Kulometčíkem v sedle za první republiky: Můj děda na vojně u 9. jezdeckého pluku ve Vysokém Mýtě

Vysoké Mýto je město v Pardubickém kraji, které jsem sice nikdy osobně nenavštívil, nicméně dobu své vojenské služby v něm prožil můj děda Jan Marounek, narozený v roce 1911. Konkrétně sloužil v letech 1933–1935 u 3. kulometné eskadrony 9. jezdeckého pluku, který se následně v roce 1936 přejmenoval na 9. pluk dragounský, stejně jako ostatní jednotky tohoto typu.

Ve třicátých letech československá armáda disponovala celkem jedenácti jezdeckými pluky, které tvořily čtyři jezdecké brigády. Deset pluků vzniklo reorganizací z dřívějších jednotek již v roce 1920, poslední jedenáctý se zformoval nově až v roce 1933 v Bratislavě. Později, během roku 1937, začaly reorganizací jezdeckých brigád vznikat univerzálnější rychlé divize, které dragouny propojily s motorizovanými jednotkami (dle dobové terminologie útočnou vozbou). Devátý pluk, u něhož dříve děda sloužil pak spadal pod čtvrtou rychlou divizi Pardubice.

V době mobilizace na podzim 1938 měla československá armáda disponovat zhruba 220 tisíci koní, k dragounům jich však patřila z toho počtu jen naprostá menšina, protože obrovský počet tvořili koně tažní. Každý dragounský pluk měl koní jen něco přes tisíc a i se smíšenými předzvědnými oddíly tak k jedenácti plukům dragounů připadalo asi 13 tisíc zvířat.

Ve Vysokém Mýtě a jeho okolí působily jízdní oddíly již od dvacátých let osmnáctého století. Prvorepublikové československé jezdectvo třicátých let století dvacátého mělo i v době obrněných vozidel a tanků sloužit díky své pohyblivosti a lepší průchodnosti terénem k průzkumu a rychlým přepadům nepřítele. Během ústupu mělo pro změnu krýt ostatní jednotky. Na delší přesuny, například na manévry jezdectvo využívalo železnici a nákladní vagony. Neočekával se pochopitelně již boj ze sedla, kůň měl být využíván pouze k přesunu a následně měl voják bojovat na zemi. Jezdci podstupovali delší a náročnější výcvik než pěchota a byly na ně celkově kladeny vyšší požadavky. Očekávala se od nich větší samostatnost a iniciativa než od pěšáků. Oproti pěchotě zde také základní hodností nebyl vojín, nýbrž jezdec.

Délka základní vojenské služby se za první republiky několikrát měnila. Těsně po první světové válce trvala od roku 1920 čtrnáct měsíců, nicméně dočasně se s ohledem na potřeby nové republiky prodlužovala. V roce 1924 byla její délka navýšena na osmnáct měsíců. Po vypuknutí velké světové hospodářské krize politické tlaky naopak směřovaly s ohledem na úspory ke zkrácení délky vojny, a v roce 1932 československý parlament skutečně prosadil opětovné zkrácení na čtrnáct měsíců navzdory odporu velení armády. Nová bezpečnostní situace po nástupu Hitlera v Německu však vedla na přelomu let 1933 a 1934 k prodloužení služby na čtyřiadvacet měsíců, zejména díky osobní iniciativě náčelníka hlavního štábu branné moci, generála Ludvíka Krejčího.

V době, kdy můj děda sloužil na vojně, používaly kulometné eskadrony československého jezdectva těžké kulomety M.7/24, což byly původně rakousko-uherské zbraně Schwarzlose M7/12 ráže 8 mm (Mannlicher), případně obdobné, ale kompletně nově vyrobené zbraně označované již jen jako kulomet vzor 24. Původní rakouské zbraně upravovala zbrojovka inženýra Františka Janečka v Praze-Nuslích pro silnější náboje Mauser ráže 7,92 mm, což zlepšilo úsťovou rychlost a průbojnost. U zbraně byla prodloužena hlaveň s vodním chladičem a byl pochopitelně zúžen i její vývrt. Závorník i podavač původního kulometu byly zaměněny za nové odlišné díly a muselo se změnit i hledí kvůli odlišné úsťové rychlosti a balistické dráze nové munice Mauser. V menších počtech se kromě pěchotních kulometů Schwarzlose měly upravovat na československý standard i jejich letecké varianty M16. Ty byly o něco lehčí a chybělo jim vodní chlazení, které se tak muselo dávat zpět.

Janeček vybudoval v roce 1922 v pražské Michli závod na konverzi rakouských zbraní a upravil zde na novou ráži téměř pět tisíc kusů rakouských kulometů. Do roku 1934 také vyrobil přes dva tisíce úplně nových zbraní vz. 24. Obecně šlo o poměrně jednoduchý a především spolehlivý i kvalitně zpracovaný kulomet, který sice už ve třicátých letech nepředstavoval výkřik nejmodernější techniky, ale i tak vydržel ve výzbroji našeho vojska po celé zbývající meziválečné období. Připravený k palbě, s vodou v chladiči a podstavcem vážil okolo pětačtyřiceti kilogramů. Je také dobré dodat, že většina původních zbraní Schwarzlose pro adaptaci se po první světové válce nenacházela na našem území, a musely tak být nakoupeny v Rakousku a Itálii.

To je k textu vše a nyní již za sebe budou hovořit jen další fotografie, které mi doma po dědovi z jeho vojny zůstaly.

_________

Zdroje informací:

Rodinné fotografie.

Publikace:

Fuksa, I., Čs. armáda 1918-1939 - Obrazový průvodce, 2026.

kol. autorů, Vojenské dějiny Československa III. díl (1918-1939), 1987.

Webové zdroje:

armada.vojenstvi.cz/povalecna/sovetska-armada-za-hranicemi/odsun-sovetskych-vojsk-z-vysokeho-myta.htm

armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/reorganizace-ceskoslovenske-armady-z-roku-1933.htm

armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/rychle-divize-ceskoslovenske-armady.htm

armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/138.htm

rodinnivalecnici.webnode.cz/vojenske-utvary-nasich-valecniku/jezdecke-pluky-ceskoslovenska/

valka.cz/13206-Kralovske-venne-mesto-Vysoke-Myto-a-jeho-c-a-k-vojenske-posadky

vhu.cz/budovani-zbrojniho-prumyslu-pro-vyrobu-pechotnich-zbrani-v-prvnim-desetileti-existence-republiky/

vhu.cz/exhibit/cs-tezky-kulomet-vz-7-24/