Článek
Zatknout, či nezatknout. Vydat, či nevydat. Zatykač Mezinárodního trestního tribunálu na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua vyprovokoval ostré reakce. Ukazují, jak jednotlivé národy (ústy svých představitelů) rozumí suverenitě svých států, populismu, demokracii, soudům.
Má mít mezinárodní právo přednost před státní suverenitou, anebo suverenita státu převyšuje závaznost právních norem, garantovaných domácími i mezinárodními soudy.
Nejen dvorní právník Třetí říše Carl Schmitt, ale i celá řada dalších filosofů má jasno. Jednoznačně se kloní na stranu suveréna. Suverén by podle Schmitta vůbec nebyl suverénem, kdyby nemohl vyhlásit nouzový stav a odstavit vládu práva a zákona na druhou kolej. Pokud státy přijmou tuto logiku, mohou ignorovat mezinárodní právo a zatykače bez skrupulí podle potřeby.
Populismus versus vláda práva
Populistická hnutí od svého počátku napadají ve jménu obrany národní suverenity domácí i mezinárodní právo. Pro populisty neexistuje nic neutrálního. Ani soudy nejsou nezávislé. Nezaujatost je fíkovým listem, za kterým se ukrývá něčí ideologie, stranickost, politická agenda.
Připomeňme zesnulého pionýra populismu. Italský mediální magnát Silvio Berlusconi italské soudy šmahem označoval za komunistické. Účelově tím oslaboval jejich společenskou důvěryhodnost.
Úctyhodné, že premiér Petr Fiala nezašel tak daleko, aby Mezinárodní trestní tribunál plošně deklasoval na muslimský. Přesto se svému někdejšímu italskému protějšku významně přiblížil. Rozhodnutí soudu mlčením nerespektoval, nýbrž ho jalově komentoval.
Fialově populistický komentář
Premiér Fiala pokládá rozhodnutí soudu za nešťastné, protože prý „dává na stejnou úroveň zvolené představitele demokratického státu a předáky islamistické teroristické organizace“. Jak hloupé!
Snad aby pan premiér dovysvětlil, co je nešťastného na rozhodnutí „dávající na stejnou úroveň“. Co je špatného na tom, že soud nedělá výjimky a nemá žádné oblíbence? Nespočívá (náhodou) vláda práva na principu rovnosti před zákonem? Nebo je snad podle nejvyššího představitele svobodné západní země – jako je ta naše – chybou, že soud nerozlišuje, kdo zločin spáchal, zda ten či onen, hodný nebo zlý, chudý nebo bohatý, široký či modrooký, věřící nebo nevěřící, bílý nebo černý? Je špatně, že „hnusní“ a „zavšivení“ předáci teroristické organizace jsou dáváni na roveň krásně demokraticky zvolenému premiérovi?
Odkud bere pan premiér tu sprostou drzost troubit do světa platnost dvojích standardů! Jedno pravidlo pro zlé a odpudivé teroristické organizace (plus Rusko a Čínu) a druhé pravidlo pro skvělé demokratické země. Jak chce takový politik chránit vládu práva a zákona doma proti populismu a na mezinárodním poli proti revizionistickým zemím, když si právo a zákon revizionisticky a populisticky ohýbá podle vlastní libosti a slaboduchosti.
Nejen premiér naší země ale i další samozvaní ochránci liberální demokracie překreslují svými „fialovými“ komentáři význam a podstatu soudů. Výhradami na adresu Mezinárodního trestního tribunálu prozrazují, jak málo se od populistů liší. Viz Pavel Kolář, populistický poradce antipopulisckého prezidenta Pavla. Všichni do jednoho hájí národní suverenitu tím, že její moc nesmí nic omezovat. Vládu práva a zákona na mezinárodní a domácí půdě jen tolerují, a to do té doby, dokud se jim hodí.
Netanjahu před soudem v Haagu
Pokud omezení práva není svévolné, ale má věcný důvod jako v případě covidu nebo války, a občané to pochopí, suverén nemusí ztratit na legitimitě. Jenže pan premiér neuvedl žádný věcný důvod, na jehož základě de facto odstavil od platnosti mezinárodní právo na našem území. Premiérův „důvod“, že Izrael je jiný než teroristická organizace, neplatí. Nejenže zákon nesmí dělat rozdíly mezi kýmkoli, ale navíc vzájemná odlišnost obou „organizací“ je prozatím pouze tvrzená a sporná. Soud musí v této věci teprve rozhodnout.
V zájmu očištění své země by se Netanjahu měl sám vypravit do Haagu. Měl by před soudem sejmul podezření, že používá „vyhladovění jako metodu války“. Sám by se měl ospravedlnit, aby vrátil Izraeli punc západní země, která, i když vede válku, tak se nechová jako řezník, a pokud ano, tak se snaží své chování alespoň zakrývat, anebo se za něj zpětně stydí.
Než se premiér židovské země obhájí, do té doby bude stoupat podezření, že se Izrael od teroristické organizace co do svého přístupu k civilnímu obyvatelstvu významě neliší. Analogicky platí, že do té doby náš premiér předkládá rozdíly, které stojí na vodě.
Jenže i kdyby se Netanjahu před soudem nakonec obhájil, nadále platí, že mu k obhajobě premiér Fiala nedopomohl tím, že by ho vydal do Haagu. Na místo toho účelově bez věcného opodstatnění suspendoval mezinárodní zákon na území České republiky.
Suverenita a právní stát
Nejen populisté, ale i velcí liberální demokraté jako náš premiér nechápou jednu věc. Právo a ústavní pořádek doma i ve světě je tím, co musí každý stát chtít v maximální možné míře dodržovat a podporovat, protože tím se stát stává skutečně suverénní. Jen právní stát je suverénní. To právní stát může vystoupit jako suverén v očích druhých států. Pouze on může být jako suverén uznán.
To znamená, že populisté nebo Carl Schmitt nerozumí tomu, že vláda práva není překážkou suverenity, ale jejím pilířem. Suverenitu necharakterizuje moc vyhlásit nouzový stav a zrušit vládu práva. Tímto aktem suverenita spíše upadá. Suverénní se dotyčná země stává až tím, že „nekonečnou“ sílu svého monopolu na výkon násilí zablokuje a svou moc zlomí skrze uznání občanských práv. Proto se k občanům cizích zemí má chovat stejně slušně jako ke svým.
Demokracie nestačí
Stát, který se nehodlá reorganizovat podle ústavních principů, může mít ve svém čele teroristu nebo diktátora, který si uzurpuje moc na úkor lidu, anebo demokraticky zvoleného premiéra. Není podstatné, kdo vládne, respektive jakým způsobem se dostal k moci. Ani jedno nezaručuje, jak dotyčný politik vládne: zda v souladu s ústavními principy, anebo čistě mocensky podle libosti své vlastní nebo libosti svého lidu.
Na závěr můžeme našeho premiéra pochválit. Ve svém komentáři správně označil Izrael za demokratický stát. Bohužel už nenahlédl význam toho, co řekl. Demokratický stát je něco pouhého, co ani zdaleka nedostačuje k tomu, aby mohl být pokládán za západní. Jaká škoda! Ani profesor politických věd nezvládá pojmout, že výlučně ta demokracie, která je ústavní, je také západní. Výlučně díky (lidskoprávní) ústavě je stát opravdu suverénní.
