Článek
Jen kacíř by možná vyslovil myšlenku, že nikoli pouze Palestinci, ale také vyhraněně ortodoxní a krajně nacionalistická vláda státu Izrael představuje vážný problém pro setrvalý mír na Blízkém východě. Jinými slovy jeden by mohl usoudit, že nemůžeme jednostranně všechnu vinu shazovat na vnější prostředí nepřátelských států, především pak na „terorizující“ Palestince, popřípadě teokratický režim v Íránu.
Potíž s touto odvážnou myšlenkou, kterou by mnozí mohli pokládat za otevřeně antisemitskou, spočívá jednoduše v tom, že nynější premiér Izraele Benjamin Netanjahu se s krátkými přestávkami udržuje u moci už od konce devadesátých let. To v překladu znamená, že i kdyby se zítra Netanjahu rozhodl ukončit nekonečnou válku proti palestinskému terorismu a za všechny své přečiny odešel na doživotí do vězení, politické moci by se demokraticky neujmul někdo zbrusu jiný, nýbrž jemu dosti podobný politik, který by sestavil opět nábožensky fundamentalistickou vládu.
Skutečně kacířská myšlenka, kterou všichni budou pokládat za antisemitskou, proto zní, že Netanjahu představuje pouhou špičku ledovce odhalující nepříjemnou pravdu o celé izraelské společnosti a jejím sionistickém projektu.
Bazální rozpor celého sionismu tkví v tom, že kombinuje dvě neslučitelné veličiny: stát a náboženství. Z tohoto důvodu je stát Izrael ve své podstatě nezápadní. Představuje nemoderní politickou entitu, která by se spíše vyjímala jako ryba ve vodách středověku než v časech moderních, kdy je náboženství vytlačováno z politiky. Co jiného než obdoba středověkého upalování čarodějnic je dnešní okazalý hon na antisemity.
Jalový pokus sionismus o smíření nesmiřitelných protikladů mezi státem a církví pak vede ke stále méně sekulární politice a postupnému odhazování masky Izraele coby civilizovaného západního státu. Na místo vlády práva (garantované mimo jiné nezávislým soudnictvím) nastupuje vláda Tóry, z niž dnes citují mnozí vládní představitelé této země.
Asi nejpřesvědčivějším doklad náboženské radikalizace židovské společnosti, respektive odcházení jejího sekulárního vzezření, vidíme na tom, jak moc využívá antisemitismu za účelem urážení a ponížení jakékoli kritiky směřované na adresu sionismu. Když společnost jakékoli nepohodlné názory narušující náboženskou ortodoxii ze sebe vylučuje, nemusí s nimi utkat. Jejich ostrakizace způsobuje, že nemá z čeho vnitřně sílit.
Aby se společnost řídila známým motem, co tě nezabije, to tě posílí, nesměla by zbaběle jakoukoli kritiku na svou adresu pokládat za existenciální ohrožení a podnět k vyhlášení nouzového stavu. Dehonestací nepříjemných názorů se společnost mentálně homogenizuje do jednoho monotónního šiku. Uzavírá se nejen sama do sebe, ale i sama před sebou, protože tím, kým jako národ je, spoluutváří to, čím je v očích druhých. Pohled zvnějšku však zabarikádované společnosti chybí. Bez zpětné vazby ztrácí kontakt se světem a ve světě nevidí zrcadlo toho, čím sama je.
Ačkoli duchovní izolacionismus můžeme pozorovat i u ostatních národů, v případě Izraele má stažení se do sebe vyloženě náboženskou příčinu. Byť populismus a autoritářství oslavující historickou, kulturní nebo jinou výjimečnost daného národa zažívá celosvětový vzestup, u Izraele je tento jev přímo spjatý s náboženstvím. Sebeláska a svalování veškeré viny za prožitá příkoří na vnější aktéry nebo okolnosti jde ruku v ruce s tím, že se židé pokládají za bohem vyvolený národ. Jinými slovy jev, který u „vyspělých“ nebo „západních“ zemí máme sklon pokládat za vychýlení od (liberálně-demokratické) normy, je v případě Izraele normou anebo návratem normálu.
V rámci celosvětového směřování k despotismu zaujímá Izrael svérázné postavení. Na rozdíl například od Putinova Ruska zakládá svou výlučnost na vůli samotného boha. Zatímco Putin musí jít bez pomoci boží zpátky do minulosti, někam do dob našeho praotce Čecha, aby odtud „oživil“ rusko-ukrajinskou jednotu a objevil unikátní kvality ruské civilizace, izraelští politici si podobné historické eskapády mohou odpustit. Nemusí kostrbatě rekonstruovat dějiny tak, aby ospravedlňovaly jejich politiku, protože ji přímo ospravedlňuje Tóra, kde stojí, odkud kam se rozléhá svatá země.
Kdyby byl Putin představitelem židovského národa, měl by podstatně méně práce. Ačkoli si zdárně instrumentalizuje pravoslavné náboženství pro své politické cíle, židovství by mu práci ještě více usnadnilo. Nalistoval by si příslušnou pasáž ve svaté knize, kde by stálo, že Ukrajina neexistuje, a bylo by po debatě. Rozhodně by nečelil problému, který mu pod nohy hází křesťanství, spočívající v tom, že také Ukrajina je většinově rovněž pravoslavnou zemí. Ruské místo ve světě by přímo a autoritativně garantoval sám bůh. Bylo by tedy nadbytečné si dějiny jakkoli politicky podmaňovat, aby legitimizovaly existenci ruského národa.
Tím se dostáváme k jádru problému, jímž je vztah židovství k dějinám. Tuto potíž lze lapidárně formulovat tak, že tento vztah neexistuje. Podle toho politika Izraele také vypadá. Nerespektuje dějiny. To by však měla zahraniční politika západních zemí vůči Izraeli zohlednit a nenamlouvat si, že je jim Izrael podobný.
