Článek
Během bitvy o Británii byly standardními bombardéry Luftwaffe Dorniery Do 17, Heinkely He 111 a Junkersy Ju 88, případně ještě střemhlavé Junkersy Ju 87 Stuka. Jednalo se o více či méně moderní letadla, která působila ostrovní mocnosti rozsáhlé škody. Byla však detekovatelná, zachytitelná a sestřelitelná. Jestli měli Britové v této době z něčeho obavy, pak to byly modernizované výškové varianty jinak již poměrně zastaralých Junkersů Ju 86, označené písmenem P, které díky novým výškovým dieselovým motorům, přetlakové kabině a delším křídlům dokázaly dostoupat do více než dvanácti tisíc metrů, kde byly pro tehdejší stíhače RAF naprosto nedosažitelné. Existovaly v průzkumné verzi, ale problematičtější byly jejich bombardovací varianty, které mohly z velké výšky shazovat až jednu tunu pum. Později byla dokonce vyvíjena varianta Ju 86 R s ještě větším rozpětím křídla a dostupem přesahujícím čtrnáct tisíc metrů.
Z důvodu této hrozby vznikla již ve druhém válečném roce britská specifikace na výkonný těžký stíhač s přetlakovou kabinou, který bude schopen efektivně operovat ve velkých výškách. Firma Westland sídlící ve městě Yeovil v jihoanglickém Somersetu navrhla několik možných designů. Některé z nich byly motivovány snahou co nejvíce zužitkovat stávající dvoumotorovou stíhačku Westland Whirlwind, nakonec se ale společnost rozhodla pro zcela novou a rozměrnější konstrukci.
Přímý předchůdce Welkinu: dvoumotorová stíhačka Westland Whirlwind, zde jeden z posledních vyrobených kusů tohoto typu. (kolorováno)
Na podzim 1942 tak za přísných bezpečnostních podmínek poprvé vzlétl úzkostlivě utajovaný první prototyp Welkinu, označený jako P.14. Slovo Welkin, které pocházelo ze staroangličtiny a použil ho i William Shakespeare, můžeme přeložit jako nebesa či nebeskou klenbu. Šlo o středoplošník s na první pohled poměrně štíhlým křídlem o rozpětí 21 metrů. Aby však bylo křídlo pevné, bylo u kořene poměrně tlusté a při letu ve velkých výškách působilo v případě změny rychlosti letounu potíže, rázové vlny a omezovalo ovladatelnost.
The sun of heaven, methought, was loath to set, but stayed and made the western welkin blush.
Pohon prototypu zajišťovala dvojice vidlicových motorů Rolls-Royce Merlin 61 o vzletovém výkonu 1 308 koní. U sériových strojů se pak v páru používaly buď Merliny 72 a 73 (1 250 koní, Merlin 73 měl navíc dmychadlo pro přetlakování kabiny), nebo 76 a 77 (1 210 koní, dmychadlo pro přetlak u Merlinu 77). Vrtule byly čtyřlisté. Pilot seděl přetlakové kabině s až 9mm silným pancéřováním v přední části, aby v případě zásahu nedošlo k prudkému poklesu tlaku. Při letových testech se ale vyskytla řada potíží s vyvážeností ovládacích ploch a nastavením vrtulí. Druhý prototyp byl zalétán v roce 1943 a podařilo se mu dosáhnout rychlosti 595 km/h ve výšce 13 400 metrů. To může působit jako zklamání, protože starší Whirlwind nebyl o tolik horší a od Welkinu ho tak nakonec dělil jen výrazně nižší dostup.
Jeden z Welkinů, který byl opatřen schématem pro fotoprůzkumné stroje RAF ukazuje své impozantní rozpětí křídel typické pro výškové stroje. (kolorováno)
RAF původně objednalo sto kusů plánované úvodní sériové varianty F Mk.I a mělo v plánu odebrat jich ještě mnohem víc, letové zkoušky však ukazovaly stále více závažných problémů s ovladatelností. Rovněž hmotnost stroje byla příliš vysoká. Rychlost F Mk.I ve výšce 8 000 metrů měla dosahovat 625 km/h. Výhled z kokpitu byl špatný, protože tlustý překryt byl vyroben z dvojitého plexiskla a do mezery mezi díly se vháněl horký vzduch a navíc bylo vidět i špatně dolů přes křídla. Přetlakový kokpit vyrovnával ve zhruba 14 000 metrech tlak na takovou hodnotu, jako by Welkin letěl v poloviční výšce, i to však bylo dost na to, aby pilot musel mít nasazenou kyslíkovou masku. Přechod mezi krytem kabiny a trupem byl utěsněn hadicí s proměnlivým tlakem a tmelem. Významnou komplikaci představovala též nutnost zdlouhavé předletové kontroly, která mohla zabrat až čtyři hodiny.
Naděje na bojové nasazení Welkinu definitivně vyhasly v momentě, kdy se na jaře 1944 objevily Spitfiry HF Mk.IX s Merlinem 70 o maximálním výkonu 1 710 koní, které dokázaly efektivně operovat ve velkých výškách, a tak objednávka poměrně vysokého počtu problematických dvoumotorových letadel začala pomalu ale jistě postrádat smysl. Zároveň v této fázi války opadla hrozba útoků výškových bombardérů Luftwaffe na území Británie. Otázkou života a smrti se naopak v předposledním roce války staly supervýkonné hloubkové stíhačky jako Tempesty, Griffonem poháněné varianty Spitfirů, či první proudové Meteory, které dokázaly efektivně ničit nízko létající německé letounové střely V-1.
Přes poměrně velkorysé původní plány tak bylo nakonec postaveno jen 75 kompletních Welkinů F Mk.I a pouhý jeden stroj plánované noční stíhací verze NF Mk.II. Dalších 26 strojů varianty Mk.I zůstalo nedokončeno a nebyly ani osazeny motory. Většina dokončených Welkinů byla po zkompletování odstavena venku na letištní ploše, odkud již nikdy nevzlétly. Na to, kolik práce, materiálu a peněz bylo věnováno na jejich vývoj a konstrukci, to byla v době všeobecných válečných úspor taková malá katastrofa. Po válce se pak Welkiny hromadně odebraly do šrotu.
Jediný postavený noční NF Mk.II měl trup prodloužený o necelé dva metry a vedle pilota posádku tvořil i operátor radaru, který seděl za ním a byl k němu otočen zády. Radiolokátor byl umístěn v prodlouženém čumáku, který nahradil krátkou standardní příď typickou u Mk.I. Překryt kabiny byl méně komplikovaný než u Mk.I a tvořen byl pouze jednodílným posuvným plexisklovým krytem. Jak denní, tak noční varianta byly vyzbrojeny čtveřicí kanonů Hispano ráže 20 mm, u noční stíhačky však byly zbraně umístěny o něco dále ve spodní části trupu a měly tak delší výstřelné kanály. Výhoda umístění zbraní vespod spočívala zejména u noční verze v tom, že při palbě neoslňovaly pilota. Více nočních Welkinů ale nebylo třeba, protože výkonná Mosquita od de Havillanda dokázala tuto úlohu až do konce války spolehlivě zvládnout sama.
Jediný postavený exemplář Welkinu NF Mk.II.
Dva Welkiny F Mk.I se dočkaly v roce 1944 sporadické služby u zkušební jednotky Fighter Interception Unit (FIU), která byla součástí protivzdušné obrany Britských ostrovů. Krátce se zde testoval i Welkin NF Mk.II. To byla smutná tečka za kariérou stroje, který měl střežit nebe vysoko nad Británií, ale nakonec se nikdy operační služby u RAF nedočkal.
_________
Zdroje informací:
Publikace:
Graham, J., Smith, R., Westland Aircraft & Rotorcraft: Secret Projects & Cutting-Edge Technology, 2024.
Velek, M., Ovčáčík, M., Susa, K., Westland Welkin F Mk.I, NF Mk.II, 2005.
Webové zdroje:
airpages.ru/eng/uk/welkin.shtml
historynet.com/scaling-new-heights
wikimedia commons
yeovilhistory.info/westland-welkin.htm
