Historie amerického vojenského letectva I. (1861-1929)

Od šedesátých let 19. století až do prvního desetiletí 20. století disponovaly Spojené státy americké v rámci svého vojska pouze několika balony. Ty se využívaly především pro pozorovací účely a uplatnily se i v několika dalších světových konfliktech století páry. V Evropě se objevily například v prusko-francouzské válce z let 1870-1871, kde sehrály významnou roli. Když Němci obléhali Paříž, Francouzi za pruské linie posílali pomocí balonů významné osoby včetně svého ministra vnitra Gambetty, který z Paříže uletěl do Tours. Balony z obklíčené francouzské metropole dostávaly ven i poštu v podobě dopisů a mikrofilmů. Prušáci dlouho neotáleli a vyvinuli s největší pravděpodobností vůbec první protivzdušnou zbraň na světě, Kruppův Ballonabwehrkanone s ráží 37 mm namontovaný na čtyřkolovém podvozku otevřeného vozu. To byl v podstatě pradědeček nechvalně proslulého flaku.

Teď ale zpět za oceán. Zavádění balonů v americké armádě měl pod palcem profesor a vynálezce Thaddeus S. C. Lowe (1832-1913), kterého v roce 1861 jmenoval prezident Lincoln „vrchním aeronautem“ nově zformovaného Armádního balonového sboru Unie (Union Army Balloon Corps). Hlavním úkolem mělo být pozorování nepřátelských konfederačních vojsk ze vzduchu za pomoci plynových balonů lehčích vzduchu. Lowe byl už v padesátých letech posedlý myšlenkou podniknout transatlantický let přes tehdy málo prozkoumané silné atmosférické proudy, které směřují ze západu na východ. Ty byly definitivně potvrzeny až za druhé světové války a říkáme jim jet stream. V moderní letecké dopravě dnes slouží ke zvýšení rychlosti a úspoře času, při cestě z východu na západ se jim ale piloti naopak snaží vyhnout. Vypuknutí války jihu proti severu v dubnu 1861 ale jakékoli podobně odvážné plány utnulo.

Lowe se v konfliktu rychle zorientoval a nad bojištěm se proháněl už během bitvy u Bull Run v červenci 1861. Ta byla prvním významným střetnutím občanské války a překvapivě v ní nakonec zvítězila Konfederace. Lowe byl během průletu nad bitevním polem zasažen vlastními jednotkami a musel přistát za nepřátelskou linií. Protože si při dopadu balonu vymkl kotník a nemohl tak odejít s vojáky Unie, kteří ho přišli zachránit, přijela pro něj s krytým vozem jeho žena převlečená za starou babiznu. Zachránila nejen manžela, ale i balon. Ač celá evakuace může působit úsměvně, Lowe ani nikdo další z balonového sboru Unie po dobu války neměl vojenskou hodnost a panovaly obavy, že by s ním v případě zajetí bylo naloženo jako s prachsprostým špionem.

Ze vzduchu se pak Lowe účastnil i poloostrovní kampaně v roce 1862, během které se Unie neúspěšně pokusila dobýt hlavní město Konfederace Richmond. V této době byla zkonstruována první americká letadlová, nebo spíše balonová loď, chcete-li balonový nosič (Balloon carrier). Bárka George Washington Parke Custis byla nejprve zbavena všeho, co by na palubě mohlo překážet. Následně byla vybavena plynovými generátory a prostorem pro vypouštění balonu. Toto a jiná podobná plavidla Unie se ale nikdy nevydala na otevřené moře a působila na jihovýchodních vodních trasách a řece Potomac. V roce 1863 byl balonový sbor převelen k ženistům (Engineers Corps). Lowe následně v květnu rezignoval a během léta 1863 balonový sbor zanikl. Ještě během občanské války se průkopník balonových letů setkal s hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem, který v Americe tou dobou působil jako vojenský pozorovatel královské württemberské armády. V kostnickém rodákovi americký pobyt vzbudil nadšení a nasměroval ho k budoucímu konstruování vzducholodí v halách na březích Bodamského jezera.

Byť byla technicky zaostalejší, nezůstala Konfederace ve válce stranou. Oproti plynovým balonům Unie ale používala mnohem konzervativněji pojaté balony podobné francouzským Montgolfiérám. Dřevěná konstrukce potažená bavlnou se plnila horkým kouřem z ohňů rozdělaných s pomocí olejem nasáklých šišek. Pokusy vyvinout hedvábné balony napuštěné plynem na jihu zpočátku troskotaly kvůli blokádě a neschopnosti zajistit si dostatečný import potřebných surovin. Přesto se Konfederaci podařilo v červnu 1862 vyslat do vzduchu balon naplněný svítiplynem. Přes dílčí úspěchy ani jedna ze stran občanské války plně význam balonů nedocenila. Byly vnímány více jako atrakce než skutečný prostředek pro podporu armád.

Po skončení občanské války se americká armáda začala krom balonů zajímat i o menší neztužené řízené vzducholodě a později ve 20. století i o velké vzducholodě s vnitřní kostrou. Zásadní zlom představoval vynález motoru s vnitřním spalováním, který byl patentován v 80. letech 19. století. Použitelného poměru hmotnosti a výkonu pro využití v letectví dosáhl až na začátku 20. století.

Roku 1893 byl založen Signální sbor americké armády (United States Army Signal Corps). Ten využíval na konci 19. století balon pojmenovaný Santiago, který se sporadicky nad Kubou účastnil šestnáctitýdenní španělsko-americké války v roce 1898, během níž USA krom dočasné okupace tohoto ostrova dosáhly zisku Portorika, ostrova Guam a Filipín a naplno vstoupily do světového koncertu velmocí. K poslednímu využití pozorovacích balonů došlo u americké armády během manévrů v Louisianě v září 1941, tedy krátce před jejich vstupem do druhé světové války.

Na počátku 20. století se průkopníkem amerického letectví stal astronom a vynálezce Samuel Pierpoint Langley (1834-1906). Ministerstvo války jej v roce 1898 pověřilo vývojem pilotovaného letadla, které pojmenoval Aerodrome. To bylo vybaveno motorem o 50 koních oproti 12 koním u Flyera bratří Wrightů, který vznikal v obdobném čase. Pokusné vzlety Aerodromu byly prováděny nad řekou Potomac a letoun byl vystřelován katapultem. Počítalo se s přistáním na hladině, ale Langley nakonec projekt ukončil po dvou haváriích bezprostředně po vzletu, ke kterým došlo 7. října a 8. prosince 1903.

Bratři Orville a Wilbur Wrightové byli původně výrobci a prodavači kol z Daytonu v Ohiu. Zároveň ale bedlivě sledovali technický pokrok v letectví a učili se z omylů starších pionýrů aviatiky. Svůj první let na slibném prototypu stroje Flyer podnikli 17. prosince 1903 nedaleko města Kitty Hawk v Severní Karolíně. Oproti Langleyho stroji mohl jejich letoun vzlétat i přistávat ze země a jejich úvodní let byl úspěšný. I když se Flyer onoho prosincového dne ocitl nízko ve vzduchu na pouhých 12 vteřin a uletěl jen 37 metrů, začala nová éra. V dalších letech oba sourozenci své letouny zdokonalovali, takže je vybavili namísto plochy pro ležícího pilota sedačkou, nebo kolovými podvozky namísto lyžin.

V prvním desetiletí po letu Wrightů se v USA rozhořely právní bitvy okolo leteckých patentů. V září 1907 byla založena společnost AEA - Aerial Experiment Association (Letecká experimentální asociace), jíž předsedal jednašedesátiletý vynálezce telefonu, Alexander Graham Bell. AEA postavila v rychlém sledu několik modelů letadel, které disponovaly například řídícími plochami na křídlech, jaké Flyer bratří Wrightů dosud neměl.

V roce 1907 si signální sbor vybudoval skromnou leteckou odnož - Aeronautical Division, U.S. Signal Corps. Začala tak éra armádních letadel těžších vzduchu. První vojenské letadlo v USA a zároveň i na světě vstoupilo do služeb signálního sboru v roce 1909, po letových zkouškách, které proběhly na základně Fort Myer ve Virginii o rok dříve. Šlo o letoun Wright Military Flyer, vycházející z původní konstrukce z roku 1903. Armáda USA zaplatila za svůj první Military Flyer 30 000 dolarů, což byla na tehdejší dobu vysoká částka. Pro srovnání, za takovou cenu se dalo koupit tehdy okolo pětatřiceti Fordových automobilů model T, velké a luxusní sídlo, nebo pár tisíc akrů úrodné půdy. Šlo o roční mzdu zhruba šedesáti kvalifikovaných dělníků.

V roce 1908 ještě vzlétl stroj AEA June Bug, který postavil konstruktér Glenn Curtiss (1878-1930). June Bug jako první americké letadlo dovedl překonat vzdálenost jednoho kilometru. Od roku 1911 pak Curtiss stavěl obojživelníky a hydroplány a v témže roce si nechal patentovat křidélka (aileron), vedl o ně ale dlouholeté právní spory s Wrighty. Ironické je, že později (v roce 1929) obě společnosti splynuly do konglomerátu Curtiss-Wright.

V letech 1908-1912 signální sbor využíval svou první řiditelnou vzducholoď SC-1. Vojska předních evropských mocností podobné stroje vlastnila už na přelomu století. Za SC-1 armáda zaplatila přes 5 tisíc dolarů. Další vzducholoď si pak armáda USA pořídila až po 1. světové válce. První samostatná průzkumná letecká jednotka americké armády, 1st Reconnaissance Squadron, byla založena v roce 1913. Před rokem 1914 představovaly Spojené státy vedle Francie, Německa a Británie země v čele světového leteckého vývoje.

Za otce amerického vojenského letectva je považován William Lendrum Mitchell (1879-1936), rozporuplný muž se zajímavou a bohatou rodinnou historií. Jeho děd Alexander Mitchell, původem Skot, emigroval do Spojených států v roce 1839. Ve Wisconsinu založil banku a následně jako finanční magnát řídil budování železnic na středozápadě a severozápadě USA. Billyho otec, John L. Mitchell, studoval jako mnoho mladých a vlivných Američanů poloviny 19. století v Evropě. Za americké občanské války sloužil v armádě Unie. V rámci 24. wisconsinského dobrovolnického pěšího pluku byl jeho spolubojovníkem mimo jiné Arthur MacArthur, budoucí otec Douglase MacArthura, prominentního amerického armádního velitele na pacifickém bojišti za druhé světové války.

William „Billy“ Mitchell se narodil 29. prosince 1879 během pobytu svých rodičů ve francouzském letovisku Nice. Během studií na univerzitě ve Washingtonu D. C. nastoupil jako osmnáctiletý do americké armády. Během španělsko-americké války byl nasazen při operacích proti povstalcům na největším ostrově Filipín Luzonu. Poté rozšířil řady signálního sboru a v prvních letech 20. století na Aljašce pomáhal budovat telegrafní síť spojující navzájem dosud izolovaná armádní hlídková stanoviště s civilními základnami prospektorů pátrajících po zlatě. V roce 1908 Billy se zájmem sledoval propagační let Orvilla Wrighta pro signální sbor a následně absolvoval ve Virginii letecký kurz. Když v roce 1912 navštívil někdejší bojiště rusko-japonské války, pochopil, že americko-japonský konflikt o nadvládu v Pacifiku v budoucnu je pouze otázkou času.

Ve chvíli, kdy v Evropě propukla první světová válka, bylo americké vojenské letectvo tvořeno pouhými osmi letadly. Signální sbor začal od roku 1916 spolu se zbytkem armády posilovat pro případ vstupu Spojených států do konfliktu. Americké veřejné mínění se většinově postavilo proti Ústředním mocnostem a primárně pak proti Německu již v roce 1915, kdy německá ponorka U-20 torpédovala jižně od Irska britský parník RMS Lusitania, na jehož palubě zahynulo mimo dalších osob i 123 amerických pasažérů.

V roce 1916 dosud neutrální Američané pod vedením Johna J. Pershinga, pozdějšího velitele amerických expedičních vojsk v Evropě, podnikli vojenskou výpravu do sousedního Mexika. Jednalo se o odvetu za útok tamního revolucionáře a partyzána Pancha Villy na příhraniční město Columbus v Novém Mexiku, při němž bylo zabito osm amerických vojáků a deset civilistů. Villa se svými ozbrojenci na americké půdě ukořistil z armádního tábora stovky zbraní a několik desítek koní a mul. Odvetné akce, kterou se USA zdráhaly označit jako válku, se účastnily kromě deseti tisíc vojáků poprvé v historii armády Spojených států také nákladní automobily a průzkumná letadla v podobě strojů Curtiss JN-3 Jenny.

Běsnící Američané pročesávali s pěchotou i letadly severní Mexiko půl roku křížem krážem, ale Villa nebyl dopaden. Později se americké jednotky po stížnostech mexické vlády stáhly zpět za hranice a Pancho Villa byl nakonec zavražděn v roce 1923, kde se do mexické politiky začal míchat až přespříliš.

Události vzaly rychlý spád na začátku roku 1917. 16. ledna zaslal německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann do Mexika šifrovaný telegram, v němž jižní sousedy USA vyzval ke vstupu do konfliktu na straně Ústředních mocností. Německo slibovalo Mexiku uhradit válečné náklady a rovněž bylo ochotno pomoci se znovuzískáním dříve mexických území ztracených při americké anexi v roce 1848. Šlo o Kalifornii, Nevadu, Utah a také části Arizony, Nového Mexika a Colorada. Velké Británii se podařilo zprávu zachytit a dešifrovat a neprodleně předala informace administrativě amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Bílý dům tato zjištění ochotně poskytl domácímu tisku 1. března 1917, a tak se o Zimmermannově plánu záhy dověděla i celá americká veřejnost.

Paradoxem bylo, že Mexičané si velmi dobře uvědomovali, že je německý návrh neuskutečnitelný. Země byla uprostřed občanské války, německé záruky byly velmi vágní a mexičtí generálové byli schopni vcelku realisticky zhodnotit možnosti své armády proti průmyslové mašinerii bohatších a po všech stránkách rozvinutějších Spojených států. V roce 1916 v Mexiku žilo asi 15 milionů obyvatel. Američanů bylo tehdy díky masivnímu přistěhovalectví v uplynulých dekádách okolo 100 milionů. I kdyby se přes to všechno podařilo navrhovaná území skutečně obsadit, mexičtí velitelé by se zřejmě jen marně snažili přijít na to, jak zpacifikovat početnou anglofonní populaci, za dlouhé desítky let navyklou na odlišný politický systém a rovněž vyzbrojenou lépe než jakékoli jiné civilní obyvatelstvo na světě.

Na konci ledna 1917 vydal německý císař Vilém II. pokyn útočit na všechna plavidla včetně lodí neutrálních zemí, která se ocitnou ve válečné zóně oceánů. Němci pak v rozmezí února až dubna 1917 potopili celkem deset amerických obchodních plavidel, přičemž zahynulo přes šest desítek členů jejich posádek. Rozzuřená americká veřejnost bez dalších připomínek většinově podpořila prezidenta Wilsona, když žádal 2. dubna Kongres o vyhlášení války Německu. Plány na mohutnější expanzi domácího amerického letectva zůstávaly ve fázi rozpracování, když 6. dubna 1917 Spojené státy americké vstoupily do světové války.

Expediční jednotky (American Expeditionary Force - A. E. F.) , jejichž výcvik probíhal ve Francii se sice zformovaly poměrně rychle, vázla však produkce bojových letadel v samotných USA. Jedny z mála frontových strojů vyrobených v zámoří byly letouny Airco D.H.4, které ovšem byly konstrukcí britského designéra letadel Geoffreyho de Havillanda. Největší podíl strojů A. E. F. po dobu války, přes čtyři tisíce letadel, bylo francouzského původu (např. stíhačky SPAD a Nieuport).

V rámci rodícího se amerického letectva se již zmiňovaný Billy Mitchell propracoval do nejvyšších pozic a když USA vyhlásily válku Německému císařství, byl právě na cestě do Francie jako armádní pozorovatel. V zemi galského kohouta pečlivě studoval bojovou taktiku Britů a Francouzů a velmi rychle si vydobyl reputaci odvážného a energického důstojníka. V září 1918 Mitchell shromáždil téměř 1 500 britských, francouzských a italských bojových letounů pro vzdušnou fázi bitvy o Saint-Mihiel na severovýchodě Francie. Ač nebyly okamžitě bojeschopné všechny, dosud se nikdy nepodařilo dát dohromady takový počet strojů naráz. Italové mohli Mitchellovi pro ofenzivu pod jeho přímé velení nabídnout tři desítky těžkých bombardérů Caproni 450 hp (stejného typu, v jakém později havaroval a zahynul v roce 1919 při cestě do Československa Milan Rastislav Štefánik). Francouzi poskytli stíhací letouny SPAD S.XIII a SPAD S.XVI a pozorovací a bombardovací stroje Bréguet a Salmson. Britské letectvo v kooperaci s americkými jednotkami nasadilo jednomotorové denní bombardéry Airco D.H.4 a D.H.9 a těžké noční bombardéry Handley Page.

Během bitvy o Saint-Mihiel Američané původně plánovali prolomit německé linie a dobýt opevněné město Mety na soutoku řek Mosely a Seilly, které bylo v té době metropolí německého Lotrinska. Bitva o Saint-Mihiel, první vojenská operace amerických vojsk v Evropě pod jejich vlastním velením byla přelomová ještě v jedné věci, totiž v úzké součinnosti pozemních a leteckých jednotek. Vrchní velitel spojeneckých sil, francouzský maršál Ferdinand Foch nakonec nasměroval americké síly namísto Met proti Sedanu a Mézières, což vedlo k meuse-argonnské ofenzívě, nejkrvavější bitvě s účastí Američanů za první světové války, ve které zahynulo přes 26 tisíc vojáků jejich expedičního sboru. V bojích první světové války si Billy Mitchell vysloužil celou řadu vyznamenání. Přesto se mu během osmnáctiměsíční služby ve Francii podařilo znepřátelit si díky své dravé a nekonvenční povaze řadu nadřízených.

Bojové zkušenosti amerického letectva byly proti evropským velmocem válčícím již od roku 1914 poměrně krátké. Nad zákopy a rozstřílenou krajinou severovýchodní Francie se piloti expedičních sil proháněli jen mezi únorem a listopadem 1918. Na konci bojů zůstalo u amerických jednotek přes sedm stovek strojů. Bylo to jen něco málo přes deset procent leteckých sil států Dohody, mezi které patřily evropské mocnosti jako Velká Británie, Francie a Itálie. I přesto Američané podnikli řadu úspěšných bombardovacích útoků a jejich stíhači sestřelili 756 nepřátelských strojů a 76 balonů při ztrátě 289 vlastních letadel a 48 balonů. USA i přes pozdní vstup do konfliktu významně přispěly ke konečnému vítězství zemí Dohody a pomohly uvést do pohybu dlouhou dobu statickou frontovou linii. Nejslavnějším americkým leteckým esem první světové války se stal Edward Vernon Rickenbacker s 26 vzdušnými vítězstvími, následovaný Frankem Lukem Jr. s 18 sestřely. Na slavnou éru prvních leteckých es vzpomínaly v meziválečném období hrdinské hollywoodské filmy jako Wings (1927) a Hell's Angels (1930).

Ještě v roce 1918 došlo k transformaci letecké divize Signálního sboru na Armádní leteckou službu Spojených států (United States Army Air Service - USAAS). Pod tímto názvem bylo americké letectvo známo až do roku 1926.

V lednu 1919 se Mitchell vrátil z Evropy do USA a podílel se na reorganizaci letectva pro mírovou éru. Nesdílel tehdy populární názor, že Velká válka bude posledním konfliktem lidských dějin. Naopak, vzdušným silám předpovídal v budoucnu zásadní význam. Na počátku 20. let věřil, že letectvo se v příštích deseti letech stane nejvýznamnější válečnou silou a mělo by tudíž být nezávislé na pozemních silách či námořnictvu. Žádal, aby se financoval a propagoval vývoj palubního a strategického letectva a sám podporoval mnohé technické inovace, jako vývoj moderních pumových zaměřovačů, leteckých torpéd, nebo lyžových podvozků pro vzlety a přistání v zimních podmínkách. Vojenské piloty motivoval, aby překonávali se svými stroji rychlostní, vytrvalostní a výškové rekordy, což mělo v důsledku přispět k propagaci letectví mezi odborníky i veřejností a tím i k jeho další modernizaci.

Na počátku 20. let zastával názor, že nákladné financování vývoje velkých hladinových bitevních plavidel odčerpává finanční prostředky, které by se daly lépe zužitkovat pro designování moderních vojenských letadel. Pokusil se odpovědné armádní činitele přesvědčit, že využití protilodních letounů může pomoci ochránit pobřeží USA efektivněji a levněji než osvědčená kombinace pobřežního dělostřelectva a loďstva. Americké námořnictvo nakonec poněkud neochotně souhlasilo s Mitchellovou názornou demonstrací možností letadel. V listopadu 1920 se na příkladu potopení vyřazené bitevní lodi v mělkých vodách Chesapeake Bay ukázalo, že letectvo má budoucnost. Ani další testy protilodních leteckých útoků však na počátku 20. let konzervativní velení námořnictva nepřesvědčily o správnosti Mitchellových teorií. Prezident USA Warren Harding jej namísto toho převelel do Západní Virginie, kde dostal za úkol zastavit vzpouru nespokojených horníků. Mitchell se nechal slyšet, že boje rozzuřených havířů proti soukromé bezpečnostní detektivní agentuře by nejefektivněji ukončilo shazování slzného plynu z letadel. Po intervenci Hardinga však jeho stroje podnikly jen několik průzkumných misí nad krizovou oblastí. Nakonec většina znavených horníků odešla domů, nebo se vzdala armádě. Mitchell však tuto epizodu později citoval jako příklad, kdy pouhá demonstrativní přítomnost leteckých sil na bojišti mohla vést k ukončení konfliktu, v tomto případě občanských nepokojů.

Během pobytu v Evropě v na přelomu let 1921-1922 se Mitchell setkal s významným italským teoretikem letectví Giuliem Douhetem, propagátorem účinnosti bombardovacího letectva a teorie totální války. Douhet věřil v potenciál strategických náletů k podlomení vůle obyvatelstva nepřátelské mocnosti vést dlouhodobý konflikt. Jím propagovaným cílem bylo zničení protivníka poté, co letecká ofenziva vyřadí z provozu jeho životně důležitá centra.

Douhet definoval pět základních typů cílů, které je třeba prostřednictvím leteckých útoků zdevastovat: průmysl, dopravní infrastrukturu, komunikační síť, vládu a nakonec vůli protivníkova lidu k obraně vlastní země. Předpokládal, že důsledky bombardování v budoucích konfliktech budou natolik strašlivé, že války budou krátké, protože zasažená strana šokovaná ztrátami a mírou destrukce urychleně kapituluje. Za druhé světové války a v pozdějších konfliktech se však v praxi ukázal pravý opak. Plošná a bezohledná destrukce civilních cílů přeživší bez rozdílu ještě více zatvrdila v odporu, ať už se jednalo o obyvatele Londýna, Berlína, Stalingradu, či jiné zdevastované metropole. Ve 20. letech se však Douhet a Mitchell na této teorii shodli. Jejím dalším významným příznivcem byl i významný velitel britského královského letectva Hugh Trenchard, což se také později odrazilo na strategii bombardovacího velitelství RAF ve druhé světové válce.

18. října 1922 Mitchell stanovil světový rychlostní rekord, když na dvouplošníku Curtiss R-6 dosáhl rychlosti 358,8 km/h. Již v polovině 20. let pak předpověděl budoucí ozbrojený střet USA s Japonskem, včetně útoku asijské velmoci na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech, ačkoli předpokládal, že japonská letadla budou útočit spíše z pozemních základen na tichomořských ostrovech než z palub letadlových lodí.

V roce 1925 došlo v jeho životě k zásadnímu zlomu, po němž už nic nemělo být tak jako dřív. V září onoho roku během prudké bouře nad Ohiem tragicky havarovala vzducholoď USS Shenandoah, přičemž zemřelo čtrnáct členů její posádky. Mitchell obratem vydal ostré prohlášení, ve kterém z viny na katastrofě obvinil nekompetentní velitele armády a námořnictva. V důsledku toho bylo na přímý popud tehdejšího amerického prezidenta Calvina Coolidge vzneseno proti Mitchellovi odvetné obvinění za snahu vojsko zdiskreditovat. Nejmladším z třináctičlenné poroty, která měla Mitchella soudit byl Douglas MacArthur, který se později nechal slyšet, že ho tato povinnost vůbec netěšila. Soud však jako celek shledal po sedmitýdenním přelíčení Mitchella vinným ve všech bodech obžaloby a byl po dobu pěti let suspendován z aktivní služby v armádě. Ani po této lhůtě se do ní však nevrátil.

Civilní léta strávil psaním a další propagací letectví, přestože již jako civilista neměl takový vliv jako dříve. Zemřel v New Yorku, 19. února 1936 ve věku šestapadesáti let. Během druhé světové války došlo k několika pokusům jej posmrtně povýšit, všechny však byly tehdy smeteny ze stolu. Známkou úcty k jeho osobě se stalo alespoň pojmenování bombardovacího letounu typu B-25 jeho příjmením.

V prvním desetiletí po světové válce se hlavním úkolem amerických armádních letadel stal průzkum a pobřežní patrolování, zatímco jejich počet a finanční prostředky na provoz byly silně limitovány. Již v meziválečném období fungovaly jako základní taktické jednotky squadrony. Ty provozovaly zpravidla 12 až 16 letadel. Skupina (Group) pak byla tvořena až čtyřmi squadronami, takže mohla dosahovat počtu 36 až 64 letadel. Po většinu 20. let existovaly doma v USA jen jedna stíhací (pursuit), jedna útočná (attack) a jedna bombardovací (bombardment) skupina. V oblasti Panamského kanálu a na Filipínách byla vždy jedna stíhací a bombardovací squadrona a na Havaji byly dislokovány po dvou stíhacích a dvou bombardovacích squadronách.

I přes dobu úspor, během níž se naivně doufalo, že po světové válce už k dalšímu globálnímu konfliktu nikdy nedojde, se podařilo dosáhnout řady významných leteckých milníků. 5. října 1922 bylo dosaženo vytrvalostního rekordu, kdy letoun Fokker T-2 s posádkou J. A. Macreadyho a O. G. Kellyho dokázal setrvat ve vzduchu nad San Diegem přes 35 hodin. Let by možná býval delší, ale stroji došlo palivo. Tak se zrodila myšlenka doplňování pohonných hmot za letu, které je dodnes u amerického letectva strategickým klíčem ke globální vzdušné dominanci. První úspěšné tankování za letu se uskutečnilo mezi dvěma stroji DH-4B na konci června 1923. 25. října téhož roku pak dva američtí letci L. H. Smith a J. P. Richter podnikli nonstop přelet od kanadské k mexické hranici, při němž palivo ve vzduchu doplnili hned třikrát.

Roku 1924 američtí armádní piloti s letouny Douglas World Cruiser (DWC) uskutečnili první úspěšný oblet světa, kdy během 175 dní mezi dubnem a zářím 1924 urazili přes 44 tisíc kilometrů. Už před nimi se o podobnou věc neúspěšně pokusili Francouzi a zhruba ve stejné době také Britové. Letouny DWC byly modifikovanou verzí torpédových jednomotorových bombardérů DT.

Čtyři letouny DWC pojmenované Seattle, Boston, Chicago a New Orleans vzlétly 6. dubna 1924 ze Sand Pointu poblíž Seattlu na severozápadě USA. Vedoucí letoun Seattle havaroval na Aljašce už 30. dubna kvůli nejhoršímu počasí, jaké tam panovalo za posledních deset let, posádka ale naštěstí přežila. Tři letadla, vedená nyní Chicagem pokračovala napříč Asií, spoléhaje na propracovaný logistický systém na plánované trase, kdy se o průběžné opravy a tankování staralo americké námořnictvo a pobřežní stráž. Přechod z chladného do teplého klimatu nad Pacifikem přinesl sice částečnou úlevu, ale také nové problémy s přehříváním motorů. V Japonsku byli nadšeně vítáni, ale museli kvůli napjatému plánu rychle pokračovat dál.

V indické Kalkatě stroje dostaly místo plováků kolové podvozky, nové motory a křídla. Cesta pokračovala přes Irák, Turecko, Rakousko a Francii. Do Paříže američtí letci dorazili v den dobytí Bastily a dočkali se dalších bouřlivých ovací. V Londýně jim děkovali za pomoc, kterou dříve na trase poskytli konkurenční posádce britského světového letu, který letěl v opačném směru. Při vzájemném setkání na trase prý také Britové učinili nabídku na oficiální závod, kterou Američané zdvořile odmítli. Anglický stroj (obojživelný hydroplán s vysouvacími koly) však havaroval v půli své trasy nad Beringovou úžinou a rekordní let nedokončil.

V severoanglickém Hullu pak kola letounů DWC opět nahradily plováky. Boston zůstal uzemněn během náročného přeletu mezi Faerskými ostrovy a Islandem, ale posádce se nic nestalo. Chicago a New Orleans společně přelétly nejnáročnější atlantický úsek se silným protivětrem a v Novém Skotsku se k nim připojil další prototyp DWC pojmenovaný Boston II . Po příletu na východ Spojených států byly v Bostonu všem třem dvouplošníkům opět namontovány kolové podvozky a následovala závěrečná radostná etapa nad domovskou zemí. Ve Washingtonu D.C. letce vítal prezident Coolidge se svým kabinetem. Letouny se s ohromným úspěchem a zadostiučiněním vrátily zpět do Seattlu 28. září 1924.

V roce 1926 se z Armádní letecké služby stal Letecký sbor (U. S. Army Air Corps - USAAC). Tak mohla začít výraznější modernizace. Letectvo získalo větší svobodu jako úderná složka armády, nikoli jen její pomocná služba. Velkým impulsem pro další dynamický rozvoj byl slavný Lindberghův transatlantický sólový let v květnu 1927, při němž se bez velkého přehánění stal tento muž na určitou dobu nejslavnějším člověkem na světě. Od té doby se začala větší pozornost obracet i k financování armádního letectva. Byla dána zelená pětiletému plánu rozšiřování kapacit, který byl zahájen v červenci 1927. Počítalo se s rozšířením USAAC na 1 800 strojů, 1 650 důstojníků a 15 000 poddůstojníků. tyto plány se však neuskutečnily, protože v roce 1929 začala světová hospodářská krize a USA musely řešit úplně jiné problémy. Velkolepé plánování se pak vrátilo až za druhé světové války, kdy už byly zdroje prakticky neomezené.

Během 20. let byly páteří amerického letectva dvouplošníky. Ty sice nevynikaly zvláštní horizontální rychlostí, ale byly obratné a měly slušnou stoupavost. Představovaly dosud standard světového letectví. Stíhací Curtissy P-1 Hawk a jejich různé podvarianty byly dodávány mezi lety 1925 - 1929 a celkem jich bylo postaveno okolo dvou set. Další poměrně početnou jednomotorovou stíhačkou byl Boeing Model 15 (u armády označovaný jako PW-9). V roce 1929 byl představen obratný Boeing P-12 s pětisetkoňovým hvězdicovým motorem a rychlostí 300 km/h, který pak tvořil páteř amerických stíhacích jednotek po většinu 30. let, během nichž ho doplnil od roku 1932 na svou dobu revoluční celokovový a jednoplošný P-26 Peashooter.

Standardním nočním bombardérem se ve dvacátých letech stal Martin MB-2, který nahradil licenční letouny Handley Page a Caproni, které pocházely ještě z první světové války. Významným producentem dvoumotorových bombardovacích letadel byla ve dvacátých letech i společnost Keystone, kterou v roce 1929 převzal Curtiss-Wright.

Ve 20. letech došlo také k celé řadě technologických průlomů v americkém i světovém civilním letectví. Celokovový jednoplošný třímotorový dopravní stroj Ford Tri-Motor z roku 1926 zahájil éru relativně spolehlivé a bezpečné přepravy pasažérů. Lehké letadlo Lockheed Vega, navržené v roce 1927 Jackem Northropem, který designoval i zmíněné letouny DWC pro oblet světa pak proslavilo Amelii Earhartovou při jejím sólovém letu přes Atlantik v roce 1932.

Ve 20. letech se začaly více uplatňovat vzduchem chlazené hvězdicové motory, které se později ukázaly jako odolnější pro bojová letadla než jejich kapalinou chlazené řadové protějšky. Jimmy Doolittle, který se po Pearl Harboru proslavil prvním odvážným náletem na Tokio také už v roce 1929 podnikl úspěšný let pouze podle přístrojů.

Lowe, M., Svět letectví - Historie a současnost, Čestlice 2008.

Taylor, M. J. H., The Times - Aviators: A History in Photographs, London 2013.

Němeček, V., Vojenská letadla 1 - Letadla první světové války, Praha 1977.

Němeček, V., Vojenská letadla 2 - Mezi světovými válkami, Praha 1990.

dafhistory.af.mil/FAQs/Fact-Sheets/Article/459017/1926-the-us-army-air-corps-act/

dafhistory.af.mil/About-Us/Fact-Sheets/Display/Article/433914/the-birth-of-the-united-states-air-force/

en.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_von_Zeppelin

en.wikipedia.org/wiki/Signal_Corps_Dirigible_No._1

en.wikipedia.org/wiki/Thaddeus_S._C._Lowe

en.wikipedia.org/wiki/Union_Army_Balloon_Corp

en.wikipedia.org/wiki/U.S._Army_airships

museumofflying.org/around-the-world-in-the-douglas-world-cruiser/

nationalmuseum.af.mil/Visit/Museum-Exhibits/Fact-Sheets/Display/Article/197470/pancho-villa-attacks-new-mexico/

seattleworldcruiser.org/the-1924-flight

thisdayinaviation.com/17-october-1922-2/