Článek
Překvapivě libou zkušeností byla četba koncepce zahraniční politiky České republiky. Zvláště pak potěšila pasáž věnující se boji proti terorismu, která dokládá, že se nad obsahem někdo opravdu zamyslel. Myšlenka hodná připomenutí a rozboru je uvozena celkem banálním odsouzením terorismu:
„Česká republika bude na půdě EU, NATO, OSN a dalších organizací podporovat opatření směřující k potírání mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu, včetně sjednání nových mezinárodněprávních závazků.“
Hned na to ale navazuje věta, která dalece přesahuje obzory všech novodobých českých premiérů a prezidentů s jejich jednostrannou podporou izraelského způsobu boje proti terorismu. Posuďme sami, kolik západních politiků se dokáže duchovně rozpoložit tak, aby pochopili následující argument obsažený v koncepci české zahraniční politiky:
„Jelikož radikalizace často souvisí s nedůstojnými životními podmínkami, nedílnou součástí tohoto úsilí [tj. potírání mezinárodního terorismu] je snaha o jejich zlepšování v zemích původu teroristických hrozeb, a to formou podpory lidských práv a obchodu, rozvojové spolupráce i humanitární pomoci.“
Jinými slovy prevence terorismu založená na materiálním a duchovním rozvoji „země původu teroristických hrozeb“ je základním stavebním kamenem boje proti terorismu. Nestačí vystopovat a eliminovat Usámu bin Ládina, nýbrž ruku v ruce s odstraněním Al Kajdy je potřeba kooptovat na svou stranu podhoubí, z něhož on a jemu podobní darebáci vyrostli.
Myslet za roh a ptát se po podmínkách vzniku terorismu chce nemalou dávku odvahy a intelektuální píle. Protože pokud se potvrdí velmi vážné podezření, že se teroristé nerodí na zelené louce, nýbrž „radikalizace souvisí s nedůstojnými životními podmínkami“, pak zůstat spokojeně stát u pouhého sekání hlav teroristům je předem prohraný boj s větrnými mlýny, který s trochou cynismu připomíná dokolečka se opakující sekání trávy.
Oceňme v této souvislosti Spojené státy americké. Snažily se totiž „konvertovat“ afghánskou líheň teroru v prosperující liberální demokracii. Třebaže se jí to nepodařilo, třebaže grandiózně selhala, třebaže se všichni Americe smějí za její naivitu, třebaže tím nahrála Trumpovi a jeho politice izolacionismu, třebaže proti snaze udělat z Afghánistánu západní stát se vzpírá celá jeho dosavadní historie a kultura, je všechna tato Americe tolik podobná ignorance kontextu doslova na poslední chvíli zachráněna morálkou spočívající v pohledu, že Afghánci jsou také lidé jako my sdílející s námi jednu a tutéž lidskou přirozenost.
Mají stejná práva (a povinnosti) jako my. Nejsou to podlidé, přestože na první pohled vypadají docela jinak než my. Jsou jiní, ale zároveň stejní. Tento univerzalismus založený na morálce ospravedlňuje boj proti terorismu, protože vyzývá k materiálnímu a duchovnímu rozvoji, který naplňuje pojem oné lidské přirozenosti konkrétním obsahem a podrývá tím terorismus v jeho zárodku. Americký boj proti terorismu je tedy vykoupený či ospravedlněný morálkou a nachází se v plném souladu se koncepcí zahraniční politiky ČR.
To však o izraelském boji proti palestinskému terorismu prohlásit nelze. Nikoho nepřekvapí, že židovský boj proti terorismu je nemorální, protože židé žádnou morálku ve výše uvedeném významu nemají a mít ji ani nemohou, protože univerzalismus je křesťanský vynález získaný porážkou židovství. Tomu dává za pravdu i okolnost, že izraelský boj proti terorismu nemá potřebu se ospravedlnit žádným Marshallovým plánem pro Gazu ani Západní břeh.
Bez univerzalismu jsou v očích židů Palestinci pouze jiní lidé než oni a zároveň je jejich rozdílnost dána absolutně od samotného boha, který si Palestince nevyvolil. Vzájemná diference mezi oběma národy tedy nevystupuje na pozadí rovnosti všech lidí na zemi. Vážně proto hrozí, že se vyvolený národ bude chápat jako rovnější mezi rovnými a jiné národy bude pokládat za méněcennější, aniž by jim dával jakoukoli vyhlídku na vyrovnání jejich horšího postavení. Pokud židovské náboženství získá politickou moc, je obzvláště nebezpečné. Dokonce více než to islámské, protože islámských zemí je z důvodu možnosti konverze mnoho, takže mezi nimi vznikají mocenské třenice, které vliv tohoto náboženství spíše oslabují.
Z pohledu židovského náboženství proto dává dobrý smysl nijak nepodporovat ekonomický a civilizační rozvoj Palestinců, ačkoli takovou pomocí by si židé získali Palestince na svou stranu. Získat si někoho na svou stranu je však představa neslučitelná s židovstvím. Proč by národ milovaný samotným bohem měl ještě chtít, aby ho měly rády i jiné národy. Vstup Izraele do Evropské unie jakožto svazku spřátelených a vzájemně se uznávajících států, kde každého zajímá, jak vypadá v očích druhých, není pro Izrael nijak motivující. Je mu jedno, že se z něho stává vyděděnec z mezinárodního společenství. Takové nevděčné postavení mu navíc docela sluší. Chce být výlučný, nechť jím je. Aby toto podezření vyvrátil, mohl alespoň symbolicky podpořit Ukrajinu. Leč i tuto dobrou šanci promarnil.
Mezi českou koncepcí zahraniční politiky a způsobem, jakým Izrael bojuje proti terorismu, zeje propast, jejíž hloubku měří hlasitost židovského pobouření nad slovy, že prý je „důležité si také uvědomit, že k útokům Hamásu [ze sedmého října] nedošlo ve vzduchoprázdnu“. Tento výrok předsedy Organizace spojených národů Antonia Guterrese je totiž v naprostém souladu s českou koncepcí, kde explicitně stojí, že teror často „souvisí s nedůstojnými životními podmínkami“. Jinými slovy teror nevzniká ve vakuu, takže je možné mu předcházet zkvalitněním životních podmínek civilních obyvatel a jejich vyhlídek na lepší život. Jde o to chtít civilisty získat na svou stranu.
Nevinný civilista však neexistuje sám od sebe, protože pojem zakládající jeho existenci vzniká až na půdě křesťanského univerzalismu. Tím se vracíme k problému židovství, které umožňuje, či spíše podporuje nehoráznou představu, že všichni Palestinci jsou sympatizanti Hamásu. Američané naproti tomu Afghánce nikdy neponížili na podporovatele AL Kaidy. Když by to udělali, ztratili by motivaci přiblížit Afghánistán Západu a zlepšit tamější podmínky k životu.
