Článek
Podle konzervativních odhadů zahynulo v Gaze od sedmého října přes jedno procento obyvatel a násobně více procent bylo zmrzačeno. Mezi více než dvěma milióny přeživších, hladovějících a zraněných se šiří infekční nemoci. Pro rádoby pitnou vodu se chodí kilometry daleko. Splašky tečou po ulicích. Jedna toaleta na půl tisíce lidí. Nejzákladnější zdravotnická péče buď není, anebo v tom lepším případě kolabuje. Anestetika? Inzulín? Chybí. Podíl rozbombardovaných budov a zničené infrastruktury se pochybuje kolem 60 procent. Lidé vyhnaní ze svých domovů se nemají kam vrátit, zato se vrátili do doby kamenné. Mění se rozběsněnou chátru, a to natolik, že není už bezpečné jí pomáhat.
Jeden by řekl, že jsme svědky humanitární katastrofy. Druhý by dodal, že možná ano, ale Palestinci si ji zasloužili, protože masakr, který provedl Hamas sedmého října, odpustit nelze. Ale je tu ještě třetí pohled. Podle něj k humanitární katastrofě vůbec nedochází. Zatímco první dva názory jsou celkem srozumitelné, ten třetí je na pochopení nejobtížnější. Ukažme si ho.
Pokud řekneme, že v Gaze lidé trpí jako psi a umírají jako zvěř, stačí přehlédnout slovíčko „jako“ a o humanitární katastrofě nemůže být následně řeč. Cítíte ten rozdíl, jestli lidé umírají jako zvěř, anebo umírá zvěř. V druhém případě to nejsou lidé, kteří hynou, nýbrž – jak se vyjádřil izraelský ministr obrany – „lidská zvěř“.
Tento výrok dává smysl v souvislosti s mnohaletou „blokádou“ Gazy. Ta úspěšně odstartovala dehumanizaci tamějších obyvatel na pouhou lidskou zvěř. A tak se není co divit, že po masakru sedmého října Izrael nevidí jinou alternativu než reagovat ještě tužším utažením kohoutků. Aby nebylo nejmenších pochyb o tom, jak tato země strategicky přemýšlí, vyhlásil tentýž ministr obrany „kompletní blokádu“, která má dočista zaškrtit přísun jídla, vody a elektřiny. Vždyť nejen lidé, ale i teroristé potřebují jíst a pít.
Marshallův plán naruby v izraelském podání je však pozoruhodný sám o sobě, nehledě na jeho konsekventní implementaci, která trvá doteď, mínus pár konvojů s humanitární pomocí. Vypovídá totiž nemálo o celkovém duchovním naladění naších svatých izraelských přátel. Snad jen škoda, že neexistuje způsob, jak dávkovat přísun kyslíku nebo podíl dopadajících slunečních paprsků. Kéž by byli Palestinci připojeni na přístroje. Pak židé byli v bezpečí.
O co tu běží, je empatie. Ale ne vůči Palestincům. To umí kdekdo. Ale empatie k Izraelcům je neméně potřebná. Teprve když se vcítíme do jejich pohledu, okusíme, jak je zavádějící mluvit o lidských jakožto lidských obětech. Kromě citovaných slov o lidské zvěři připomeňme výpověď, kterou pronesl bývalý velitel izraelských obranných sil Amiram Levin. Neskrývaným názorem tohoto člověka je, že „většina [Palestinců] se stejně narodila, aby zemřela, a my jim k tomu jen musíme pomoci“.
Jestliže ne všichni Palestinci jsou teroristé, pak rovněž musí platit, že ne všichni Izraelci se ztotožňují s výše uvedenými výroky svých čelních představitelů. Avšak naštěstí je zcela irelevantní pátrat po tom, co si jednotliví lidé o ideologii svého státu myslí, zda se ní ztotožňují, nebo ji odporují, anebo se k ní vztahují netečně, protože právě od toho tu máme státy a jejich oficiální ideologie, aby nám ústy politických reprezentantů samy vypověděly o tom, co je reprezentativní názorem a přesvědčením dané společnosti.
Kdyby alespoň výroky o lidské zvěři vedly k okamžitému odvolání dotyčného ministra z funkce, dalo by se přimhouřit oči, že oficiální ideologie státu Izrael jeví známky nejednoty. Avšak nic podobného se nestalo, a proto je zcela konsekventní učinit závěr, že toho času citovaná prohlášení opravdu reprezentují názor celého židovského národa. Bohužel výrazné zlepšení nelze očekávat ani od příští vlády, přihlédneme-li k tomu, že bývalý ministerský předseda Naftali Bennett rovněž plošně dehumanizoval všechny Palestince na nacisty.
Vše tak nasvědčuje tomu, že Izrael jakožto jedna nedílná subjektivita rozumí své sebeobraně tak, že čistí zaneřáděné okolí od škůdců a havěti. Izraelští vojáci nezabíjejí lidské bytosti, nýbrž hubí potencionální teroristy. Jejich rukou neumírají lidé, nýbrž bezcenní nacisté. Cítíme, jak je nepříjemné být empatický vůči Izraelcům. Jak umrtvující je vcítit se do kůže toho, kdo svého nepřítele ze srdce odlidšťuje.
Ponížení Palestinců na potencionální teroristy nebo nacisty účinkuje skvěle na svědomí izraelských obránců. To nekolísá, nýbrž zůstává klidné a dopřává si stoické pohody. Vnitřní hlas mlčí. Morálka nevyrušuje od stoprocentního soustředění se na obranu své země. Příkaz zní totiž jasně. Kartágo musí být zničeno. Ve jménu sebeobrany a holého přežití je dovoleno vše. Bůh je s židy. Ostatně na čí straně by také bůh měl být než na straně vyvoleného národa. Pouze pro židy bůh nikdy nezemřel, a tak je vše dovoleno. Jakékoli civilní dohody, mezinárodní charty a konvence, včetně té ženevské, jsou pak v porovnání s autoritou boží prázdným neboli světským neboli příliš lidským cárem toaletního papíru.
Po náboženském odstavení morálky jsou všechny světské bariéry zprůchodněny. Každá hranice, která by se dala překročit, zaniká. Odtud také pramení jeden vskutku bizarní výrok opět jednoho politického reprezentanta izraelské vlády, který se nepřeřekl, když povídal, že by nejraději svrhl na Gazu atomovou bombu. Znovu jsme svědky excesu, který se stal normou. V opačném případě by musel být ministr Elijahua za svůj nechutný nápad vyhozen z funkce. Ale nestalo se tak. Byl pouze „vyloučen ze zasedání vlády, což je krok bez praktického účinku“.
Stojí za krátké zamyšlení, nakolik věrně reprezentují extravagantní výplody izraelských představitelů smýšlení libovolného národa, který se pokládá za bohem vyvolený. Jednou byla pronesena teze, že kdo není připraven podrobit kritice kapitalismus, měl by mlčet, jakmile přijde řeč na téma fašismu. Analogicky pak platí, že kdo není ochoten mluvit o židovském fundamentalismu, měl by mít tu slušnost a držet jazyk za zuby, pokud se začne hovořit o islámském fundamentalismu.
