Luftwaffe v nitru Afriky: Sonderkommanda Blaich, Dora a bombardér Heinkel nad Čadem

Je 21. ledna 1942 a jeden osamocený dvoumotorový bombardér Heinkel He 111 se ocitá na těžko uvěřitelném místě. Právě totiž bombarduje letiště Fort Lamy ve Francouzské rovníkové Africe, které je vzdálené přes dva tisíce kilometrů od nejbližších opěrných bodů německých a italských sil. Pumy zapalují nádrže se stovkami tisíc litrů paliva.

Vše začalo pádem Paříže během německého tažení na jaře 1940. Oblast Francouzské rovníkové Afriky odmítla v srpnu 1940 akceptovat kolaborantskou vichistickou vládu se sídlem na jihu Francie a s výjimkou Gabonu se připojila k Svobodným Francouzům generála de Gaulla, kteří pokračovali ve válce proti Ose. Gabon byl následně dobyt během dvou týdnů na začátku listopadu 1940 a celá federace kolonií se tak ocitla na spojenecké straně.

Město Fort Lamy (dnešní N'Djamena, hlavní město Čadu) bylo založeno v roce 1900. Coby křižovatka obchodních cest do Kamerunu a Nigérie na soutoku řek Šari a Logone nedaleko Čadského jezera mělo zásadní strategický význam a na konci třicátých let zde žilo přibližně deset tisíc obyvatel. Po roce 1940 začalo být využíváno k útokům proti silám nepřítele na severu. Osou ovládaná oblast oáz Kufra v jihovýchodní Libyi byla díky tomu už v únoru 1941 obležena francouzskými a britskými silami a 1. března téhož roku padla do jejich rukou. Letiště ve Fort Lamy sloužilo i letadlům britského RAF pro přelety mezi Ghanou a Egyptem.

Theo Blaich, který se narodil v roce 1900, byl prominentní německý emigrant a bohatý majitel rozsáhlých banánových plantáží u obce Likomba v Kamerunu. Tato dříve německá kolonie přešla po roce 1919 ustanovením Versailleské smlouvy pod správu Společnosti národů a rozdělila se na britský a francouzský Kamerun. Blaichova plantáž se nacházela v menší britské části. Před druhou světovou válkou také vlastnil malé letiště a několik dovezených civilních letadel, mezi nimi moderní sportovní jednoplošník Messerschmitt Bf 108 Taifun (imatrikulace D-IETF) či cvičný dvouplošník Focke-Wulf Fw 44 Stieglitz (D-EMPE). Třetím Blaichovým letadlem byl pravděpodobně celokovový dvoumístný Junkers A 50 Junior z počátku třicátých let.

I z důvodu existence této malé soukromé letky, snadno zneužitelné ke špionáži, byl již v roce 1938 Blaich monitorován francouzskou vojenskou zpravodajskou službou. Ta totiž nevěřila Britům spravujícím tuto část Kamerunu, a už vůbec nevěřila místním Němcům. A nebylo se čemu divit. Po vypuknutí konfliktu se totiž Blaich obratem vrátil do Německa i se svým letounem Bf 108 a okamžitě narukoval do Luftwaffe. Když začalo tažení sil Osy v severní Africe, navrhoval dobytí Fort Lamy, protože si uvědomoval jeho strategický význam. To však bylo jen těžko představitelné, a tak požádal alespoň o to, zda by tamní základna nemohla být napadena ze vzduchu. S tím již velení souhlasilo a předalo jeho žádost veliteli části Luftflotte 2 Fliegerführer Afrika, generálmajorovi Stefanu Fröhlichovi.

Tak vzniklo německo-italské letecké Sonderkommando Blaich o síle tří různorodých letadel. K dispozici mu byl jeden dvoumotorový bombardovací letoun Heinkel He 111 H-6 z řad II./Kampfgeschwader 4. Kvůli úspoře váhy před dálkovým letem byly z jeho střelišť vymontovány obranné kulomety a odstraněno bylo různé přebytečné vybavení, aby unesl dodatečnou zásobu paliva. Italové poskytli podpůrný třímotorový dopravní stroj Savoia-Marchetti SM.81 Pipistrello (v některých zdrojích je chybně uváděn jiný typ SM.82) i s posádkou, který měl za úkol přepravovat letecké palivo. Třetím letadlem, které mělo doletět na poslední předsunuté letiště byl Blaichův osobní Bf 108.

Úkolem trojice letadel bylo přesunout se z libyjské základny Hun, která ležela zhruba šest set kilometrů jihozápadně od Tripolisu dál do nitra pouště na odlehlé provizorní přírodní letiště Campo Uno nedaleko trojmezí Libye, Nigeru a Čadu. Zde bylo palivo z barelů ručně přečerpané do bombardéru Heinkel. Blaich zde ponechal svůj malý Messerschmitt a přesedl jako hlava operace do Heinkelu. Savoia měla čekat v Campo Uno s palivem a italskou posádkou, s výjimkou hraběte Ottaviana Vimercati Sanseverina, který se coby expert na pouštní podmínky a původní pilot SM.81 rovněž přidal k osazenstvu německého bombardéru. To tvořil pilot: poručík Franz Bohnsack, palubní inženýr: šikovatel Heinrich Geissler, radiotelegrafista: rotmistr Wolfgang Wichmann a válečný zpravodaj: poručík Fritz Dettmann.

Z Campo Uno vzlétl Heinkel naložený pumami a palivem 21. ledna ráno. Ve špatných povětrnostních podmínkách se však odchýlil od kurzu o mnoho desítek kilometrů a nakonec posádce jako navigační body posloužily místní řeky a Čadské jezero, k němuž měl přiletět okolo poledne navzdory sílící bouři. V půl třetí odpoledne se konečně ocitl nad Fort Lamy a svrhl na zdejší základnu s letištěm šestnáct padesátikilogramových bomb. Zasažen byl okraj dráhy a sklady paliva. Akce však Francouzům a Britům nezpůsobila žádné závažnější škody. Zásoby paliva, které německé bomby zapálily, tvořily jen necelou pětinu množství uloženého na základně. Dodnes existují spory a protichůdná tvrzení z jakého směru vlastně letoun přiletěl, v jaké se měl nacházet výšce, a dokonce se mnohdy píše, že na základně nebyla žádná protiletadlová děla, což je další nepravda. Obsluhy Boforsů však byly zřejmě tak ukolébané myšlenkou, že sem nic z Libye doletět nemůže, že prostě nebyly schopny včas zareagovat. Stoprocentně jasné není ani to, zda byla při náletu na zemi zničena nějaká letadla, část zdrojů hovoří o deseti strojích a jiné zase kategoricky zničení jakékoli techniky na letištní ploše odmítají. I kdyby však ke zničení spojeneckých letounů došlo, poměr sil v Africe by to nijak neovlivnilo.

Po útoku se Heinkel stočil na sever, ale bylo jasné, že zbývající pohonné hmoty k návratu na předsunutou základnu stačit nebudou. Došlo ke ztrátě spojení s čekající posádkou Savoie a okolo osmnácté hodiny Heinkel přistál zhruba dvě stě kilometrů před Campo Uno na jedné z pouštních plošin. Šesti mužům zbylo dvacet litrů vody k pití a stan, ve kterém se mohli úkryt před nelítostnými slunečními paprsky. Wichmannovi se pomocí vysílačky podařilo kontaktovat německé velitelství v Benghází. Po třech dnech byla z tamní základny vyslána zpráva, že byly kontaktovány italské síly a po Heinkelu se již pátrá. 27. ledna přistál nedaleko odstaveného bombardéru menší dvoumotorový průzkumný stroj Caproni Ca.309 Ghibli italského letectva se zásobou vody a jídla. Italští kamarádi však brzy museli odletět zpět.

Šestý den ráno přiletěl z Adžedábíje německý Junkers Ju 52/3m ze záchranné jednotky Wüstennotstaffel s další zásobou vody a tentokrát i s cenným palivem určeným pro odlet zpět. Tak mohl přijít vytoužený návrat Heinkelu do Campo Uno a následně zpět do města Hun. Sonderkommando Blaich ještě několik měsíců pokračovalo v operacích proti Spojencům, v červnu 1942 však Heinkel nouzově přistál poblíž Kufry po poruše motoru. Posádka byla znovu po několika dnech zachráněna, před evakuací ale poškozený Heinkel zapálila, a tak se hlavní bojový prostředek, stejně jako celé Sonderkommando Blaich, odporoučely ze scény.

Blaich sám zemřel v roce 1975 ve věku pětasedmdesáti let. Za tuto pozoruhodnou akci, která však neměla valného výsledku, se žádného vyznamenání nikdy nedočkal. Nálet na Fort Lamy s omezenými škodami pro Spojence tak především ukázal neschopnost Německa vyvinout a nasadit skutečné dálkové strategické bombardéry, které by mu pomohly likvidovat zásoby a průmysl protivníků daleko v zázemí, což by se hodilo i ve válce proti Sovětskému svazu.

26. ledna 1942 bylo německým velením sestaveno další Sonderkommando, později pojmenované Theodora. Tvořilo jej několik desítek mužů, kteří měli za úkol zjistit, zda nemají Spojenci v úmyslu postoupit s početnými vojenskými silami z Čadu do Libye a vpadnout tak Rommelově Panzerarmee Afrika do boku či týlu. Brzy se Theodora rozdělila na dvě poloviny. Skupina Theo zůstala v Německu a speciální jednotka Dora pod patronací Abwehru a za podpory Luftwaffe byla určena pro přímé nasazení v severní Africe. Cílem měla být kontrašpionáž v jižní Libyi a Francouzské rovníkové Africe, geologický a geografický průzkum a vytváření mapových a navigačních podkladů pro případné budoucí nasazení sil Osy ve střední Africe a Súdánu.

Do Tripolisu Dora dorazila v květnu 1942 a její základnou se následně stal Hun. Dostala k dispozici několik zbrusu nových vojenských automobilů Kübelwagen a Horch 901, přes dvě desítky náklaďáků a různých kořistních vozidel a také lehké průzkumné obrněnce Sd.Kfz. 222. Od Luftwaffe obdržela jednoho Fieselera Fi 156 Storch, dva Heinkely He 111 a dvojici Focke-Wulfů Fw 58 Weihe. Nechyběly ani kluzáky pro přepravu paliva a zásob: jeden DFS 230 a jedna Gotha Go 242. Na jednom severoafrickém letišti pak jednotka objevila a do provozu znovu uvedla pozorovací Henschel Hs 126, který následně používala pro vlečení kluzáků.

Snahou Sonderkommanda Dora bylo narazit na stopy pohybu britských nebo francouzských jednotek na pomezí Libye a Čadu, nepodařilo se ale zjistit nic. Geologický a geografický průzkum potvrdil, že z tohoto směru Rommelovi nic nehrozí. V listopadu 1942 se však angloamerické síly vylodily během operace Torch v Maroku a Alžírsku a následně byla Dora povolána zpět do Tripolisu. V lednu 1943 dostala rozkaz vrátit se do Německa. Síly Osy ustupující z Egypta se ocitly v kleštích a v květnu 1943 byly v Africe definitivně poraženy.

_________

Zdroje informací:

Publikace:

Abba, S., The French Inteligence Activities in the British Southern Cameroon: An Unveiled Side of Colonial Rivalries in: International Journal of Humanties and Social Science, vol. 5, No. 10, October 2015.

Kühn, V., Boj a zánik Afrikakorpsu 1941-1943, 2019.

Schmidl, E. A., Dir „Takoradi Air Route“ - eine strategisch bedeutsame Nachschubroute der Allierten im Zweiten Weltkrieg in: ÖMZ - Österreichische Militärische Zeitschrift 6/2013.

Webové zdroje:

airhistory.org.uk/gy/reg_D-a7.html (registrační značky Blaichových předválečných letadel v Kamerunu)

falkeeins.blogspot.com/2016/11/sonderkommando-blaich-feat-of-arms.html

wikimedia commons