Článek
Michal Žantovský, poradce prezidenta české republiky, tedy osoba významně se podílející na kurzu naší zahraniční politiky, v rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil, že mu strašlivé záběry ze 7. října, kdy teroristé z Hamasu vraždili izraelské civilisty, připomínají fotografie z koncentračního tábora Treblinka.
Za podobnou demagogii by se nemusel stydět ani kremelský mocipán, který povážlivě překrucuje historickou realitu, když Ukrajince bojující za národní osvobození staví na roveň nacistů. Putinovo znásilnění dějin spočívá v tom, že svoboda jakožto sebeurčení národa představovala právě pro nacionálního socialistu zvrácený výplod „neautentické“ židovské mysli uhnívající v abstraktních pojmech.
Jaká škoda, že odsouzení ruské propagandy nevede u politických představitelů západních zemí k větší obezřetnosti, když sami nakládají s dějinami. Měří dvojím metrem, což jim všechny nezápadní země dokolečka vytýkají. Není snad pokrytecké, když se zhnuseně pošklebujeme nad ruskou imperiální agitací, jestliže současně bez skrupulí zavíráme oči, když někdo jiný pohrdá historickou realitou neméně perverzně?
Příčina je zaměněna za účinek. Na místo toho, aby byl účinek v podobě přátelství mezi zeměmi determinován tím, že spřátelené země nezneužívají historii, je tomu přesně naopak. Sama skutečnost, že je někdo pokládán za přítele totiž dopředu rozhoduje o tom, jak budou interpretovány jeho činy a zrovna tak o tom, zdali jeho výklad dějin budeme interpretovat jako zneužívání dějin. Identita druhého není determinována jeho činem, nýbrž čin je determinován identitou. Ve výsledku je historická analogie z úst Michala Žantovského pokládána za přiléhavou, kdežto ta od Vladimíra Putina za demagogickou. Co prochází jednomu, druhému nikoli. A tak zatímco je Izrael pro nás obklíčen nacisty, Rusko nikoli.
Hamas versus nacismus
Proč stejně jako Ukrajinci nemá ani hnutí Hamas nic společného s nacisty, se pozná podle kvalitativní a kvantitativní povahy jeho útoku ze 7 října. Byl proveden krvelačným a teatrálním způsobem. Žádné hromadné vraždění do masový hrobů s cílem dosáhnout co nejvyšší efektivity. Žádné mobilní plynové komory, žádné autobusy vyfukující jedovatý plyn dovnitř, nýbrž bestiální podřezávání hrdel, které je veskrze neefektivní, primitivní, nemoderní, neracionální.
Tato kvalitativní povaha útoku se pak bezprostředně odráží v počtu obětí. Kdyby se teroristé Hamasu inspirovali u nacionálních socialistů a zvolili efektivnější způsob zabíjení izraelských civilistů, určitě by jejich útok měl násobně větší počet mrtvých.
Neméně pozoruhodná byla potřeba spáchané zrůdnosti zaznamenat na kameru. Teroristé nejspíše chtěli dát celému světu najevo, jak moc židy a jejich židovský stát nenávidí. Avšak v tom případě ihned dodejme, že Hitler se distancoval od osobní nenávisti vůči židům. Hitlerovi šlo o obecný princip. O věc samotnou. O vyhlazení židovské rasy. Z tohoto důvodu volal v Mein Kampfu po politickém antisemitismu (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor), který nebude založen na emocích a nenávisti.
Ostatně láska, nebo nenávist jsou emoce energeticky dosti náročné. Žádný člověk nemá tolik psychické energie, aby mohl křesťansky milovat celý svět, anebo naopak nenávidět jeden celý národ. Ani zlo, u něhož desetkrát zdůrazníme, jak je čiré, nemá v sobě tolik energie. Teprve rezignace na osobní antipatii vůči židům umožnila nacistům vraždit židy po milionech.
Odpovídající přemáhání osobní nevraživosti vůči židům u Hamasu nepozorujeme. Jejich útok proti Izraeli připomíná spíše středověký pogrom než moderní průmyslové vraždění. Mnohem více se jedná o výbuch sopky plné nenávisti než o továrnu na smrt. Podle slov samotného Hitlera pogrom na vyřešení židovské otázky rozhodně nestačí. Je projevem emocionálního antisemitismu. Kdyby tedy Michal Žantovský přirovnal útok Hamasu například ke křišťálové noci, projevil by trochu lepší znalost dějin. Avšak přesně v ten moment by padnul jeho klíčový argument holokaustem.
Rasistický antisemitismus
Celé přirovnání Hamasu k nacistům stojí na (islámském) antisemitismu. Ale ne každý antisemita je hned nacista. Nacistický antisemitismus je politický – nikoli emocionální. Je svérázný, protože vychází z rasové teorie, která umožnila zdánlivě nemožné. Způsobila a ospravedlnila to, aby byl žid před smrtí zcela dehumanizován. Teprve odlidštěného žida bylo následně možné zabít s nesnesitelnou lehkostí a bez sebemenšího emocionálního vyšinutí. Oběť totiž přestávala fyziologicky připomínat příslušníka lidského rodu (Slavoj Žižek, Mluvil tu někdo o totalitarismu?). Po nasazení rasistických brýlí nacista před sebou nevidí člověka, nýbrž lidskou zvěř. Nevraždí, nýbrž hubí.
Klíčové tedy je, že při hubení nepřichází osobní antipatie vůči židům vůbec v úvahu, ačkoli právě jejím prostřednictvím bývá antisemitismus obvykle definován. V tomto běžném smyslu slova nacisté antisemity nebyli. Židy pokládali za jakousi rasu samu pro sebe, která se neřadí do říše lidí. Židé pro ně byli odporné bytosti, de facto krysy, které parazitují na jiných národech. Likvidaci židovské populace potom chápali jako nanejvýš odpornou a odcizenou práci deratizátora, kterou je nutné vykonat.
Jestliže ale islámský terorista pociťuje orgiastickou radost z toho, že právě podřezal něčí hrdlo, právě tím, tedy tím, že emocionálně zabarvuje svůj zločin, se podstatně liší od toho, jak vypadal ideální typ světonázorového bojovníka vytvořeného režimem, jenž se ve Třetí říši etabloval. Nacista, podléhající svým excesívním choutkám či emocionálnímu tlaku zdola, který tak nezabíjel z logické nutnosti, by se snadno mohl zaměnit s teroristou z řad Hamasu. Avšak právě na takových lidech prefabrikované vraždění ve vyhlazovacím táboře Treblinka, jenž pan Žantovský zamýšlel užít jako odzbrojující paralelu, rozhodně nestálo.
