Článek
Existují přinejmenším tři úhly pohledu na to, co se v pásu Gazy děje. Na úvod si ale tamější situaci zběžně popišme.
Konzervativní odhady praví, že v Gaze od sedmého října zahynulo přes jedno procento obyvatel. Násobně více procent bylo fyzicky a psychicky zmrzačeno. Mezi více než dvěma milióny přeživších se šiří infekce. Hladovění vládne dennímu pořádku. Pro rádoby pitnou vodu „se“ chodí kilometry daleko. Splašky tečou po ulicích. Jedna toaleta na půl tisíce lidí. Nejzákladnější zdravotnická péče buď není, anebo - v tom lepším případě - kolabuje. Anestetika? Inzulín? Chybí. Podíl rozbombardovaných budov a zničené infrastruktury se pochybuje kolem 60 procent. Lidé vyhnaní ze svých domovů se nemají kam vrátit, zato se vrátili do doby kamenné. Mění se rozběsněnou chátru, které přestává být bezpečné i pomáhat.
První pohled by řekl, že jsme svědky humanitární katastrofy. Druhý by dodal, že možná ano, ale Palestinci si za to mohou sami. Jejich Hamás totiž provedl ten nechutný masakr ze sedmého října.
Ale nabízí se ještě třetí pohled. Podle něj k humanitární katastrofě vůbec nedochází. Zatímco první dva názory jsou celkem jasné, ten třetí působí podivně a nesrozumitelně. Představme si ho.
Pokud řekneme, že v Gaze lidé trpí jako psi a umírají jako zvěř, stačí přehlédnout slovíčko „jako“ a jsme doma. O humanitární katastrofě nemůže být následně řeč. Když se řekne, že lidé umírají jako zvěř, anebo umírá zvěř, ten rozdíl lze bezprostředně cítit. V druhém případě to nejsou lidé, kteří hynou, nýbrž – jak se vyjádřil izraelský ministr obrany – „lidská zvěř“.
K pochopení tohoto výroku pomáhá kontext mnohaleté „blokády“ Gazy. To ona úspěšně odstartovala dehumanizaci tamějších obyvatel na pouhou zvěř. V této historické souvislosti se není čemu divit, že na masakr ze sedmého října Izrael reagoval ještě drakoničtější „politikou“.
Aby nebylo o strategickém uvažování této země pochyb, vyhlásil zmíněný ministr obrany „kompletní blokádu“, která má dočista zaškrtit přísun jídla, vody a elektřiny. Logika zní jasně: nejen lidé, ale i teroristé potřebují jíst a pít. Škoda, že neexistuje způsob, jak dávkovat přísun kyslíku nebo podíl dopadajících slunečních paprsků. Ideálně by mohli být Palestinci připojeni na přístroje. Pak budou židé konečně v bezpečí.
Marshallův plán naruby v izraelském podání je pozoruhodný sám o sobě, totiž na rovině pouhého nápadu, nehledě na jeho konsekventní implementaci, která trvá doteď, mínus pár konvojů s humanitární pomocí. Vypovídá nemálo o celkovém mentálním rozpoložení našich svatých izraelských přátel.
O co tu běží, je empatie. Ale ne vůči Palestincům. To umí kdekdo. Ale empatie k Izraelcům. Ta je za potřebí a tu má málokdo. Teprve když se vcítíme do jejich hlediska, okusíme, jak je zavádějící mluvit o lidských jakožto lidských obětech.
Kromě citovaných slov o lidské zvěři můžeme připomenout výpověď, kterou pronesl bývalý velitel izraelských obranných sil Amiram Levin. Upřímně světu sdělil, že „většina [Palestinců] se stejně narodila, aby zemřela, a my jim k tomu jen musíme pomoci“.
Jestliže ne všichni Palestinci jsou teroristé, pak rovněž musí platit, že ne všichni Izraelci se ztotožňují s výše uvedenými výroky svých čelních představitelů. Naštěstí je zcela zbytečné pátrat po tom, co si jednotliví lidé o ideologii svého státu myslí. Zda se ní ztotožňují, nebo jí odporují, anebo se k ní vztahují netečně. To můžeme pominout, protože právě od toho tu máme státy a jejich oficiální ideologie, aby nám ústy politických reprezentantů samy vypověděly o tom, co je reprezentativní názorem a přesvědčením dané společnosti.
Kdyby alespoň výroky o lidské zvěři vedly k okamžitému odvolání dotyčného ministra z funkce, dalo by se přimhouřit oči. Oficiální ideologie státu Izrael by jevila známky nejednoty. Avšak nic podobného se nestalo, a proto pokládám za zcela konsekventní učinit závěr, že toho času citovaná prohlášení opravdu reprezentují názor celého židovského národa.
Ale co izraelská demokracie? Vždyť budou volby a někdo zbrusu nový se třeba ujme moci? Bohužel výrazné zlepšení nelze očekávat. Bývalý ministerský předseda Naftali Bennett rovněž plošně dehumanizoval všechny Palestince na nacisty.
Vše tak nasvědčuje tomu, že Izrael jakožto jedna nedílná subjektivita rozumí své sebeobraně tak, že čistí zaneřáděné okolí od škůdců a havěti. Izraelští vojáci nezabíjejí lidské bytosti, nýbrž hubípotencionální teroristy. Jejich rukou neumírají lidé, nýbrž bezcenní nacisté.
Už cítíme, jak je nepříjemné být empatický vůči Izraelcům? Jak umrtvující je vcítit se do kůže toho, kdo svého nepřítele ze srdce odlidšťuje?
Ponížení Palestinců na potencionální teroristy nebo nacisty má pozitivní účinky na svědomí izraelských vojáků. Nikdo z nich nezakolísá. Každý zůstává v klidu. Zakouší tolik potřebnou stoickou pohodu. Jejich „vnitřní hlas“ mlčí. Morálka je nevyrušuje od stoprocentního soustředění se na obranu své země. Příkaz zní totiž jasně. Kartágo musí být zničeno.
Ve jménu sebeobrany a holého přežití je dovoleno vše. Bůh je straní židům. Ostatně komu také jinému. Pouze pro židy bůh nikdy nezemřel, a tak je vše dovoleno. Jakékoli civilní dohody, mezinárodní charty a konvence, včetně té ženevské, jsou v porovnání s autoritou boží prázdným neboli světským cárem (toaletního) papíru.
Po náboženském odstavení morálky jsou všechny světské bariéry zprůchodněny. Každá červená linie, která by se dala překročit, zaniká. Odtud také pramení další vskutku bizarní výrok. Opět se jeden politický reprezentant izraelské vlády nepřeřekl, když povídal, že by nejraději svrhl na Gazu atomovou bombu. Znovu vidíme exces, který se stal všední normou. V opačném případě by musel být ministr Elijahua za svůj nápad propuštěn z funkce. Nestalo se tak. Byl pouze „vyloučen ze zasedání vlády, což je krok bez praktického účinku“. Západní barvou natřená fasáda izraelského státu drží.
Nakonec stojí za zamyšlení, kolik toho citované výroky říkají o národě, který se pokládá za vyvolený. Bylo by možné je pronést, kdyby se národ za vyvolený nepokládal?
Kdo není ochoten mluvit o židovském fundamentalismu, měl by mít tu slušnost a být zticha, pokud přijde řeč na islámský fundamentalismus.
