Článek
Každá země má právo se bránit, ale ne jak se jí zlíbí. S každým právem je totiž spjata povinnost. V tomto případě je povinností dostát ženevským konvencím a bránit se v mezích vytyčených mezinárodním právem.
Bylo by rozporné bránit se způsobem, který mezinárodní právo porušuje, protože mezinárodní právo je nejvyšším možným garantem bezpečnosti každé země na světě. Kdo porušuje mezinárodní právo, byť ve jménu své bezpečnosti, se nemůže divit tomu, že je v nebezpečí. Primárně je sám sobě nebezpečný.
Kdokoli, nejen Izrael, ale třeba i Rusko nebo Německo disponují právem na sebeobranu. Pokud bychom nějaké zemi právo na sebeobranu upřeli, její suverenitu bychom tím zneuznali. Nikdo se například neodvážil vystoupit ve veřejném prostoru s nápadem, že někdejší Islámský stát má také právo se bránit. Proč asi? Protože jeho suverenitu či státnost nikoho naštěstí nenapadlo uznávat. Podobně ještě nikdo nepřišel s myšlenkou uznávat nějaký nomádský kmen jakožto svrchovaný stát. Dokonce i Kataláncům je upíráno práno na sebeobranu vlastní suverenity proti Španělsku.
Kdy se nelegitimní separatismus alias terorismus překlápí v legitimní nacionalismus, je nanejvýš delikátní záležitostí, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Jak by se asi hodnotil teroristický útok Čechů na vídeňském dvoře, kterému by padly za oběť stovky obyvatel tehdejšího rakouského mocnářství? Byl by to projev legitimního českého nacionalismu? Rozhodně ne, pokud by později nevzniklo Československo. Odtud platí, že pouze vítězové píší dějiny.
Kdybychom jako západní země skutečně uznávali suverenitu státu Palestina, veškeré jeho útoky proti Izraeli za celé minulé století včetně masakru ze sedmého říjena by se okamžitě staly přinejmenším nejednoznačné. Na místo jasně zavrženíhodných teroristických činů by se z nich staly činy, u kterých bychom si nebyli jisti, zda nejsou projevem práva na sebeobranu před cizím kolonizátorem. Jelikož se ale Palestině žádného opravdového uznání nedostává, libovolný odpor z její strany je nutně pokládán za neoprávněný a teroristický.
Vidíme, že právo na sebeobranu není bezpodmínečné, nýbrž podmíněné uznáním suverenity dotyčného státu. Aby však mohl být nějaký stát skutečně uznán, musí být společensky podobný tomu, který ho uznává. Příliš jinaký režim nejsme schopni opravdu uznat, tj. uznat danou zemi jako nám rovnou.
Až si jednou uvědomíme, že židovský svět je tomu křesťanskému zhruba tak stejně cizí jako ten muslimský, přestaneme Izrael uznávat na úkor Palestiny. Odcizení Izraele naším hodnotám zajistí, že pro nás budou oba státy jinaké ve stejné míře, takže k nim konečně zaujmeme férový postoj a nebudeme jednostranně nadržovat jednomu z nich.
