Kawaniši N1K1-J Šiden a N1K2-J Šiden-kai: Stíhačky, které bez nadsázky vylezly z vody na souš

Firma Kawaniši byla založena ve dvacátých letech minulého století v prefektuře Hjógo na ostrově Honšú. Jejím prvním letadlem byl poštovní dvouplošník Kawaniši K-1, který vycházel z podobných amerických strojů z oné doby. Následně se začala specializovat na velké hydroplány. V době druhé světové války byla společnost šestým největším producentem bojových letadel v Japonsku a měla několik výrobních závodů poblíž Ósaky a Kóbe. Dva z nich, které produkovaly pozemní stíhací letouny N1K1-J Šiden a N1K2-J Šiden-kai, o nichž bude v článku řeč, se nacházely ve městech Naruo a Himedži. Závod v Naruo představoval hlavní mateřskou továrnu a technologické srdce firmy, kde se rodily a testovaly prototypy. V pobočce v Himedži probíhala od roku 1943 finální montáž stíhaček, čímž se mělo ulevit Spojenci bombardované továrně v Naruo. Halu, jež byla postavena speciálně pro produkci rozměrných vícemotorových hydroplánů, bychom našli v Kónanu, přičemž se zde vedle nich stavěly i původní plovákové stíhačky N1K1 Kjófú. Poslední, čtvrtý závod ve městě Takarazuka sloužil jako vlastní strojírenské zázemí pro výrobu leteckých komponent a montáž podsestav, které se následně po železnici převážely do ostatních poboček. Letecké motory firma Kawaniši nevyvíjela ani nestavěla, a přebírala je od jiných domácích leteckých firem jako Micubiši a Nakadžima.

Vývoj stíhaček Kawaniši iniciovalo japonské námořnictvo v roce 1940, kdy do služby nastupovaly legendární palubní stíhací letouny A6M2 Zero. Ty sice měly na svou dobu skutečně úctyhodný dolet, nicméně Japonci, kteří plánovali rozsáhlou expanzi v oblasti největšího oceánu světa, potřebovali ještě něco mnohem vytrvalejšího, co navíc v ideálním případě nebude odkázáno na existenci pozemních letišť či na přistávací paluby letadlových lodí. Požadavkům na plovákový stíhací letoun takového dosahu však pochopitelně padly za oběť parametry jako maximální rychlost či stoupavost. Pro admirály císařského námořnictva to nepředstavovalo problém, protože u plánovaného stroje nečekali souboje s nepřátelskými stíhačkami. V dálavách Pacifiku měl zachytávat protivníkovy dálkové bombardéry nebo velké vícemotorové hydroplány. Aby se překlenula časová mezera, než se nové letouny Kawaniši objeví v provozu, byla firma Nakadžima pověřena úpravou stíhačky Micubiši A6M2 do plovákové varianty A6M2-N.

Projekt nového letounu, označený kódem K-20, byl pro firmu Kawaniši prvním setkáním s konstrukcí stíhačky. Dosud zde stavěli průzkumné a také velké vícemotorové hydroplány. Firma vyvíjela rovněž průzkumný jednomotorový hydroplán E15K1 Šiun s neortodoxně řešenými nafukovacími zatažitelnými plováky pod křídly a hlavním trupovým plovákem, který bylo možné v případě nouze – například při setkání s nepřátelskými stíhači – odhodit pomocí nálože, a získat tak vyšší rychlost. Práce na Šiunu však provázely velké problémy a jeho komplikované křídelní plováky byly nakonec nahrazeny pevnými, plechovými. Šiunu nakonec vznikly jen jednotky kusů a na válečné operace neměl prakticky žádný vliv. Firma si na něm ale vyzkoušela mnohá technická řešení a konstrukční principy, které zužitkovala i u stíhacího letadla, které je předmětem našeho článku.

Klíčový měl být u nové stíhačky pochopitelně především motor. Od počátku bylo jasné, že pro zvolené drsné podmínky operací na moři bude ideální vzduchem chlazená pohonná jednotka. Kapalinou chlazené invertní motory ostatně až na ojedinělé výjimky japonské námořní ani armádní letectvo nepoužívaly. Na výběr byly k dispozici dvouhvězdicové čtrnáctiválce Nakadžima NK1F Sakae 21 (vzletový výkon 1 130 koní) a Micubiši MK4D Ha-32 Kasei 14 (vzletový výkon 1 460 koní). Nakonec byl zvolen výkonnější Kasei, ačkoli měl větší průměr, a tím pádem i odpor, a primárně se využíval u bombardérů G4M2. U prototypu N1K1, který svůj první let podnikl 6. května 1942, poháněl dvě protiběžné dvoulisté vrtule, jež měly sloužit k vyrovnání silného točivého momentu. Ukázalo se, že přes rozměrný motor je zejména při vzletu špatně vidět dopředu a potíže způsobuje i redukční převodovka protiběžných vrtulí. To vedlo u sériových N1K1 Kjófú (Mocný vítr) k instalaci motoru Kasei 13 s totožným výkonem, který poháněl běžnou třílistou vrtuli s konstantními otáčkami. Američané říkali letounům Kjófů kódovým označením Rex.

Již před vzletem plovákového prototypu konstruktéři uvažovali nad vznikem pozemní varianty (experimentální označení X-1) s kolovým zatahovacím podvozkem namísto plováků, která by s novým osmnáctiválcovým motorem Nakadžima Homare o výkonu 1 800 koní mohla dosáhnout odhadované rychlosti přes 640 km/h (takovým výkonům se však skutečné letouny ani zdaleka nepřiblížily). Námořnictvo však o pozemní letoun neprojevilo zájem, a tak se následný vývoj stal soukromým podnikem samotné firmy Kawaniši. Neočekávaly se výraznější změny v konstrukci s výjimkou adaptace draku na novou pohonnou jednotku a změny podvozkové koncepce. Právě ta se však měla stát kamenem úrazu.

I u pozemního N1K1 totiž přetrvávala středoplošná koncepce vzešlá z původního hydroplánu, a navíc měl motor Homare čtyřlistou vrtuli o velkém průměru. To kladlo nemalé nároky na podvozkové nohy, které musely být nadměrně vysoké a navíc disponovat složitým teleskopickým systémem, aby se složené vešly do podvozkových šachet v křídle. První prototyp pozemní verze vzlétl 27. prosince 1942. V červenci 1943 již firma testovala celkem čtyři stroje, a to navzdory tomu, že velení námořnictva zoufale toužilo po letounech Micubiši J2M Raiden, jejichž vývoj měl v té době k ideálu rovněž daleko. To nakonec vedlo k tomu, že si námořnictvo vyžádalo jeden z pozemních prototypů od Kawaniši (nyní již pod známým označením N1K1 Šiden - Fialový blesk, u Američanů pak George) pro vlastní zkoušky a i přes nepříznivé hodnocení letadla od námořních pilotů začalo o stroje projevovat zájem. Mezitím námořnictvo přijímalo také původní hydroplány Kjófú, kterých mezi lety 1943 a 1944 obdrželo celkem necelých sto kusů (některé zdroje uvádějí 89, jiné 97). Poslední z nich disponovaly silnějším motorem Micubiši Kasei 15 s dělenými výfuky a výkonem 1 530 koní.

Zatím si však pozemní prototypy nevedly o mnoho lépe než konkurenční Raiden. Nespolehlivé motory Homare 11 trpěly nadměrnými vibracemi, úniky oleje a zadíráním. Teleskopický komplikovaný podvozek se u firmy, která do té doby stavěla hydroplány, ukázal jako naprostá katastrofa. Opakovala se situace se špatným výhledem při pojíždění a startu, ještě umocněná tím, že letadlo stálo na klasickém podvozku s ostruhou a zvednutou přídí. U předprodukčních N1K1-J, které byly vzorem pro námořnictvem přijaté Šideny Model 11, byl problematický motor Homare 11 nahrazen vyladěnější variantou Homare 21 o výkonu 1 990 koní s dělenými výfuky. Stávající výzbroj dvou 7,7mm kulometů v trupu a dvou 20mm kanonů v pouzdrech pod křídly byla doplněna o další dva kanony. Všechny zbraně vyšší ráže navíc měly oproti těm ze starších letadel vyšší úsťovou rychlost i kadenci. Letadlo mohlo také nést čtyřsetlitrovou přídavnou nádrž na nosníku pod trupem. Továrny v Naruu a Himedži dodaly do roku 1945 celkem 1 007 Šidenů.

Na Silvestra 1943 vzlétl první prototyp vylepšeného Šidenu-kai N1K2-J, který si sice ponechal motor Homare 21, ale nově měl dolnoplošnou koncepci, kratší a méně problematické podvozkové nohy a také menší počet konstrukčních dílů (oproti N1K1-J jich ubyla přibližně třetina). Rychlost vzrostla jen minimálně a její maximální hodnota, pohybující se kolem 595 km/h ve výšce 5 600 metrů, nebyla ve srovnání se západními stíhačkami té doby nikterak oslnivá. Svislá ocasní plocha byla kompletně přepracována a trup letadla se o necelý půlmetr prodloužil. Zlepšil se výhled kupředu a piloti hodnotili ovladatelnost nového stroje jako mnohem lepší.

Armádní stíhačka Nakadžima Ki-84 Hajate s obdobnou, i když nikoli námořní, ale vojenskou variantou motoru Homare byla oproti N1K2-J rychlejší o několik desítek kilometrů za hodinu. Námořnictvo si přesto nové stroje objednalo a začalo je používat pod označením Kawaniši Šiden-kai Model 21. Mezi prosincem 1943 a srpnem 1945 stačily továrny dodat 428 Šidenů-kai (včetně prototypů). Kulomety puškové ráže v trupu byly odstraněny a výzbroj čtyř 20mm kanonů se přesunula přímo do konstrukce křídla. Maximální nosnost bomb až do 1 000 kg u typu se čtyřmi závěsníky zůstala stejná. Vzniklo i několik strojů varianty N1K2-J Šiden-kai Rensen s dvoumístnou kabinou pro výcvik. Existovaly prototypy s dodatečnou dvojicí 13,2mm kulometů v trupu (N1K3-J Šiden-kai 1 Model 31) a také jeden prototyp palubní verze s přistávacím hákem (N1K4-A Šiden-kai 4 Model 42).

Naprosto unikátní technické řešení u rodiny letadel N1K představovaly automatické bojové klapky ovládané rtuťovou U-trubicí. Šlo v podstatě o přistávací klapky, které měly i přídavnou funkci zvýšení vztlaku a snížení pádové rychlosti při bojových manévrech. Rtuťová U-trubice byla propojena s pitotovou trubicí a reagovala na kombinaci násobku přetížení (G) a rychlosti letu. Při prudkém manévru se rtuť v trubici přelila a sepnula spínač, který přes další okruh automaticky vysunul klapky až o 30 stupňů, aniž by pilot musel cokoli nastavovat ručně. To mu poskytovalo prostor lépe se soustředit na samotný boj. Jakmile přetížení kleslo, systém klapky automaticky zasunul zpět. Vysunuté klapky zvýšily vztlak křídla a tím snížily pádovou rychlost letounu za letu.To umožňovalo těsnější zatáčky při vyšším přetížení, aniž by hrozil pád do vývrtky. Klapky v podstatě rozšiřovaly obálku letových vlastností přesně v okamžiku, kdy to pilot potřeboval. Navzdory poměrně velkým rozměrům a těžké konstrukci tak byly Šideny nezvykle obratné stroje. Efekt byl výraznější v manévrech na vertikále, které využívaly energii letounu než v horizontálních utažených zatáčkách, při nichž systém klapek pomáhal hlavně na začátku. Celá soustava však nebyla také dokonalá vždy a za všech okolností, a především vyžadovala precizní údržbu.

U Šidenů-kai se někdy tvrdí, že měly mít pancéřovaný prostor pro pilota, ale s výjimkou neprůstřelného čelního štítku z vrstveného skla a samosvorných nádrží na palivo se dle dochovaných letadel, ani dle svědectví veteránů nic takového nepotvrdilo. Brzdy se zdály nepříliš účinné a letadlo bylo poměrně citlivé na řízení. Pilot Jošio Šiga, který s N1K2-J poprvé letěl na začátku roku 1944 tvrdil, že Šiden-kai byl co do ovladatelnosti radikálně odlišný od původního Šidenu. Nechal se také slyšet, že zatímco Zero od Micubiši bylo ekvivalentem dobře vychované mladé dámy, Šiden-kai se dokázal ve vzduchu chovat jako nadržená holka z mokré čtvrti. Podle Šigy také dovedl držet krok s námořním Hellcatem, ale proti armádnímu Mustangu neměl šanci.

Hydroplány N1K1 Kjófú se s ohledem na malý počet vyrobených kusů dočkaly jen omezeného bojového nasazení. Na Borneu chránily rafinerie a měly se utkat s americkými bombardéry B-24 Liberator od 5. letecké armády USAAF a také s australskými palubními letouny, vzlétajícími z lodí Britské pacifické flotily. Další letouny Kjófú sloužily na mateřském japonském ostrově Honšú. S moderními americkými stíhačkami, jako byly Hellcat a Corsair, neměly sebemenší šanci soupeřit a chyběl jim pochopitelně i výkon pro záchyt vysoko létajících Boeingů B-29 Superfortress. K ničemu takovému ostatně původně ani nebyly navrženy.

U sériových pozemních N1K1-J Model 11 se jednotlivé letouny mohly odlišovat nosníky pod křídly (pro různé varianty pumové výzbroje až do souhrnné nosnosti 1 000 kg u letounů se čtyřmi nosníky). První jednotkou, která Šideny dostala, byla 341. kókútai, jež dříve používala Zera a na nové letouny se začala přecvičovat v polovině roku 1944. Na konci srpna byly první Šideny vyslány k posílení obrany Formosy (Tchaj-wanu) před útoky amerických letadel z čínské pevniny, avšak s žádnými se jim nepodařilo setkat. Bojového debutu se tak dočkaly až v říjnu 1944 v bojích proti americkým Grummanům F6F Hellcat. Ty vzlétaly z palub letadlových lodí, aby zabránily Japoncům z Formosy zasáhnout do následné bitvy v zálivu Leyte na Filipínách. V boji proti přesile neuvěřitelně odolných amerických Hellcatů si Šideny vedly poměrně zdatně a několik jich sestřelily, samy však utrpěly znatelné ztráty a při náročných bojových manévrech navíc doplácely na své nepříliš kvalitní dílenské zpracování.

Při bojích o Filipíny čelily N1K1-J soustavným útokům amerických strojů na japonská letiště na tomto souostroví. Během dílčí bitvy v Sibuyanském moři, která proběhla 24. října 1944, vyrazilo k útokům na úkolovou skupinu amerických letadlových lodí několik desítek japonských letadel různých typů v několika vlnách. Američanům se velkou část z nich podařilo zničit, mezi nimi i několik Šidenů. I když měli Japonci snahu ztráty doplňovat, do tří měsíců od začátku jejich nasazení na Filipínách byly N1K1-J ze souostroví doslova smeteny, ačkoli japonský odpor na něm nadále pokračoval. Více sestřelů amerických letadel než Šideny si navíc během této kampaně připsala starší, ale spolehlivější Zera.

Bojů nad samotným Japonskem se jako první účastnila 210. kókútai. Na počátku roku 1945 N1K1-J vzlétaly proti letounům B-29, měly však obrovský problém do jejich operačního prostoru v 9 000 metrech i výše vůbec vystoupat a udržet si v něm rychlost potřebnou k útoku. Motory Šidenů ztrácely ve velkých výškách výkon a letadla měla problém manévrovat, protože razantnější obraty vedly k brzké ztrátě rychlosti. B-29 tak nakonec paradoxně produkci série N1K silně narušily, protože bombardovaly továrny firmy Kawaniši a způsobily jim těžké škody.

Elitní 343. kókútai s kvalitními piloty sice ke konci války dostala k obraně Japonska vylepšené N1K2-J, ale v bojích, které zahájila v březnu 1945, toho již mnoho nezmohla. Úkolem 343. kókútai měl být především boj s palubními stíhačkami U.S. Navy. Američtí piloti po setkání s jejími Šideny-kai hlásili, že jejich soupeři byli mnohem lepší a agresivnější než ti, se kterými se setkávali dosud, a jejich taktiku považovali za sobě takřka rovnocennou. Zároveň však platí, že tato japonská jednotka silně nadhodnocovala své úspěchy nad skutečný počet sestřelených amerických letadel.

Patálie se Superfortressy létajícími na hraně stratosféry zmizely od března 1945, kdy bombardéry generála Curtisse LeMaye začaly útočit z malých výšek (do 3 000 metrů) záplavou zápalných pum. I zde však Japonci museli čelit ničivé síle jejich palubních obranných zbraní, vysoké cestovní rychlosti a také stále citelnějšímu nedostatku pilotů a paliva – což byl stejný problém, jakému na konci války čelili jejich několik tisíc kilometrů vzdálení němečtí spojenci v Evropě. Japonci do letadel lili benzín s nízkým oktanovým číslem a v roce 1945 jim také zoufale chyběly nikl a chrom, takže ložiska a pístní kroužky motorů praskaly po pár hodinách provozu.

Mezi dubnem a červnem 1945 probíhala bitva o Okinawu, při níž Japonci zoufale nasazovali sebevražedné kamikaze, avšak v leteckých bojích nad ostrovem a v jeho okolí se uplatnily i Šideny a Šideny-kai. Z hlediska celkového průběhu války v Tichomoří nemělo nasazení typu na vývoj bojů téměř žádný vliv. Početní převaha i technická spolehlivost amerických konkurentů byla drtivá. Nekvalitní palivo a nedostatek personálu a pilotů znamenaly, že mnoho nových letadel zůstalo na konci války stát na letištích bez užitku.

Mnohé čtenáře opět může zajímat, kam se za válku přeživšími stroji podívat. Všechny tři dochované hydroplány N1K1 Kjófú se nacházejí v USA, veřejně přístupný je však momentálně jen stroj vystavovaný v Národním muzeu války v Pacifiku v texaském Fredericksburgu. Do místní expozice dorazil v roce 1976. Druhý letoun, který stál přes čtyři desítky let před námořní základnou Willow Grove v Pensylvánii, v současnosti prochází na Floridě rekonstrukcí pro expozici American Heritage Museum ve Stow v Massachusetts. Poslední Kjófú je od sedmdesátých let uložen v rozebraném stavu ve skladech Smithsonian National Air & Space Museum, které se nacházejí v Suitlandu ve státě Maryland.

Z pozemních N1K1-J Šiden, ač byly nejpočetnější, si dnes paradoxně neprohlédnete žádný. Pozdějších letounů N1K2-J Šiden-kai se naštěstí dochovalo celkem pět – z toho tři v USA a dva v Japonsku. Jeden je v National Naval Aviation Museum na základně Pensacola na Floridě a druhý v Museum of the United States Air Force poblíž Daytonu v Ohiu. Třetí letoun, který podobně jako jeden z hydroplánů Kjófú patří Smithsonian National Air & Space Museum, je dočasně zapůjčen do muzea v Chantilly ve Virginii.

Japonci vystavují jeden takřka neporušený Šiden-kai ve speciálním pavilonu na vrcholu kopce ve městě Ainan na ostrově Šikoku. Tento stroj z 343. kókútai se nevrátil na základnu po leteckém boji v červenci 1945 a v roce 1978 byl nalezen ve zhruba čtyřicetimetrové hloubce moře nedaleko místa, kde je dnes vystaven. Ostatky pilota nebyly nalezeny. Letadlo nevykazovalo známky hlubšího poškození a po dílčích opravách a opatření nátěrem bylo umístěno do expozice. Listy vrtule jsou po nárazu do vody na koncích ohnuté, chybí potah ovládacích ploch a v trupu je řada drobnějších děr, letoun je však v rámci prezentace stále velmi působivý.

Konečně byl letos v dubnu (2026) poblíž města Akune u ostrova Kjúšú po více než osmi dekádách vytažen z mělkých vod moře druhý, i když neúplný japonský Šiden-kai pilota Hajašiho Jošišigeho, který byl sestřelen v dubnu 1945. Ze stroje se podařilo vyzdvihnout přední část trupu s motorem, oběma křídly a vrtulí, zatímco zadní část trupu s ocasními plochami dosud nebyla nalezena. V současnosti prochází vrak procesem odsolování a čištění a zvažuje se i varianta, že by chybějící části mohly být nově doplněny.

________

Publikace:

Francillon, R. J., Japanese Aircraft of the Pacific War, 1970.

Francillon, R. J., Kawanishi Kyoufu, Shiden and Shiden Kai Variants, Profile Publications number 213.

Newdick, T., Japanese Aircraft of World War II 1937-1945 - Fighters, Bombers, Seaplanes, 2017.

Sakaida, H., Takaki, K., Genda's Blade: Japan's Squadron of Aces - 343 Kokutai, 2003.

The United States Strategic Bombing Survey: The Japanese Aircraft Industry, Aircraft Divison, 1947.

Webové zdroje:

commons.wikimedia.org

japanadventurer.com/points-of-interest/ehime/shiden-kai-museum

key.aero/article/kawanishi-n1k1-shiden-and-n1k2-shiden-kai

novinky.cz/clanek/veda-skoly-japonci-vyzvedli-z-more-svoji-stihacku-z-druhe-svetove-valky-40573937

osakakushu.wordpress.com/2015/07/04/hit-the-road-jack

pacificwarmuseum.org/visit/exhibits/japanese-rex-float-plane

stripes.com/theaters/asia_pacific/2026-04-10/shiden-kai-fighter-ww2-salvage-21332552.html