Poslední rebel stříbrného plátna: mušketýr Oliver Reed se porval s Bondem a fascinoval i Tarantina

Spolu s Richardem Burtonem, Peterem O'Toolem a Richardem Harrisem patřil Oliver Reed k pozoruhodné čtveřici herců, které těžce poznamenal alkohol. V rozmezí šedesátých až osmdesátých let minulého století tito muži dominovali nejen britské kinematografii, ale i divokým eskapádám, bitkám a nezřízeným závodům v pití. Burton, který z nich byl nejstarší, do sebe dovedl na vrcholu své závislosti v sedmdesátých letech nalít čtyři lahve tvrdého alkoholu denně, a to i během natáčení. V některých filmech z té doby je vidět, že se jeho postava sotva drží na nohou. Miloval společenský aspekt popíjení a vyprávění jadrných opileckých historek. Excentrický O'Toole vymetal hospody a bary v Londýně a Dublinu, aniž by mu pití přinášelo cokoli hlubšího, a dovedl být naprosto nepředvídatelný. Pro třetího z pekelníků, Richarda Harrise, nebyla konzumace alkoholu tím hlavním požitkem, přestože ho dokázal vypít enormní množství. Tvrdil, že přátelství zformovaná nad sklenicí jsou pevnější a trvalejší než ta vzniklá na place během natáčení filmů.

Oliver Reed byl z celé podařené čtveřice nejmladší a zdaleka nejdivočejší. V době své největší slávy disponoval obrovskou fyzickou silou a rád se rval. Novináře, kteří s ním dělali rozhovory o nových filmech s chutí vyzýval na boxerské zápasy. Zakládal si na tom, že dovede přepít jakéhokoli muže na kterého narazí. Jeho oblíbený drink sestával z velkého kýble na led, který až po okraj naplnil veškerým chlastem, co byl na baru v jeho dosahu. Když deník Daily Mirror napsal, že bezpečná dávka alkoholu na den je něco málo přes dva litry piva, Ollie ho natruc vypil během čtyřiadvaceti hodin zhruba třicetinásobek, aby na závěr předvedl na baru obdivuhodnou a fyzicky náročnou vodorovnou stojku na rukou. Jeho vášeň ho však nakonec stála možnost získat prestižnější role ve filmech a nakonec ho v jedenašedesáti letech připravila i o život.

Robert Oliver Reed se narodil 13. února 1938 v tenisem proslaveném Wimbledonu na jihozápadě Londýna do dobře zajištěné rodiny. Jeho dědečkem byl respektovaný divadelní manažer a herec Herbert Beerbohm Tree. Ten měl řadu nemanželských dětí, mezi něž patřili i Reedův otec Peter, jenž pracoval jako sportovní žurnalista, a strýc Carol, známý britský filmový režisér. Ten natočil například úspěšný film Třetí muž s Orsonem Wellesem nebo filmovou adaptaci divadelního muzikálu Oliver!, v níž si ústřední zápornou roli zahrál právě jeho synovec.

První věcí z dětství, která Oliveru Reedovi utkvěla v paměti, byly bílé kondenzační pruhy od letadel bojujících vysoko na modré obloze během bitvy o Británii, která probíhala v létě a na podzim roku 1940. Jako spousta dětí z hlavního města byl evakuován na venkov. V Berkshire pozoroval anglické piloty vzlétající z nedalekého polního letiště a s dětským nadšením jim mával. Jednoho dne viděl německou stíhačku Messerschmitt, kterak těsně míjí střechy domů a dopadá na nedaleké pole. Všechny děti z okolí se k vraku stroje okamžitě seběhly a malý Ollie spatřil mrtvého pilota Luftwaffe zhrouceného na přístrojové desce. Byla to v jeho dvou letech jeho první zkušenost se smrtí a tak se instinktivně rozplakal.

Ve škole se mu příliš nedařilo, protože byl netrpělivý, měl problémy se čtením a psaním a teprve v dospělosti si uvědomil, že trpí dyslexií. Když vytočil ředitele školy svou vzpurností natolik, že ho ve své kanceláři seřezal holí tak, že před ním začal hlasitě klít, stal se hrdinou pro zbytek spolužáků a nakonec byl ze školy vyloučen. Vystřídal jich pak ještě několik. V jedenácti letech stále chodil v krátkých kalhotách jako malí kluci, i když svou výškou a tělesnou mohutností překonával většinu svých vrstevníků. Později se tomu smál se slovy: „Vypadal jsem jako Charles Bronson, ale oblečený jako skaut!“ Když otec viděl jeho nevalné výsledky ve škole, jednoho dne prohlásil: „Z Olivera se stane buď lupič, nebo herec.“

Po opuštění školních lavic vystřídal různá zaměstnání, živil se i jako vyhazovač v nočním klubu v Soho. Po měsíci se tam ale odehrála tak zuřivá rvačka, že raději proskočil oknem na záchodech a do podniku se už nikdy nevrátil. Pak chvíli svážel v nemocnici nebožtíky a během povinné dvouleté vojny (v Británii existovala od konce čtyřicátých do začátku šedesátých let) byl vojenským zdravotníkem. Po návratu do civilu plánoval začít s herectvím, neměl ale chuť zabývat se divadlem a chtěl rovnou k filmu. Jeho strýc Carol, který měl jako režisér konexe mu doporučil, aby si postupně budoval vliv a známosti u filmových tvůrců. To byla ale rada, která byla tehdy Reedovi k ničemu. Neměl dost peněz ani na to, aby se pořádně najedl, natož aby si koupil smoking a vyrazil na filmové recepce a festivaly. Začal tedy bez jakékoli protekce, skromně jako komparzista a herec malých epizodních rolí, které často nebyly zmíněny ani v titulcích. Místo do herecké školy chodil pravidelně do kina a sledoval, jaké výrazové prostředky používají již etablované herecké hvězdy.

Na začátku šedesátých let stále čekal na roli, která mu pomůže nastartovat kariéru. Protože se nudil, vymýšlel mezitím s kumpány různé opilecké hry. Naplánoval hospodskou trasu zahrnující osm podniků v okolí jeho bydliště ve Wimbledonu, kdy v každém musel hráč do čtvrt hodiny vypít půllitr piva. Pak teprve mohl pokračovat dál. Projít celou trasu tak trvalo asi dvě hodiny. Co by to ale byl za pijáka, kdyby si hned celou trasu nechtěl vzápětí zopakovat. Kamarádi, kteří s ním šli podruhé většinou cestou zkolabovali, a tak Reed na konci zůstal ve hře vždycky sám. V roce 1961 se objevil ve své první větší roli, v hororu studia Hammer The Curse of the Werewolf (Prokletí vlkodlaka) režiséra Terence Fishera. Nanést na něj masku chlupaté příšery trvalo před každým filmováním více než pět hodin. Po skončení natáčecího dne se rád bavil tím, že se neodlíčil úplně a strašil z auta na semaforech ostatní řidiče.

V roce 1962 se poprvé potkal s režisérem Michaelem Winnerem, se kterým ho brzy spojilo těsné a dlouholeté přátelství a do začátku sedmdesátých let společně natočili pět filmů. První z nich, The System (1964), bylo drama pojednávající o skupině mladíků z přímořského městečka, kteří hledají sexuální povyražení u sezónních turistek. Právě v podobných typech rolí se zapsal na začátku kariéry u publika nejvýrazněji. Winner oceňoval Reedovu profesionalitu během natáčení, ale raději se ho příliš neptal, co dělá po večerech. Jednou na něj narazil v hospodě, kdy opilý herec vyzval na bitku někoho ze štamgastů a jako obvykle prohrál. V The System hrál i začínající David Hemmings, který udělal tu chybu, že šel s alkoholovým matadorem po natáčení pít. Když se po celé anabázi probral, visel hlavou dolů ze šestého patra hotelu a Reed ho držel za kotníky. Vzpomínka na to pak Hemmingse pronásledovala během dalších desítek let práce u filmu a Reedovi se úzkostlivě vyhýbal.

Po úspěchu The System se zdálo, že Reedova kariéra se ubírá správným směrem, vše ale málem skončilo tragicky při obrovské bitce v nočním klubu ve West Endu, kdy mu po vzájemné verbální potyčce skupina výtržníků rozbila o obličej lahev a poté ho brutálně zmlátila a zkopala. Kus skla mu pronikl tváří a rozřízl mu jazyk, takže málem vykrvácel. Přes obavy, že už si v ničem nezahraje se ale tvář zahojila překvapivě rychle, až na několik menších jizev, které mu zůstaly po zbytek života. Ani tato zkušenost mu však nezabránila v hospodských rvačkách pokračovat i později. Než se rány zhojily a producenti byli ochotni ho znovu najmout do filmu, jezdil chvíli jako nájemný šofér. Během krátké doby ale způsobil několik dopravních nehod a záhy mu hrozil zákaz řízení.

V polovině šedesátých let se konečně chtěl vymanit z rolí zlých hochů, kteří mlátí staré dámy přes hlavu řetězy od kola a pak jim kradou kabelky. Režisér Ken Russell, který se proslavil inovativními hudebními snímky, jej obsadil do televizního filmu o skladateli Debussym. Během natáčení ve Francii Reed s Russellem ve francouzské rybí restauraci osvobodili svou budoucí večeři z nádrže a vypustili ji do nedalekého potoka. Po návratu do Anglie si režisér objednal v jiné restauraci talíř mořských šneků, aby záhy zjistil, že mu je právě snědl Reed. Naštvaný Russell odešel, a když odjížděl autem, skočil mu fanatický Ollie na kapotu. „Odkdy se mnou nechceš pít?!“ řval. „Od té doby, co jsi mi snědl moje surmovky!“ hulákal na něj Russell, zatímco auto jelo víc než stovkou. Nakonec museli dospět k dohodě, protože Reed po návratu k hospodě seskočil z kapoty a ve všem oblečení se ponořil do nedaleké vody, odkud vytáhl čerstvé šneky zamotané v řasách, a hodil je Russellovi na přední sklo.

V roce 1967 jej Michael Winner podruhé obsadil do ústřední role v krimikomedii The Jokers, kde spolu s Michaelem Crawfordem představovali dva bratry, kteří chtějí ukrást britské korunovační klenoty. Ve scéně, kdy má svého hereckého kolegu škrtit se ale Reed do své role opřel natolik, že Crawforda málem zadusil. Když spolu oba o třináct let později točili dobrodružnou komedii Condorman pro Disneyho, Reed se opět vyžíval v různých žertech na jeho adresu. Jednou v noci se Crawford probudil na hotelovém pokoji jen proto, aby zjistil, že Reed v době kdy spal pečlivě a v absolutní tichosti otočil vzhůru nohama každičký kus nábytku v místnosti s výjimkou postele a pak se nenápadně vytratil.

V roce 1968 byl svým strýcem Carolem obsazen do hlavní záporné role zákeřného zločince Billa Sikese ve filmové adaptaci muzikálu Oliver! podle románu Charlese Dickense. Z už dost děsivé postavy udělal Reed takové monstrum, že strašil dětské herce ještě nějakou dobu po poslední klapce. Během natáčení také prožil milostnou aférku s jednou z tanečnic, což vedlo ke krachu jeho manželství s první ženou Kate Byrne. Oliver! však posbíral šest Oscarů a herec díky němu zůstal v blízkosti svého strýce až do Carolovy smrti v roce 1976.

Ještě behěm roku 1968 natočil svůj čtvrtý film s Winnerem, válečný snímek Hannibal Brooks. V něm ztvárnil zajatce, který po americkém náletu odejde z mnichovské ZOO se slonicí Lucy a následně se snaží uprchnout do neutrálního Švýcarska. Během natáčení v Rakousku musel štáb neustále střídat ubytování, protože Reed s oblibou hlučně pobíhal po chodbách a v jednom hotelu pomočil rakouskou vlajku. Aby toho nebylo málo, tak jeden z kaskadérů vjel omylem během natáčení autem do skupiny německých turistů a jednoho zranil. Winner tomu všemu nasadil korunu, když řekl, že „to mají za těch šest milionů, které zlikvidovali oni“. Poté, co se štáb vrátil do Británie a Reed už neměl na jedné party v domě svého kamaráda co pít, nalil do sebe alespoň všechny parfémy z toaletního stolku hostitelovy manželky. Jindy se zase porval s představitelem Jamese Bonda Georgem Lazenbym. Když australského herce v honosné restauraci taktně upozornil, že mluví příliš vulgárně v přítomnosti dam, Lazenby ho okázale ignoroval, a tak mu Reed uštědřil facku. Za několik minut už byla po jejich bitce většina podniku zdemolována a oba byli nuceni odejít. Reed chtěl celý zápas dokončit jinde, ale přátelé mu odmítli sdělit, kde Lazenby momentálně bydlí.

V roce 1969 Reed hrál v Russellově romantickém dramatu Women in Love (Zamilované ženy) a v roce 1971 pak v jeho dalším kontroverzním snímku s masturbujícími jeptiškami a explicitním násilím The Devils (Ďáblové). Ztvárnil zde kněze Urbaina Grandiera, skutečnou historickou postavu, která byla za vlády Ludvíka XIII. obviněna ze spolčení s ďáblem a na pokyn kardinála Richelieua upálena. Russell se ale záměrně rozhodl nahlodat estetiku typického dobového dramatu tím, že francouzský klášter a město raného sedmnáctého století ztvárňuje sterilní moderní bílá kachličková konstrukce. Šlo spíše o podobenství kritizující církev a společnost. Pro scénu upálení na hranici si měl Reed oholit vlasy i tělo, kategoricky ale odmítl oholit si obočí. „Samozřejmě, že je to důležité!“ řval na něj Russell. „Grandierovi oholili veškeré ochlupení na těle a pak mu vrazili rozžhavený pohrabáč do prdele!“ Herec nakonec ustoupil, ale nechal si obočí pojistit na půl milionu liber, pokud by mu nedorostlo zpět tak, jak má.

Anglický bulvární tisk skutečnost, že podal v Ďáblech vynikající výkon naprosto ignoroval a dál se vyžíval v jeho image šíleného a neustále chlastajícího blázna. Reedovi to vyhovovalo. Jednomu redaktorovi řekl, že věří na leprikóny a že ty malé potvory hledá v parku Wimbledon Common. S některými z nich prý dokonce rozmlouval. Byl pozván do rozhlasového pořadu Desert Island Discs (Desky pro opuštěný ostrov), kde byl host pomyslně vysazen na opuštěném ostrově a krátil si čas poslechem svých oblíbených desek. Zároveň u sebe mohl mít na ostrově jednu vybranou věc. Ukázalo se, že půjde o problematické natáčení, protože Ollie si vybral nafukovací pannu. „Kdybych jen chodil kolem, líbal miminka a sekal dobrotu, veřejnost by to nezajímalo,“ řekl jednou. „To není to, co lidé od Olivera Reeda čekají. Chtějí, abych spadl do popelnice, pral se, opíjel se a dělal všechny ty věci, o kterých se dočtete v novinách.“

Americký režisér Richard Lester, který od svých jednadvaceti let žil v Británii, se v šedesátých letech proslavil dvojicí hudebních filmů s The Beatles. V roce 1973 natočil hvězdně obsazený film Tři mušketýři, často hodnocený jako vůbec nejlepší filmová adaptace Dumasova románu. Vedle Charltona Hestona, Christophera Lee a dalších ztvárnil Oliver Reed postavu Athose. S přípravou na roli se příliš nenamáhal a šel do filmových duelů po hlavě, takže tým kaskadérů vždy losoval o to, kdo s ním bude muset bojovat. Na Christophera Lee, který hrál hraběte Rocheforta, se vrhl s mečem v obou rukou, jako kdyby držel sekeru. Film se točil ve Španělsku a místní choreograf soubojů se Reeda bál tolik, že se před tréninkem s ním vždy málem pozvracel. Po mnoha letech byl z jeho výkonu v Mušketýrech naprosto nadšen režisér Quentin Tarantino, který tvrdil, že díky jeho fanatickému pojetí role museli všichni ostatní šermovat dvojnásob dobře, jinak by si celý film ukradl pro sebe.

Spolu se zbytkem herců bydlel Oliver Reed v luxusním hotelu v Madridu. Jednou uprostřed noci vylovil zlaté rybky z okrasného jezírka v jídelně, nechal si je ve vaně a nahradil je mrkvemi vytvarovanými do podoby ryb. Následující ráno u snídaně do jezírka skočil a začal hltat to, o čem se zděšení hosté domnívali, že jsou bezbranné živé rybičky. Manažer hotelu zavolal policii a Reeda odváděli z areálu, zatímco řval: „Nemůžete se mě dotknout! Jsem jeden z mušketýrů!“ V roce 1974 mělo ještě půl roku od premiéry Tří mušketýrů premiéru pokračování Čtyři mušketýři, protože původně natočený materiál se do prvního filmu nevešel. Všechny herce to celkem rozzuřilo, protože honorář dostali jen za jeden snímek. I z toho důvodu dnes obsahují smlouvy pro umělce už před natáčením klauzuli, která jasně stanovuje kolik filmů se bude točit.

Nyní už byl Reed filmovou hvězdou se vším všudy. V Surrey si koupil obrovské sídlo Broome Hall s dvaapadesáti ložnicemi. K rozlehlému panství přišel v první řadě kvůli svému koni Dougalovi, kterému chtěl zajistit kvalitní pastvu. S nadšením se pustil do obnovy majestátního domu, aby mu navrátil dávno zašlou slávu. Několik roků osobně dohlížel na desítky dělníků zaměstnaných u něj na plný úvazek. Všechny včetně Reeda však bylo možné najít spíš v místní hospodě než při práci. Byla to samozřejmě chyba šéfa. Obvykle totiž přišel za chlapy na stavbu a prohlásil: „Pojďte, jdeme do hospody. Ale jen na chvíli, jasný? Máte přece stavět ty zasraný zdi.“ Později chodil po zahradě a stěžoval si přátelům: „Podívejte se, dneska nevykopali absolutně nic.“ „Ale Olivere, vždyť jsi je vzal do hospody. Na celý den!“ říkali mu.

V první polovině sedmdesátých let natočil Russell dva hudební filmy o slavných skladatelích Mahler a Lisztomania. Oliver Reed v nich měl jen maličké role a honorářem mu tak bylo symbolicky jen několik lahví šampaňského. Poměrně velké role se dočkal v dalším Russellově hudebním filmu Tommy na motivy stejnojmenného konceptuálního alba britské rockové skupiny The Who. Před kamerou se objevili všichni její členové a hlavní roli ztvárnil zpěvák Roger Daltrey. Rocková opera, ve které si epizodní role vystřihli i Elton John, Tina Turner a Eric Clapton, pojednává o chlapci, který si v důsledku traumatu z dětství vsugeruje, že je slepý, hluchý a němý. Jeho otec bojuje ve válce a matka má za to, že zahynul. Když se ale neočekávaně vrátí, její nový milenec, kterého ztvárnil právě Reed, ho během potyčky nešťastnou náhodou zabije. Malý Tommy je svědkem a matka jej instruuje, že o tom s nikým nesmí mluvit, a tak se u něj vyvine psychosomaticky výše uvedený handicap. Stane se šampionem v pinballu a nakonec vystupuje jako mesiáš, který díky vychytralému otčímovi prodává předměty se svou podobiznou nadšeným masám. Na závěr však prozře a smysly se mu vrátí.

Během natáčení Tommyho se Reed spřátelil s bubeníkem The Who Keithem Moonem, který byl stejně nespoutaný jako on. Moon za ním jednou přiletěl do Broome Hall vrtulníkem na víkend. V půlce večeře navrhl, že by si mohli zahrát hru. „Měl jsem běhat po polích, zatímco on mě honil autem, aby zjistil, jestli mě dokáže trefit.“ Také spolu z dlouhé chvíle šermovali obouručními meči. Jednu noc zase pro změnu seděli a pili v Moonově hotelovém apartmá a rychle vyprázdnili láhev brandy. Když se bubeník pokusil objednat další a vrátný nezvedal telefon, Moon prostě vzal televizi a vyhodil ji z okna. Dopadla přímo před hlavní vchod hotelu a vrátný vyběhl ven. Myslel si, že vybuchla bomba. Moon zařval: „Zvedni ten posranej telefon, nebo poletí i moje postel!“ Dokonce i pro poměrně šíleného Reeda bylo těžké držet s nezvladatelným Moonem krok. Zpěvák Roger Daltrey měl na hotelu pokoj hned vedle Reeda a jednoho dne Moon zjistil, že si u něj nechal svou oblíbenou bundu a nikdo nemohl najít klíč. Půjčil si od filmového štábu příklepovou vrtačku a zrovna se provrtával skrz sousední zeď, když se klíč našel.

Po skončení natáčení Tommyho odjel Moon s The Who na turné po USA a požádal Reeda, aby mu po dobu jeho nepřítomnosti pohlídal pár věcí. Toho tak jednoho rána probudil hluk motoru velkého stěhovacího auta. Stěhovák mu předal vzkaz od Moona, v němž ho žádal, aby se postaral o jeho německou dogu jménem Bean Bag, která podědila několik zlozvyků svého pána, jako například narážení hlavou do skleněných dveří, a také o nosorožce jménem Hornby. „Jakýho posranýho nosorožce?!“ dožadoval se odpovědi Reed. „Tady toho,“ řekli chlapi a vyložili obrovskou vycpaninu. Ollie si nakonec živé i preparované zvíře nechal několik let. Ke konci sedmdesátých let už měl Keith Moon svá nejlepší ďábelská léta dávno za sebou. Ironií osudu ho nakonec zabily léky na předpis, které dostal, aby s alkoholem skoncoval. V jeho těle jich našli nerozpuštěných několik desítek.

Přes řadu rolí v britských filmech se Reedovi nikdy nepodařilo dobýt americký Hollywood. Údajně mu byla nabízena role drsného lovce žraloků Quinta v Čelistech od Stevena Spielberga. Tu však odmítl, a my si tak film už nedovedeme představit bez skvělého výkonu irského herce Roberta Shawa. Pokud se v amerických filmech Reed objevil, šlo většinou o slabší kusy s výjimkou toho posledního, o němž si povíme na konci článku. Vedle Tommyho si v roce 1975 ještě zahrál v Lesterově historické komedii Royal Flash s Malcolmem McDowellem, kde ztvárnil německého kancléře Bismarcka.

V druhé polovině sedmdesátých let se při natáčení v Mexiku seznámil se skvělým, ale podobně nevyzpytatelným americkým hercem Lee Marvinem, jehož alkoholismus už v té době dosahoval astronomických měřítek. Reed, který se vedle Marvina dovedl alespoň během natáčení ovládat musel slíbit režisérovi, že s ním nebude chodit pít. Hned první den ale zákaz porušili a  tak musel bezvládného amerického kolegu z místního klubu doslova odvléct. Jindy již totálně zrušený Marvin slíbil místním ženám, že se jim podepíše na jídelní lístky. Po osmi dalších lahvích se rozhodl, že je čas slib splnit, a odpotácel se směrem k nim. Jakmile mu pod nos nastrkaly lístky, Marvin se v opilosti zhroutil a svalil se s plácnutím přímo na jejich stůl. Tři z žen začaly ječet, jedna omdlela a další v hysterii utekla, zatímco zbytek propukl v smích. Marvin se pokusil situaci napravit a vyškrábat se zpátky, ale znovu těžce dopadl na stůl, udeřil se do hlavy a tentokrát ho celý pocákal krví. To přimělo k útěku i zbytek žen.

Během pobytu v Mexiku byl Reed schopen provádět opilecké kousky i bez jakékoli Marvinovy pomoci. Jeden ze členů štábu byl natolik bláhový, že si na natáčení pozval manželku, jako jediný ze všech zúčastněných. Pár zrovna večeřel v restauraci, když Reed přistoupil k jejich stolu. „Dobrou noc, Dave,“ řekl. „Ty už jdeš spát, Ollie?“ zeptal se chlap. „Ne, vy jdete.“ Chudák se domníval, že Reeda něčím urazil, a začal se mu rychle omlouvat. „Milý chlapče, nic takového, jenom tenhle zasranej podnik do deseti minut totálně rozmlátím a nechtěl bych, aby se tvé paní něco stalo.“ Když manželé odešli a procházeli venku nádvořím, spatřili dva jídelní stoly, které právě proletěly oknem.

V roce 1977 natáčel v Budapešti filmovou adaptaci příběhu Marka Twaina Princ a chuďas. Štáb se raději ubytoval na druhé straně Dunaje než on, a tak chodil sám svobodně popíjet do nejhorších místních pajzlů. Ve filmu měl hlavní roli mladý Mark Lester, který hrál před lety s Reedem hlavní dětskou roli v muzikálu Oliver! a v Budapešti nyní slavil své osmnáctiny. Reed mu na velkou narozeninovou party, kterou uspořádal štáb přitáhl místní šlapku, která raději sama vzala nohy na ramena, když si uvědomila kam jí přivedl. Mezi plejádou hvězd ve filmu, která zahrnovala Rexe Harrisona, Charltona Hestona a George C. Scotta byla i krásná Raquel Welch. Ta se s Reedem dramaticky pohádala už na natáčení Tří mušketýrů, když ji na jednom večírku odmítl a dal přednost tanci s její kadeřnicí, což pro ní coby filmovou hvězdu znamenalo smrtelnou urážku. „Raquel je někdo, bez koho dokážu žít,“ řekl tehdy Reed jednomu reportérovi. „Nenávidí mě a já taky nemůžu říct, že by patřila k mým oblíbencům. Máme spolu pár milostných scén a já se jich upřímně děsím!“

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začala Reedova kariéra stagnovat a hrál v řadě dnes prakticky zapomenutých béčkových filmů. Jedním z nich byl Venom (Jed) z roku 1981, kde se objevil po boku německého herce Klause Kinského, vedle kterého se i bouřlivák jako on jevil jako klidný společník. Kinski, který už dříve hrál upíra či šíleného conquistadora byl posedlý sám sebou. Nechvalně proslul náhlými záchvaty zuřivého hněvu, když cokoli nebylo přesně podle jeho představ. Když na začátku sedmdesátých let v divadelní hře jednoho herce Jesus Christus Erlöser (Ježíš Kristus Spasitel) naštvaní diváci neustále narušovali jeho deklamaci, Kinski na pódiu totálně zešílel a celé zfilmované představení se tak stalo spíše psychologickou sondou do jeho choré a agresivní mysli. Poté, co mu jeden z návštěvníků představení řekl, že Ježíš by se takhle k publiku nechoval, Kinski na něj s pěnou u úst zařval: „Ne, vzal by bič a švihnul by je do ksichtu! To je to, co by udělal, ty debilní prase!“

Reed Kinského upřímně nenáviděl a ten mu nenávist jako správný psychotik oplácel. V Jedu ztvárnili dvojici zločinců, která chce unést chlapce z bohaté rodiny. V domě však mezitím zároveň uteče z přepravky smrtelně jedovatý had, který se plazí ventilací a útočí zcela nečekaně. Reed se rád bavil tím, že chodil ke Kinského karavanu, cloumal jím a řval: „Ty zkurvenej nacistickej parchante!“ Kinski, kterého běžně vyprovokoval k nepřiměřené reakci i nevhodný pohled, pak v amoku vybíhal ven, třásl se vztekem a nadával zpátky na Reeda, jak nejlépe uměl.

Někdy v téhle době si nechal Reed na penis vytetovat orlí pařáty a na rameno orlí hlavu. Když se ho lidé ptali, proč ji tam má, odpovídal: „Chceš vidět, na čem sedí?“ Na dovolené v Karibiku to jednou přehnal a jak měl běžně ve zvyku, ukázal svůj úd ostatním hotelovým hostům. Jenže tetování orlího spáru na něm si místní vyložili jako voodoo symbol a z baru ho s křikem vyhnali. Nešlo mu ani tak o to lidi šokovat, jako spíš o zálibu dělat si srandu ze systému a konvencí. Reed viděl svou životní roli v pozici showmana. Lidé už od něj výstřelky očekávali a on je nechtěl zklamat. V roce 1985 se podruhé oženil. Vzal si o čtvrt století mladší Josephine Burge, se kterou se poprvé seznámil, když jí bylo sedmnáct let. Před svatbou se svou partou obsadil jeden lokál v Surrey a chlastali tam tři dny v kuse. Ollie, nahý až na skotský kilt, této pijácké orgii předsedal, zatímco přátelé doráželi na směny, aby nahradili pařmeny, kteří odpadli podél cesty. Na samém konci zbyl v hospodě jediný piják. Všem vám je asi jasné, o koho šlo.

Krátce po svatbě se s Josephine přestěhovali na ostrov Guernsey. Mnozí spekulovali, že důvodem bylo to, že Ollie dostal zákaz vstupu do každé hospody v okolí svého bývalého bydliště, zejména do podniku Bull’s Head, kde nahý vylezl na komín a řval: „Ho! Ho! Ho! Já jsem Santa Claus!“ Jeden ze štamgastů v jeho starém revíru nad jeho odchodem upřímně naříkal: „Jen doufám, že v zájmu a pro klid duše dobrých lidí na Guernsey si pan Reed odpustí svůj politováníhodný zlozvyk, kdy úplně cizím lidem nutí k prohlídce své tetování.“ Josephine jednou vyprávěla k dobru historku, jak se v noci probudila a našla ho, jak sedí na posteli, na hlavě má policejní helmu a vykládá si vtipy s úplně cizím chlapem. „Prostě jsem pak zase usnula.“ Reed si v hospodách na ostrově velmi rychle vybudoval pověst zdatného pijana. „Obvykle je tak do dvou hodin odpoledne v pohodě,“ řekla jedna hostinská, „ale pak se to vymkne kontrole.“

V druhé polovině osmdesátých let ale jeho chování přestalo být vtipné. Do televizního pořadu Michaela Aspela se vpotácel namol opilý v rozepnuté košili a do studia následně volalo několik stovek rozzuřených diváků, kteří se ptali, jak se něco takového mohlo stát. V roce 1987 lékaři Reedovi oznámili, že pokud okamžitě nepřestane s pitím, do dvou let zemře podobně jako Richard Burton. Jejich rad ale neuposlechl. Ani ne patnáct let od své legendární role mušketýra byl předčasně zestárlou opileckou troskou. V roce 1989 hrál se svými podobně starými bývalými hereckými kolegy Michaelem Yorkem a Richardem Chamberlainem v nostalgickém Návratu tří mušketýrů, vypadal ale vedle nich o generaci starší.

Ani v pozdějších letech se producenti televizních pořadů nepoučili. V roce 1991 dostali lidé ze stanice Channel 4 podivný nápad pozvat člověka jako on do živě vysílaného nočního diskusního pořadu s názvem „Potřebují být muži násilní?“. Druhou chybou bylo, že studio bylo vybaveno dobře zásobeným barem, čehož Reed podle očekávání plně využil. Pil víno z půllitru, nadával ostatním hostům a seděl vedle feministické spisovatelky Kate Millettové, kterou vytrvale oslovoval slovem „Kozy“. Po přednášce o bojových psech se Reed zeptal moderátora: „Už je po půlnoci? Je, skvěle. No, role ženy ve společnosti závisí na tom, jestli chce, nebo nechce dostat pořádně nařezáno.“ To se Millettové zrovna moc nelíbilo, stejně jako Reedovo tvrzení: „Já měl v hospodách víc rvaček, než tys měla teplých večeří, zlato.“ Jeho chování se neustále zhoršovalo, až byla stanice nucena pořad na půl hodiny přerušit. Během této vynucené pauzy se moderátor i producenti snažili Reeda přesvědčit, že by se měl opravdu začít chovat slušně. Když se show konečně vrátila na televizní vlny, diváci ho spatřili, jak se potácí zpět na své místo a pronáší nesmrtelná slova: „Byl jsem se vychcat.“

Zatímco mnozí kritici se na jeho dětinské vyvolávání rozbrojů dívali spatra, jeden publicista z Mail on Sunday napsal: „Svět Olivera Reeda potřebuje. Je to poslední velký zlý hoch, osamělý zářící maják v dlouhé temné noci politické korektnosti. Richard Burton je mrtvý a Richard Harris musí sekat dobrotu, aby zůstal naživu. Ne, jedině Ollie stále dnem i nocí dělá divočinu.“ Po většinu devadesátých let však hrál jen v podřadných filmech. Když už se mu podařilo získat roli, která mohla vést k obnovení jeho stagnující kariéry, jako například ve vysokorozpočtovém dobrodružném filmu Ostrov hrdlořezů (Cutthroat Island, 1995), totálně to podělal. Na večírku před začátkem natáčení obcházel budoucí štáb a herce a všem ukazoval svůj penis, „mocné kladivo“, jak ho s oblibou nazýval. Hlavní hvězda Geena Davis z toho nebyla zrovna nadšená a Reed byl okamžitě poslán domů. „Velice vám děkujeme,“ řekl producent. „Váš penis už jsme viděli, teď nastupte do nejbližšího letadla a tu roli dáme někomu jinému.“ Ostrov hrdlořezů ale nakonec skončil jako do té doby největší filmový propadák všech dob, který nevydělal v kině ani desetinu nákladů.

V polovině devadesátých let se přestěhoval z ostrova Guernsey do Irska. Už deset let nenatočil žádný pořádný film. Byl to jeho starý přítel Michael Winner, kdo ho vrátil v roce 1998 na výsluní rolí ve filmu Parting Shots. Šlo o černou komedii o muži, který se dozví, že mu zbývá jen šest týdnů života, a tak se rozhodne pomstít lidem, kteří ho v životě nejvíc srali. Hlavní roli hrál hudebník Chris Rea. Zhruba v polovině natáčení přišel Reed ležérním krokem k Winnerovi a řekl: „Nemůžu tomu uvěřit, Ridley Scott chce, abych k němu šel na konkurz. Ale já jsem přece hvězda.“ Winner mu odpověděl: „Olivere, neser mě. Nejsi žádná zkurvená hvězda. Očividně si myslí, že když pracuješ se mnou, nemůžeš být tak ožralý, jak si lidé myslí. Takže běž za Ridleym.“ Reed nakonec na jeho radu dal a hodil svoje ego stranou. Šlo o roli ve filmu Gladiátor, kde měl ztvárnit Proxima, bývalého bojovníka z arény a nyní životem unaveného obchodníka s otroky.

Roli přijal jen s malým tušením, jaký bude mít ohlas, nebo že to bude nakonec jeho filmová labutí píseň. Na smrt měl vždycky zvláštní názor, a pokud se něčeho obával, tak toho, co se stane s jeho tělem. Nechtěl ležet několik dní vystavený v rakvi. Nepřál si být ani zpopelněn, protože už jen z představy, že se jeho tělo škvaří ve vlastním tuku se mu dělalo nevolno. Pohřbení do země (k němuž ale nakonec došlo) podle něj také nepřicházelo v úvahu, protože nechtěl, aby mu červi lezli do nosu a z pusy. Vyloučil i možnost pohřbení do moře: „Kdo chce, aby ho sežrala velká ryba a stala se z něj hovna, která sežere sardinka, jejíž hovna spolkne kreveta? Nechci být permanentním hovnem.“ Nakonec přišel na dokonalé řešení. Stane se hnojivem, které se nasype pod slunečnici, z níž se vyrobí olej: „Takže místo toho, aby mě hezká holka uždibovala v krevetovém koktejlu, namaže si mě na kozy, až se bude opalovat na pláži v Karibiku.“

Reedova smrt byla nakonec stejně chaotická jako celý jeho život. Velká část Gladiátora se natáčela na Maltě a Reed si na ostrově rychle našel tu nejvíc anglickou místní hospodu s nepříliš originálním názvem The Pub. 2. května 1999 tam popíjel s manželkou a zrovna se chystal k odchodu, když dovnitř vtrhla parta námořníků. Reed je uviděl a výsledek mohl být jen jeden. „Dáme si panáka!“ zařval a táhl je k sobě. „Rum pro všechny!“ Obrátil do sebe dvanáct dvojitých rumů a pak se vrátil ke svým obvyklejším dvojitým whisky. Když se námořníci zvedli k odchodu, Reed jim vesele rozdal autogramy a pak se svalil zpět na židli, aby si odpočinul, přičemž usnul. Když chrápání ustalo, Josephine si všimla, že mu tmavnou rty. Položili ho na lavici a dávali mu dýchání z úst do úst, zatímco někdo volal záchranku. Ta dorazila rychle a uháněla s ním do nemocnice, ale záchranáři už nenahmatali puls.

Nebýt smrti, mohl mu Gladiátor v Hollywoodu konečně otevřít přístup k velkým rolím. I když Reedovi bývalí spolupracovníci věděli, jaký život vedl, jeho smrt pro ně byla obrovským šokem. Potíž byla v tom, že byl nárazový pijan, takže vydržel dny a týdny bez kapky alkoholu, ale když už se napil, šlo o obrovské množství a jeho tělo to nakonec prostě nezvládlo. Na pohřbu v Irsku mu přišly davy obyčejných lidí vyjádřit úctu, a když rakev opouštěla vůz, spustil se spontánní potlesk a několik hlasů zvolalo: „Do toho, Ollie!“, zatímco osamělý dudák hrál svou píseň. „Byl jsem jediný člověk ze showbyznysu, který na Oliverův pohřeb přijel,“ vzpomínal Michael Winner. „Všichni ti lidé, kteří říkali, jak byl úžasný, nikdo z nich se neukázal, nestálo jim za to jet až do Corku. Neplakal jsem na pohřbu své matky. Neplakal jsem na pohřbu svého otce. Na Oliverově pohřbu jsem plakal. Rakev byla dole v kostele, došel jsem k ní, dotkl se jí a tekly mi potoky slz.“

Oliver Reed

(1938-1999)

______________

Publikace:

Sellers, R., Hellraisers: The Life and Inebriated Times of Richard Burton, Richard Harris, Peter O'Toole, and Oliver Reed, 2011.

Sellers, R., What Fresh Lunacy is This?: The Authorized Biography of Oliver Reed, 2014.

Webové zdroje:

csfd.cz

imdb.com