Článek
Zatknout, či nezatknout. Vydat, či nevydat. Tuto debatu rozvířil zatykač Mezinárodního trestního tribunálu na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Dobře se na ní ukazuje, jak jednotlivé národy rozumí suverenitě svých států.
Má mít mezinárodní právo přednost před státní suverenitou, anebo suverenita státu převyšuje závaznost právních norem, garantovaných domácími i mezinárodními soudy. Dvorní právník Třetí říše Carl Schmitt má jasno: jednoznačně se kloní na stranu suveréna. Suverén by podle něj vůbec nebyl suverénem, kdyby nemohl vyhlásit nouzový stav a odstavit vládu práva a zákona na druhou kolej. Pokud státy přijmou jeho logiku, mohou ignorovat mezinárodní právo a zatykače bez skrupulí podle potřeby.
Populismus versus vláda práva
Od počátku napadají ve jménu obrany národní suverenity populistická hnutí domácí i mezinárodní právo. Pro populisty neexistuje nic neutrálního. Ani soudy nejsou nezávislé. Nezaujatost je fíkovým listem, za kterým se ukrývá něčí ideologie, stranickost, politická agenda.
Připomeňme zesnulého pionýra populismu, italského mediálního magnáta Silvia Berlusconiho. Ten italské soudy šmahem označoval za komunistické, čímž účelově oslaboval jejich společenskou důvěryhodnost.
Premiér Petr Fiala sice nezašel tak daleko, že by Mezinárodní trestní tribunál plošně deklasoval na muslimský, ale i tak se významně italskému protějšku přiblížil. Rozhodnutí soudu mlčením nerespektoval, nýbrž ho jalově komentoval.
Premiér Fiala pokládá rozhodnutí soudu za nešťastné, protože prý „dává na stejnou úroveň zvolené představitele demokratického státu a předáky islamistické teroristické organizace“. Jak komické!
Snad aby pan premiér ještě dovysvětlil, co je nešťastného na rozhodnutí „dávající na stejnou úroveň“. Co je špatného na tom, že soud nedělá výjimky a nemá žádné oblíbence? Nespočívá (náhodou) vláda práva na principu rovnosti před zákonem? Nebo je snad podle nejvyššího představitele svobodné západní země – jako je ta naše – chybou, že soud nerozlišuje, kdo zločin spáchal, zda ten či onen, hodný nebo zlý, široký či modrooký, věřící nebo nevěřící, bílý nebo černý? Je skutečně špatně, že „hnusní“ a „zavšivení“ předáci teroristické organizace jsou dáváni na roveň krásnému modrookému premiérovi, kterého si demokraticky zvolil tak krásný bohulibý lid?
Odkud bere pan premiér tu sprostou drzost troubit do světa platnost dvojích standardů! Jedno pravidlo pro zlé a odpudivé teroristické organizace (plus Rusko a Čínu) a druhé pravidlo pro skvělé demokratické země. Jak chce takový politik chránit vládu práva a zákona doma proti populismu a mezinárodně proti revizionistickým zemím, když si právo a zákon revizionisticky a populisticky ohýbá podle vlastní libosti a slaboduchosti.
Nejen premiér ale i další samozvaní ochránci liberální demokracie svými „fialovými“ komentáři na adresu Mezinárodního trestního tribunálu prozrazují, že se od populistů už nijak zásadně neliší. I oni bojují za národní suverenitu, kterou chápou tak, že její moc nesmí nic omezovat. Vládu práva a zákona na mezinárodní a domácí půdě jen tolerují, a to do té doby, dokud se jim hodí.
Pokud omezení práva není svévolné, ale má věcný důvod jako v případě covidu nebo války, a občané to pochopí, suverén nemusí ztratit na legitimitě. Jenže pan premiér neuvedl žádný věcný důvod, na jehož základě de facto odstavil od platnosti mezinárodní právo na našem území. Premiérův „důvod“, že Izrael je jiný než teroristická organizace, nejenže není věcný, protože zákon nesmí dělat rozdíly mezi kýmkoli, ale navíc vzájemná odlišnost obou „organizací“ je čistě tvrzená a navíc sporná.
V zájmu očištění své země by se Netanjahu měl vypravit do Haagu, aby před soudem sejmul podezření, že používá vyhladovění jako metodu války. Sám by se měl ospravedlnit, aby vrátil Izraeli punc západní země, která, i když vede válku, tak se nechová jako řezník, a pokud ano, tak se snaží své chování alespoň zakrývat, anebo se za něj zpětně stydí.
Než se premiér židovské země obhájí, do té doby bude stoupat podezření, že se Izrael od teroristické organizace podstatně neliší. Analogicky platí, že do té doby náš premiér předkládá rozdíly, které stojí na vodě. Jenže i kdyby se Netanjahu před soudem nakonec obhájil, nadále platí, že mu k obhajobě premiér Fiala nedopomohl tím, že by ho vydal do Haagu. Na místo toho účelově bez věcného opodstatnění suspendoval mezinárodní zákon na území České republiky.
Suverenita a právní stát
Nejen populisté, ale i velcí liberální demokraté jako náš premiér zjevně nechápou, že právo a ústavní pořádek doma i ve světě je tím, co musí každý stát chtít v maximální možné míře dodržovat a nerušit platnost zákona podle libosti. Jen právní stát je totiž skutečně suverénní, protože jen on může být suverénní také mezinárodně, tedy v očích druhých, kteří ho za suveréna uznají.
To znamená, že populisté nebo Carl Schmitt nerozumí tomu, že vláda práva není překážkou suverenity, ale jejím pilířem. Suverenitu necharakterizuje moc vyhlásit nouzový stav a zrušit vládu práva. Tímto aktem suverenita spíše upadá. Suverénní se dotyčná země stává až tím, že „nekonečnou“ sílu svého monopolu na výkon násilí zablokuje a svou moc zlomí skrze uznání občanských práv, které si vynucují totální reorganizaci státu podle právních či ústavních principů.
Stát, který tak neučiní, může mít ve svém čele teroristu nebo diktátora, který si uzurpuje moc na úkor lidu, anebo demokraticky zvoleného premiéra. Je totiž irelevantní, kdo vládne, respektive jakým způsobem se dostal k moci. Ani jedno totiž nezaručuje, jak dotyčný politik vládne: zda v souladu s ústavními principy, anebo čistě mocensky podle libosti své vlastní nebo libosti svého lidu.
Na závěr můžeme našeho premiéra pochválit za to, že ve svém komentáři správně označil Izrael za demokratický stát. Bohužel už nenahlédl, že demokratický stát je něco pouhého, co ani zdaleka nedostačuje k tomu, aby mohl být příslušný stát pokládán za západní. Jaká škoda, že ani profesor politických věd nezvládá pojmout bazální myšlenku, že výlučně ta demokracie, která je liberální, je také západní. Výlučně díky ní je stát opravdu suverénní.
