných bodech vůli lidu reprezentují. Nová vláda pak bude mít na co navazovat a snad bude chtít pokračovat v tom dobrém, co udělala ta předchozí.
