Hitler ho chtěl dostat živého: Hvězda Hollywoodu Clark Gable v bombardéru nad Evropou

Je 16. ledna 1942. Jedna z nejvýraznějších ženských tváří tehdejšího Hollywoodu a manželka ještě slavnějšího Clarka Gablea, třiatřicetiletá Carole Lombardová umírá při strašlivé letecké nehodě. Dopravní letoun Douglas DC-3 společnosti TWA naráží pouhých patnáct minut po večerním vzletu z letiště v Las Vegas do strmého štítu hory Potosi nedaleko hranice Kalifornie a Nevady. Nikdo z dvaadvaceti lidí na jeho palubě nemá sebemenší šanci přežít. Hollywood ztrácí nádhernou, inteligentní a vtipnou hereckou hvězdu a Gable svou největší životní lásku.

Dvoumotorový stroj byl na cestě z New Yorku do kalifornského Burbanku a na trase několikrát přistával. Během zastávky v Albuquerque byla herečka spolu se svou matkou Elizabeth Petersovou a Gableovým tiskovým agentem Otto Winklerem požádána, zda by nepřenechali svá místa v letadle příslušníkům amerického letectva, kteří se potřebovali neodkladně dostat do Kalifornie. Lombardová odmítla a argumentovala tím, že v Indianapolis, kde do DC-3 spolu s matkou a Winklerem přistoupili právě vydělali přes dva miliony dolarů ve prospěch válečných dluhopisů. Let tedy v Novém Mexiku opustili jiní cestující, mezi nimi i slavný maďarský houslista Joseph Szigeti, kterému tak byly díky rozmaru herečky dopřány tři další desítky let života. Lombardové oproti tomu osud evidentně věštil nevyhnutelnou smrt, protože už v Indianě měla původně se svým doprovodem nastoupit na vlak do L.A. Poněvadž ale pospíchala za Gablem, dle zlých jazyků kvůli žárlivosti, přemluvila svou matku sužovanou strachem z létání, že mají místo nádraží odjet na letiště.

Když se Gable o tragédii své ženy a jednoho z nejbližších spolupracovníků dozvěděl, zhroutil se mu svět a odešel do ústraní. Dříve pečlivý herec, který dokázal řádit a pít na večírcích, ale druhý den na place předvést bezchybný výkon propadl v hlubokém žalu těžkému alkoholismu a v krátkém čase shodil téměř deset kilogramů. Natáčení filmu Somewhere I'll Find You (Někde se potkáme) ve kterém hrál hlavní roli bylo s ohledem na jeho stav dočasně přerušeno. Po pár týdnech se stále viditelně otřesený vrátil do studia a snímek s profesionalitou sobě vlastní dokončil. Krátce poté ale učinil něco nemyslitelného a ve věku jednačtyřiceti let, což byl dvojnásobek stáří průměrného kadeta přišel do náborového střediska v Kalifornii se záměrem vstoupit dobrovolně do řad amerického armádního letectva.

O vstup do armády, nebo alespoň bližší spolupráci s ní se Gable pokusil jako spousta dalších amerických filmových hvězd a umělců již krátce po japonském útoku na Pearl Harbor. Prostřednictvím Lombardové zaslal v prosinci 1941 americkému prezidentu Rooseveltovi zprávu v níž se ptal, co může jako slavná tvář učinit pro válečné úsilí Spojených států. Prezidentova odpověď byla zdvořilá, ale poměrně nekompromisní. Gable měl zůstat v Hollywoodu a pokračovat ve své práci. Roosevelt si uvědomoval, že na jedné straně by jeho příklad pomohl náboru nových vojáků a zvýšení bojové morálky, na straně druhé by však jeho smrt, či zajetí nepřítelem mohly způsobit všeobecnou paniku a strach. Druhý pokus v létě 1942 však už Gableovi vyšel.

Ke vstupu do letectva přesvědčil i svého kamaráda, kameramana společnosti MGM Andyho McIntyra. I když byla Gableovi jako herecké hvězdě nabídnuta možnost získat důstojnickou hodnost hned, odmítl to. Rovněž se vzdal svého štědrého hereckého platu, který činil na začátku čtyřicátých let přes sto tisíc dolarů ročně na základě smlouvy s MGM. Lépe placený byl tehdy už jen Gary Cooper, hlavní hvězda u Paramountu. V srpnu 1942 spolu Gable a McIntyre zahájili v hodnosti vojínů výcvik ve škole pro důstojnické čekatele v Miami Beach na Floridě, který dokončili v říjnu téhož roku s nejnižší důstojnickou hodností poručíků. Gable si dokonce během výcviku oholil svůj pověstný knírek, aby lépe zapadl mezi ostatní. Ačkoli se v pořadí absolventů nacházel zhruba na sedmisté příčce z dvou tisíc šesti set, byl zvolen jako hlavní řečník při závěrečném proslovu.

Poté pokračoval ve výcviku na floridské základně Tyndall Field, kde podstoupil pětitýdenní výcvik pro palubní střelce těžkých bombardérů. Učil se identifikovat německé a japonské letouny podle jejich siluet, seznamoval se s funkcemi a údržbou různých palubních zbraní ráží .30 a .50 a střeleckých věží Sperry a Martin. Pálil na cvičné terče jak na zemi, tak ve vzduchu a exceloval takřka ve všem s výjimkou posílání a přijímání zpráv morseovkou, kterou se musel naučit zpaměti. Po přesunu na základnu Camp Seven Mile nedaleko města Spokane ve státě Washington prošel specializovaným kurzem pro bombardovací posádky. Po zařazení k 351. bombardovací skupině USAAF se ještě dočkal instruktáží na armádním letišti Biggs v Texasu a Pueblo Army Air Base v Coloradu, kde povýšil na kapitána.

Velitel armádního letectva Henry Arnold Gablea ještě v USA požádal, aby během své služby u 351. bombardovací skupiny na anglické základně Polenbrook pomohl natočit náborový film o boji s 8. leteckou armádou pro budoucí palubní střelce. Tak vznikl během roku 1943 na cenný barevný filmový materiál natočený snímek Combat America. Na letišti Polenbrook Gable trávil spoustu času psaním dopisů rodinám padlých a ztracených letců. Ačkoli oficiální záznamy obšírně popisují jeho pět pečlivě zdokumentovaných a doložených bojových misí, veteráni z jednotky tvrdili, že jich absolvoval mnohem víc.

První historicky potvrzený bojový let absolvoval 4. května 1943 kdy se účastnil náletu na továrny původně amerických firem Ford a General Motors v okupovaných belgických Antverpách. Akce se účastnilo celkem 79 létajících pevností. Gable seděl ve stroji pojmenovaném Eight Ball Mk.II a párkrát si vystřelil z kulometu. Nebyl zraněn flakem ani stíhači ale utrpěl omrzliny kvůli letu ve velké výšce. Útoku se osobně účastnil i velitel 351. skupiny Hatcher, pro kterého to po náletu na Brémy byla druhá ostrá bojová mise.

10. července 1943 letěl Gable ve stroji Argonaut III nad základnu Luftwaffe ve Vélizy-Villacoublay na jihozápadním okraji Paříže, která Němcům sloužila zejména jako středisko údržby a oprav jejich letadel. Těžké mraky nad cílem neumožnily správné odbombardování a letadla čelila útokům německých stíhačů.

Třetí zdokumentovanou akci absolvoval 24. července 1943, opět na palubě letounu Argonaut III, kdy se účastnil náletu na rozestavěné továrny ve městě Herøya v jižním Norsku. Byl to dosud nejvzdálenější cíl osmé letecké armády, který se však náletem podařilo kompletně zničit a Němci tak přišli o cennou možnost zpracovávat zde klíčové suroviny pro letecký průmysl, konkrétně hliník a hořčík.

12. srpna 1943 ho čekala dosud nejnebezpečnější mise, nálet na německý Gelsenkirchen. Cílem byly závody na výrobu syntetického paliva, stovky strojů amerického letectva toho dne útočily vedle tohoto cíle ještě na ocelárny ve městě Bochum a další hydrogenační továrnu v Recklinghausenu. V bombardéru Ain’t it Gruesome? onoho dne málem přišel o život, protože letadlem prošly šrapnely z flaku. Jedna střepina mu utrhla podpatek boty a proletěla mu jen pár centimetrů okolo hlavy.

23. září 1943 je datem Gableovy poslední doložitelné akce, náletu na přístav ve francouzském městě Nantes, tentokrát v B-17 s přezdívkou The Duchess. Němci se zuřivě bránili protileteckou palbou i nasazením stíhaček a on sám část náletu strávil v průhledném plexisklovém čumáku letadla za kulometem.

Když v roce 1939 ve svém nejslavnějším filmu Gone with the Wind (Jih proti Severu) pronesl v roli bohatého a nekonvenčního jižanského spekulanta Rhetta Butlera svou ikonickou větu „Frankly, my dear, I don't give a damn.“ („Upřímně řečeno, drahá, je mi to fuk.“), málokdo mohl tušit, jak příznačná bude tato hrstka slov pro jeho život o tři roky později. V armádním letectvu Gablea skutečně nezajímalo, zda se konce války dožije či nikoli.

Gargantuovský, barevný a téměř čtyřhodinový opus magnum americké kinematografie pozdních třicátých let viděl několikrát sám Adolf Hitler a dobře s ním byl seznámen i německý ministr propagandy a nejmocnější muž říšského filmového průmyslu Joseph Goebbels. Hitler i Goebbels Gablea obdivovali jako ideál mužnosti a hrdinství, ale víc než hořící Atlanta, nebo slzy které vyplakala Scarlett O'Hara je znepokojoval fakt, že německá filmová studia se společností UFA v čele nejsou schopna něco podobně velkolepého natočit také. Když Německo vyhlásilo Spojeným státům válku, film se podobně jako celá řada dalších snímků z Hollywoodu v německých kinech přestal promítat a k jeho kopiím se tak dostali jen vyvolení. Němcům se sice ještě před koncem války podařilo natočit epický barevný film Kolberg z období válek proti Napoleonovi, proti americkému vzoru to ovšem byla jen čirá propaganda oslavující mýtus fanatického boje do posledního muže. Po druhé světové válce skončil snímek režiséra Harlana víceméně zapomenut. Tam, kde se v Jihu proti Severu k sobě tisknou Rhett a Scarlett, tam v Kolbergu mužně objímá starosta města Nettelbeck vojenského velitele von Gneisenau, aby mohli společně čelit závěrečné bitvě.

Dozvědět se o tom, že Gable slouží u 351. skupiny amerického letectva nebylo pro Němce žádnou velkou výzvou, vzhledem k obrovské publicitě, kterou to způsobilo. Věděli i to, že velitelem celé jednotky je plukovník William Albert Hatcher. Na Gableovu hlavu vypsali speciální odměnu v hodnotě pěti tisíc amerických dolarů. Nebylo cílem jej zabít, ale dostat jej živého a učinit z něj užitečnou loutku válečné propagandy. Gable měl z možnosti zajetí větší strach než z případné smrti, protože dobře věděl, že by ho vozili po celém Německu jako cvičenou opici. Nechal se slyšet, že v případě sestřelení vlastního bombardéru raději zůstane v jeho hořícím vraku, než by z něj vyskočil padákem nad územím nepřítele. Britsko-irský, ale v americkém Brooklynu narozený rozhlasový komentátor William Joyce, kterému se přezdívalo Lord Haw-Haw a za války pracoval jako přesvědčený fašista pro Němce do éteru hlásal:

„Vítáme v Anglii Hatcherova kuřata, mezi nimiž je i slavná americká filmová hvězda Clark Gable! Brzy se uvidíme v Německu, Clarku. Budeš zde také vítán!“

Na podzim 1943 se už ale Gable bez ohledu na Hitlerovy sny vracel do Spojených států s patnácti kilometry filmového pásu nabitými autentickými záběry z nasazení v Evropě. Po jejich předání odpovědným činitelům v letectvu se ale ukázalo, že o nováčky do palubních věží bombardérů už není při náboru nouze, a tak se hodinový film ukazující výcvik posádek, přesun na základnu v Anglii i ostré bojové mise dostal mezi běžné americké diváky v kinech, podobně jako další obdobně laděný technicolorový film slavného režiséra Williama Wylera Memphis Belle (Memphiská kráska). Combat America režíroval John Lee Mahin a o kameru se postaral právě Gableův přítel a spolubojovník Andrew McIntyre. V Mahinově dokumentu se vedle Gablea coby skutečného vojáka objevují i další slavní herci jako Bob Hope a Frances Langfordová, kteří jezdili na základny armádní letce pobavit a trochu jim zpříjemnit jejich náročnou službu.

Když zůstaneme chvilku u Wylerova slavnějšího snímku, musíme se podívat na konkrétní letadlo B-17F s přezdívkou Memphis Belle. To jako jeden z prvních bombardérů USAAF v Evropě v květnu 1943 překonalo hranici pětadvaceti bojových misí, po nichž se posádka se strojem vrátila do USA a podnikla propagační turné za účelem povzbuzení Američanů k nákupům válečných dluhopisů. Wyler, který později v padesátých letech natočil jedenáctioscarový biblický velkofilm Ben Hur s Charltonem Hestonem v hlavní roli, nafilmoval osobně bojovou misi bombardéru nad těžce bráněný německý přístav Wilhelmshaven, která patřila mezi jedny z posledních, které Memphis Belle absolvovala.

Wylerův tým točil podobně jako Gableova šestičlenná skupina dokumentární záběry i v jiných strojích a při jiných náletech, bez jakýchkoli ohledů na možné ohrožení. Šestnáctimilimetrový barevný filmový materiál z kamer umístěných v přídích, ocasních střelištích a trupech létajících pevností neobsahoval zvukovou stopu. Tu bylo nutné doplnit později během postprodukce v Hollywoodu. Obdobně natáčeli němečtí členové propagandistických jednotek Wehrmachtu záběry pro filmové týdeníky Die Deutsche Wochenschau. Zatímco diváci v kinech v Berlíně, Hamburku, či dalších městech Třetí říše sledovali sestřelování bombardérů německými stíhači pohledem jejich fotokulometů, američtí návštěvníci kinosálů se naopak dívali na své palubní střelce s Browningy, kteří pálí na rychle se přibližující německé Messerschmitty a Focke-Wulfy.

Po namluvení komentáře ke Combat America měl Gable žádat o zařazení k jednotkám bojujícím nad Pacifikem, to už se ale kladného přijetí u velitelů nedočkalo. Spekuluje se, že vládcům filmového průmyslu došla trpělivost a ve snaze uchovat si jednoho z nejziskovějších herců pro poválečné filmy si vymínili jeho setrvání v USA. V roce 1944 se na vlastní žádost vzdal hodnosti majora, kterou získal krátce před tím a rezignoval. Důstojníkem, který jej propustil byl jiný herec, budoucí americký prezident Ronald Reagan.

Po roce 1945 Clark Gable natočil ještě okolo dvou desítek filmů. Vedle ikonického Gone with the Wind z roku 1939 zůstává druhým nejslavnějším jeho vůbec poslední snímek Misfits (Mustangové), který do kin vstoupil na začátku roku 1961, tedy v době, kdy byl už dva měsíce mrtev a Marilyn Monroe, která zde také hrála zbýval již pouze rok a půl života. Po Carole Lombardové pojal Gable po válce za manželky postupně ještě dvě ženy, z nichž ta poslední, Kay Williamsová s ním byla až do úplného konce. Příčinou jeho smrti byl infarkt, který si přivodil zejména celoživotní vášní k cigaretám, kterých prý dokázal za den vykouřit až osmdesát. V tomto ohledu ho dokázal předčít snad jen britský bouřlivák Richard Burton, který k tomu přidával absolutně nezřízené pití a to i během natáčení.

Pod maskou drsného hollywoodského lva se v Clarku Gableovi skrýval hluboce raněný muž, který ve střelecké věži bombardéru B-17 hledal buď vykoupení, nebo opětovné shledání se svou největší láskou. Na začátku šedesátých let odešel jeden z velikánů předválečného Hollywoodu, který však dokázal být hrdinou i v běžném životě. Navzdory image seladona a sebejistého tvrďáka byl v soukromí překvapivě klidný, skromný a velmi sebekritický ohledně vlastních hereckých schopností. Při natáčení dovedl být velice trpělivý a nelibě nesl, když se nebraly ohledy na ostatní herce a členy štábu. Když byl při filmování Mustangů zraněn jeho kaskadér v náročné scéně, kdy byl vlečen za autem a režisér Huston nechvalně proslulý svou obhroublostí chtěl pokračovat dál jako by se nechumelilo, Gable se rozčílil a opustil scénu s pocitem naprostého zhnusení.

Clark Gable jistě nebyl dokonalý, ale byl to dobrý člověk.

(1901-1960)

______________

Publikace:

Harris, W. G., Clark Gable: A Biography, 2005.

Charles River Editors, American Legends: The Life of Clark Gable, 2013.

Miller, D., Vládcové nebes, 2025.

Webové zdroje:

aircrewremembered.com/USAAFCombatOperations/index.html

clarkgableenterprises.com/clark-gable-military-service/

historianandrew.medium.com/hitlers-strange-obsession-with-kidnapping-hollywood-legend-clark-gable-199c9684f1e1

thisdayinaviation.com/5-april-1943/