Článek
Zastánci jádra se obvykle dovolávají technologické neutrality. Evropská i národní politika má podle nich měřit všem bezemisním zdrojům stejným metrem. Je totiž nefér pokládat za zelenou pouze tu energii, která pochází z větru, slunce a vody apod.
Avšak kolikrát nejlepší obranou je útok. Pointa zní atomovou energii konečně přestat bránit a přejít do ofenzívy. Jak si takové vyškrábání se ze zákopů máme představit? Tvrdím, že vyjít na steč do protiútoku spočívá v prohlédnutí falešnosti skrývající se za ošemetným slovíčkem technologická neutralita.
Žádné zdroje energie nejsou provozovány na zelené louce, nýbrž v určitém společenském, kulturním a především pak politickém prostředí. Politika nastavuje právní rámec určující podmínky, za nichž je možná výstavba a provoz elektráren. Jestliže tyto parametry nepředepisuje nikdo jiný než politická reprezentace, ona sama by neměla usilovat o to být neutrální za každou cenu, protože jejím primárním účelem a smyslem má být zajistit suverenitu státu a tím i zachování sebe coby reprezentace daného národa.
Energetické zdroje, které mají mít právo mezi sebou soutěžit a kterým má politika vytvořit rovné podmínky, jsou následně pouze ty, které státní suverenitu posilují a nejsou vůči ní neutrální a netečné. Kromě toho by z férové tržní soutěže měly být vyloučeny ty zdroje, které suverenitu svobodného liberálního národa oslabují a ničí.
Takové zdroje by měly být na základě kritéria státní suverenity jednoduše zakázány, respektive povoleny pouze za podmínky, že budou fungovat jako ostrovní systém, tedy soukromý špás jednotlivců bez napojení na centrální energetickou síť. A to proto, aby ji nezatěžovaly přívaly elektronů, když je nikdo nechce, a nemusely se kvůli nim dočasně vypínat stabilní zdroje zajišťující elementární fungování států a všech jeho institucí. Technologická neutralita si tedy zaslouží být podřízená vyššímu principu, kterým je státní svrchovanost.
