Vybuchovaly lokomotivy a hořel plyn: Poslední nálet britského RAF na našem území

Od konce devatenáctého století se ve městě pod Krušnými horami živelně rozvíjel moderní průmysl. Rozsáhlý komplex válcoven trub Mannesmann byl po obsazení Sudet bez zbytečných formalit vtělen do koncernu říšských Mannesmannových závodů se sídlem v porýnském Düsseldorfu. V době druhé světové války se zde vyráběly zejména silnostěnné trubky pro hlavně děl a minomety a dělostřelecká munice. Až do června roku 1941 a zahájení operace Barbarossa představoval nejvýznamnějšího zahraničního zákazníka Sovětský svaz, kam putovaly plné dvě třetiny produkce. Chomutovské válcovny zajišťovaly pro potřeby Luftwaffe dodávky ocelových trubkových konstrukcí nosníků, křídel a středových sekcí trupů pro velké kluzáky Messerschmitt Me 321 a jejich šestimotorové varianty Me 323 Gigant. Ty se posléze účastnily zásobování německých vojsk na východní frontě a ve Středomoří. Ocel pro další zpracování chomutovská pobočka Mannesmann odebírala během války z Protektorátu, konkrétně od Pražské železářské společnosti s hlavním provozem na Kladně, nepřekvapivě za podmínek finančně nevýhodných pro Čechy. V systému značení německých válečných zbrojovek měl chomutovský Mannesmann kód aac.

Druhou velkou továrnou v Chomutově byla Poldina huť (Poldi-Hütte), která byla založena jako pobočka mateřské továrny z Kladna v roce 1916. Byla zde zbudována ocelárna, soustružna a lisovna, nicméně dodávat munici pro první světovou válku už nestihla. Od jara 1939 byly Poldiny závody z Chomutova i Kladna plně podřízeny potřebám Německa pro výrobní program WL (Wehrmacht-Luftwaffe). Produkovaly se zde například pancíře pro 150 mm samohybná děla Grille na československých tankových podvozcích. Závod chrlil ve velkých počtech letecké výfukové ventily chlazené sodíkem pro letadla Luftwaffe. Tato technologie umožnila německým konstruktérům dosahovat vysokých výkonů i při použití paliv s nižším oktanovým číslem, než měli Spojenci. Jen roku 1942 jich odtud bylo vyexpedováno okolo deseti tisíc kusů. Po rozšíření továrny o rok později byla produkce osminásobná. Právě výrobnu ventilů se podařilo zničit při náletu na nedaleké nádraží v roce 1945, o němž bude podrobněji psáno dále. Zajímavé je, že mnohem vytíženější závod Poldi na Kladně spojeneckým náletům za války unikl, přestože vyráběl součástky pro pestrou paletu vojenské techniky a letounů včetně moderních nočních a těžkých stíhačů Heinkel He 219 Uhu a Dornier Do 335 Pfeil z konce války. Kladno během okupace také téměř kompletně pokrývalo produkci ventilových motorových pružin pro letecké továrny firmy Junkers. To představovalo absolutní špičku tehdejšího metalurgického a strojírenského průmyslu. Výkonné motory bojových letadel pracovaly pod enormním tlakem, ve vysokých otáčkách a extrémních teplotách, což kladlo na ventilový rozvod specifické nároky. Produkce Poldi-Hütte z Chomutova se označovala kódem dpm.

Posledním významným válečným podnikem byla hodinářská firma Kienzle. V Chomutově tehdy vyráběla spolehlivé a odolné mechanické hodiny pro palubní desky letounů Luftwaffe s osmidenní rezervou nátahu. Obdobné hodinářské závody se zabývaly i výrobou náramkových hodinek pro vojáky Wehrmachtu či piloty Luftwaffe s velkými černými ciferníky s výraznými luminiscenčními číslicemi, či produkcí časovačů leteckých pum a dělostřeleckých granátů. Produkty společnosti Kienzle Chomutov se označovaly v systému německé válečné produkce kódem anj.

V roce 1940 začalo britské RAF v odvetě za německé útoky na Londýn bombardovat sporadicky Berlín. Němci začali podobně jako Britové posílat děti z velkých měst na klidnější místa v zázemí. 20. října 1940 tak do Chomutova přijel první vlak s 350 berlínskými dětmi v rámci akce KLV - Kinderlandverschickung. V důsledku propagandy nikdo z odpovědných činitelů samozřejmě nepřiznal, že se jedná o evakuaci z bezpečnostních důvodů a přesun se vysvětloval místním obyvatelům jen jako ozdravný pobyt. V roce 1942 byly v souvislosti se zajetím a odvlečením obrovských počtů sovětských vojáků a civilistů ve městě zřízeny zajatecké tábory a přibližně 1 200 dělníků z východu mělo pracovat v Mannesmannových závodech. Do celé Říšské župy Sudety, zvláště pak pak na území Ústeckého vládního kraje se také během druhé poloviny války přemisťovaly stovky zbrojních podniků z oblastí Německa ohrožených spojeneckými strategickými nálety. V Chomutově se v polovině roku 1944 nacházelo pět evakuovaných závodů o celkové ploše 9 920 m2. Do města přicházela řada dělníků původem z Říše, kteří však měli problém sehnat bydlení a tak často žili u hostitelských rodin.

Území Protektorátu i Sudetské župy představovala po dlouhou dobu relativně klidné zázemí oproti těžce bombardovaným průmyslovým regionům severozápadu Německa a velkým říšským městům. Přelomovým dnem pro Sudety se stal až 12. květen 1944, kdy několik desítek čtyřmotorových bombardérů B-17 směřovalo na rafinerii STW: Sudetenländische Treibstoffwerke A.G. u nedalekého Mostu. Na svou dobu obří areál byl jedním z dvanácti podobných hydrogenačních závodů v celé Říši, které produkovaly syntetické pohonné hmoty pro všechny složky německé branné moci. V roce 1943 válčící Německo spotřebovalo 6 200 000 tun syntetických pohonných hmot a pouze 2 000 000 tun nafty a benzinu z nedostatkové přírodní ropy. Spolu s ústupem od ropných polí na východě Evropy se měl nepoměr dále zvyšovat. Význam podniku tak narůstal a stejně tak se pochopitelně zvyšoval jeho význam coby cíle spojeneckého bombardování. Opravárenské čety však byly schopny navzdory poškození produkci v STW po prvním náletu poměrně rychle obnovit a tak se útoky opakovaly.

21. července 1944 na rafinerii útočily letouny 15. letecké armády vzlétající z jižní Itálie a 24. srpna pak bombardéry 8. letecké armády z Británie. Němci uvažovali o tom, že v okolí Mostu vybudují k ochraně STW letiště pro bezocasé raketové stíhače Messerschmitt Me 163 Komet, k jeho stavbě ale nikdy nedošlo. Okolo Mostu se však nacházely početné baterie flaku, v čele s tou na vrchu Šibeník se 128 mm protiletadlovými kanony Flak 40. V září 1944 se na podnik útočilo ze vzduchu hned třikrát.

11. září došlo krátce po poledni nad hřebeny Krušných hor v prostoru obcí Kovářská-Vejprty k zuřivé letecké bitvě mezi Luftwaffe a USAAF, při které bylo dohromady na obou stranách ztraceno přes padesát letadel. Americká 100. bombardovací skupina bombardovala rafinerie v saském Ruhlandu a při otáčení formace nad Krušnými horami se střetla s německými záchytnými stíhači Fw 190A-8 a Bf 109G-6 a G-14 z II. a III. Gruppe JG 4. Piloti Jagdwaffe zmasakrovali několik čtyřmotorových strojů, pak se ale na těžce opancéřované a málo obratné Sturmbocky Fw 190A-8 vrhly americké Mustangy a řadu jich poslaly k zemi.

V říjnu 1944 byly na STW provedeny čtyři nálety a v prosinci pak tři. 16. prosince 1944 bylo bombardováno i Ústí nad Labem. Ještě ničivější útok nynější krajské město zažilo 17. dubna 1945, kdy byla z povrchu zemského smetena zhruba pětina jeho centra a věž kostela zůstala výbuchem pumy vychýlena o dva metry od roviny. Co se týče rafinerie STW, zkázu dokonaly v noci ze 16. na 17. ledna 1945 přes dvě stovky Lancasterů britského Bomber Command spolu s několika značkovacími letouny Mosquito. Závod byl vyřazen z provozu.

V únoru 1945 došlo ke zkáze Drážďan a pumy dopadaly i na mnoha místech české strany Krušných hor. Poslední, v pořadí sedmnáctý nálet na STW podnikla Mosquita RAF v noci z 5. na 6. března 1945. Na počátku května se také v souvislosti s postupem Rudé armády nad Chomutovskem a Mosteckem objevily poprvé letouny sovětského letectva. 8. května došlo ještě v 16 hodin odpoledne k sestřelení sovětské stíhačky Bell P-39Q Airacobra od 129. GIAP u obce Klíny na Mostecku. Jednalo se takřka s jistotou o poslední sestřel Luftwaffe za druhé světové války. Oblt. Fritz Stehle svůj Messerschmittem Me 262A od II./JG 7 ze základny v Žatci po sestřelu Airacobry rovnou přelétl do zajetí západních spojenců.

Už v roce 1939 byla Sudetská župa rozdělena na okrsky podle míry ohrožení nálety. Chomutov spadal až do III. řádu, předpokládaly se spíše útoky na rozsáhlé chemické závody v Ústí nad Labem. V roce 1944 se pro větší efektivitu protiletecké ochrany celé obsazené pohraničí rozdělilo do šesti obvodů - Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Vrchlabí, Šumperk a Opava. Důležitým prvkem ochrany před nálety byla protiletecká varovná služba, jejímž centrem bylo pro zdejší oblast LS-Warnkommando v Ústí nad Labem. Hlásná služba, z velké části tvořená civilisty, měla za úkol sledovat situaci na obloze s pomocí dalekohledů a map. Ze zprostředkovatelských služeben pak informace o poplachu putovaly dál k veřejným institucím a průmyslovým podnikům. Na Hoře sv. Šebestiána nad Chomutovem se nacházela radarová stanice se dvěma radiolokátory FuMG 65 Würzburg-Riese a jedním radarem FuMG 80 Freya. Freya pracovala na frekvenci 125 MHz a dokázala zjistit cíl na maximální vzdálenost 200 kilometrů, v praxi ale spíše na 120 kilometrů a méně, pokud se cíl přibližoval ve výšce nižší než 3 000 metrů. Freya spolupracovala s radary Würzburg, které s frekvencí 500 MHz a dosahem 50 km naváděly noční stíhače Luftwaffe a pomáhaly řídit palbu flaku.

Bezpečnostní a pomocná služba (SHD) pak měla za úkol reagovat na následky náletů, hasit požáry. Její součástí byly zdravotnické skupiny i veterinární služba. Obnovovací složky měly vyprošťovat osoby zasypané v troskách budov a odklízet sutiny. Vedle SHD existoval i Říšský svaz protiletecké ochrany (RLB) a svépomocná ochrana. Základy svépomoci při náletech měl teoreticky znát každý práceschopný obyvatel Sudet. Praktická použitelnost lokálních složek protiletecké ochrany byla problematickou záležitostí, poněvadž často sestávaly z členů Hitlerjugend a osob příliš starých. Podobně jako jinde i zde platila povinnost zatemnění oken a automobilových světlometů.

Většina zařízení chránících obyvatele Chomutova a nejbližšího okolí byly kryty svépomocné ochrany, což byly provizorně upravené sklepní prostory běžných domů. Pokud byl k dispozici obvykle nedostatkový stavební materiál, mohl sklep projít úpravou na kryt bezpečný proti dopadu trosek, který byl vyztužen od podlahy ke stropu pomocí výdřev. Okna krytu se obvykle zazdívala, aby se zabránilo průniku střepin do vnitřního prostoru. V září 1944 tak bylo v Chomutově celkem 2 969 svépomocných krytů pro 30 491 osob z celkového počtu 39 843 obyvatel. Jen asi polovina jich byla vyztužená.

Kryty rozšířené ochrany se nacházely ve veřejných budovách a menších továrnách a bylo jich pouze 33 pro celkem 5 038 lidí. Pokrývaly jen asi dvě třetiny potřebné kapacity. Do výčtu konečně patřily i veřejné protiletecké kryty, které měly podle zákona pojmout každého desátého obyvatele města a sloužit měly těm, kdo jsou během náletu zrovna mimo bydliště či pracoviště. Takové kryty měla ale vesměs pouze velká říšská města a v Chomutově se do nich vešlo jen asi 1 600 osob. V posledním záznamu ze září 1944 bylo veřejných krytů v Chomutově celkem dvacet a z toho čtyři byly tvořeny pouhými provizorními zákopy. Ke konci války se v rámci úspor materiálu i pracovní síly dalším místem sloužícím k ochraně začaly stávat protiletecké štoly hloubené ve svazích nebo podzemí. Hlubokou podzemní štolu u Mannesmannových závodů se však nepodařilo dokončit ani před samotným koncem války.

Heinz Loquai, pozdější brigádní generál Bundeswehru, na konci války šestiletý, vzpomínal později na jeden z náletů na Chomutov:

Na počátku války byl můj otec povolán do Wehrmachtu, ale jeho zaměstnavatel si brzy vyžádal jeho návrat a příslušné orgány mu udělily výjimku. Pracoval jako kvalifikovaný strojník v ocelozpracujícím podniku s asi dvěma tisící zaměstnanci. Vedle toho byla ve městě velká Mannesmannova továrna. Vybavuji si několik náletů. Obvykle jsme dostávali včasná varování, takže jsme se mohli ukrýt do velké protiletecké štoly vzdálené asi dvacet minut od místa, kde jsme bydleli. Kryt ve štole byl bezpečný, matka se ale vždy obávala o otce, který pracoval nechráněn v továrně dole ve městě. Ten jednou přišel z práce bledý jako stěna, protože nálet toho dne minul továrnu jen o vlásek. Bomby dopadly do nedalekého pole a o několik dní později pak vybuchly pumy s časovačem, takže ohromné výbuchy otřásaly celým údolím.

První výraznější nálet město zažilo až 21. července 1944 kolem druhé hodiny ranní, kdy ze západního směru přilétající stroje svrhly na střed Chomutova a čtvrť Horní Ves přes dvě stovky pum. Onoho dne bylo nad naším územím poměrně rušno a útoky jistě souvisely s právě probíhající rozsáhlou leteckou bitvou o benzín. Přes den Američané útočili na nedalekou rafinerii v Záluží u Mostu a následující noc na 22. července bombardovali Britové s Halifaxy Mk.II, Liberatory Mk.VI a Wellingtony Mk.X rafinerie Fanto v Pardubicích. Mezi červencem a říjnem 1944 proběhly nad Chomutovem nouzové shozy pum, které ovšem nezpůsobily větší škody. 20. října bombardovaly americké letouny 15. letecké armády širší prostor mezi Spořicemi a Vrskmaní. 15. prosince, kdy nad městem prolétaly velké formace bombardérů se obyvatelstvo vážně obávalo, že Chomutov bude zničen, útok však přišel až ve tři hodiny ráno 16. prosince, kdy nálet RAF zabil v Chomutově asi 18 lidí a 50 jich zranil. Této noci bylo také poprvé poškozeno nádraží a objekty v jeho okolí, zatím pouze lehce.

15. a 16. února byly podniknuty těžké nálety na Drážďany, vzdálené vzdušnou čarou necelých sto kilometrů. Země se třásla i na české straně Krušných hor a světlo z ohnivých bouří v saské metropoli bylo viditelné z velké dálky. Heinz Loquai opět vzpomínal:

Jedné tmavé noci v únoru 1945 jsem slyšel dospělé, jak se vzrušeně baví mezi sebou: Drážďany hoří! Spěchali se podívat ven a já šel za nimi. V dáli jsem spatřil červeně zbarvené světlo. Byla to pro mě mrazivá zkušenost. Rudá záře, kterou hořící město vydávalo byla osudovým znamením. Dosud neviděná, takřka božská síla plná násilí. Budu to příště já, kdo bude napaden tou věcí, která spaluje celá města? Dospělí dobře věděli, co se stalo. Moje vnímání však bylo v šesti letech ještě omezené. Nebyl jsem schopen té nestvůře, která vypalovala města dát nějakou tvář.

Shoz několika trhavých pum byl proveden na Chomutov 5. března 1945 v souvislosti s náletem Britů na nedalekou Saskou Kamenici. 9.dubna pumy dopadly na šroubárnu Zuth a Winkler a obilní skladiště. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Když se angloamerickým vzdušným silám podařilo rozvrátit německý průmysl a většinu velkých měst proměnit v hromady sutin, jedním z posledních velkých terčů se stala dopravní infrastruktura během série náletů při operaci Clarion v únoru 1945. Častými terči byla seřazovací nádraží, protože ta sloužila německé armádě k přesunům jednotek a techniky na stále více se smršťující frontové linii. V této době už Luftwaffe prakticky nebyla schopná bránit vlastní vzdušný prostor a spojenecká letadla mohla beztrestně operovat takřka kdekoli.

8. března 1945 psal v Chomutově místní vedoucí NSDAP Hubl starostovi Fiedlerovi:

Podmínky na nádraží v Chomutově se stávají stále více neúnosnými. Němci, cizinci, váleční zajatci, všichni se pletou jeden přes druhého, takže situaci ve skutečnosti nelze vůbec sledovat.

Zatímco v únoru se útočilo především na nádraží ve středním a severním Německu, o necelé dva měsíce později, pouhé tři týdny před koncem války, měl tento nezáviděníhodný úděl potkat i nádraží v Chomutově.

Okolo půlnoci ze středy 18. na čtvrtek 19. dubna 1945 odstartovalo celkem 113 čtyřmotorových bombardérů Avro Lancaster ze stavu 5. bombardovací skupiny RAF a 10 značkovacích a osvětlovacích Mosquit od Pathfinder Force k náletu na seřaďovací nádraží Chomutov (jeden zdroj uvádějí 114 Lancasterů a 9 Mosquit). Útoku se účastnily Lancastery z 9. perutě ze základny Bardney, 44. rhodeské perutě ze Strubby, 49. a 189. perutě z letiště Fulbeck, 50. perutě ze Skellingthorpe a 57. perutě z East Kirkby. Všechna letiště se nacházela v hrabství Lincolnshire na východě Anglie, které od severočeského pohraničí dělila vzdálenost okolo jednoho tisíce kilometrů. Kdo by chtěl srovnávat oblast Lincolnshiru s přívětivou a hustě osídlenou krajinou jižní Anglie, odkud o několik let dříve vzlétali stíhači v bitvě o Británii, nemohl by se mýlit více. Málo obydlené hrabství s nevlídnou tváří a plochým reliéfem však bylo předurčeno k tomu stát se jednou obří základnu pro majestátní stroje Bomber Command, které v Říší páchaly v poslední etapě války totální zkázu.

Podle dochovaných záznamů akci podporovaly letouny Boeing Fortress Mk. III. (Brity užívané B-17G) od 214. perutě ze 100. speciální skupiny RAF, které sloužily k vedení elektronického boje. Úkolem takových strojů bylo napojovat se prostřednictvím zařízení Airborne Cigar na radiovou komunikaci německé pozemní kontroly a posádek nočních stíhacích letounů ve vzduchu a záměrně je mást falešnými údaji, které udával německy plynule hovořící operátor. Tyto Fortressy nesly podobně jako Lancastery černou noční kamufláž na bočních a spodních plochách.

Celkem 11 Lancasterů se během cesty nad Chomutov muselo z technických příčin vrátit zpět na domovská letiště, nad operační prostor se jich tak dostalo 102 (potažmo 103, budeme-li věřit druhému zdroji). Tři minuty před čtvtou hodinou ranní posádky identifikovaly cíl podle polohy města a řad kolejí pod Krušnými horami. Během náletu panovala nad cílem mírná ranní mlha, která se ale brzy rozplynula. Mosquita svrhla pumy pro vyznačení místa bombardování, celkem osm 250 librových bomb, dvě žlutě hořící 1 000 librové pumy a osm červeně hořících 1000 librových pum. Mosquita pocházela z řad 627. perutě ze základny RAF Woodhall Spa a na útok na Chomutov vzpomínal navigátor W. W. Burke:

Byl jsem poněkud zděšen blízkostí otáčejících se vrtulí Mosquita, vzdálených jen několik palců ode mě v prosklené přídi. Měl jsem zdravý respekt k jejich vražednému potenciálu. Taky jsem si nedělal iluze, že bych mohl v případě nutnosti z letadla vyskočit kvůli blízkosti těch vrtulových listů. Nesnášel jsem plazení se do nosu letadla a krčení se u zaměřovače v těsném prostoru a pak zase cestu zpět do kokpitu. To vše, v plné výstroji a s mou výškou bylo dost obtížné. Jako značkovač jsem letěl proti Würzburgu, Hamburku a také Chomutovu v Československu. Chomutov byla moje poslední operace v Evropě.

Po značkovačích převzaly hlavní část práce Lancastery, které pro shoz pum otevřely své deset metrů dlouhé pumovnice. Je zajímavé vidět, nakolik Britové vše podřídili nosnosti svých strojů. Lancasterům chybělo pancéřování a silná výzbroj obdobně velkých amerických B-17 a B-24, unesly však více pum. Množství toho, co dopraví nad Německo bylo pro inženýry ve Velké Británii důležitější než ochrana vlastní posádky, která také činila pouhých sedm mužů oproti deseti u amerických těžkých bombardérů. Útok na Chomutov probíhal ze střední výšky a trval několik minut. Během nich na kolejiště, drážní budovy a okolí dopadlo celkem 174 kusů 1 000 librových bomb, 270 kusů 500 librových bomb a 1 099 kusů 250 librových bomb. Když to celé přepočteme na nám bližší kilogramy, dostaneme skoro 265 tun. K tomu je nutné připočíst velké množství menších zápalných pum, které rychle způsobily v prostoru nádraží sérii velkých požárů a čtyři zeleně hořící cílové 1 000 liberní bomby. Mostecký flak o síle šesti baterií onoho brzkého rána vypálil proti letounům RAF 82 granátů, nemělo to ale žádný efekt. Všechny útočící stroje se později ráno vrátily zhruba po osmi hodinách ve vzduchu nepoškozené a v určeném čase na mateřská letiště za kanálem. Jediné problémy, které při útoku na Chomutov nastaly si posádky bombardérů způsobily samy, když některé z nich při obletu cíle přetínaly kurz jiných právě útočících strojů. Vzdušné víry od množství motorů Merlin, z nichž každý měl výkon v rozmezí 1 200 až 1 600 koňských sil otřásaly ostatními bombardéry, které právě shazovaly pumy. To zhoršovalo přesnost zaměřování.

Na zemi si nálet vyžádal nejen životy chomutovských obyvatel, ale i francouzských a britských válečných zajatců, vězňů, Němců ustupujících před frontou, ale i osob, u nichž nebyla zjištěna totožnost. Obětí bylo nejspíš více než Němci oficiálně deklarovaných 270 osob, protože všechny zřícené budovy nebyly prohledány. Nejméně 55 lidí utrpělo různě závažná poranění. Hlavní nádražní budova byla jako zázrakem takřka nepoškozena, to samé se ale nedalo říci o nedalekém skladišti pro zboží, jehož součástí byl protiletecký kryt, který inkasoval přímý zásah a zahynulo v něm 28 lidí.

Největší škody byly na výtopně. Jen ve dvou velkých rotundách bylo zničeno 42 parních lokomotiv, které stály pod tlakem uvnitř, připravené k odjezdu. Východní rotunda byla zničena pumami kompletně a západní zhruba z padesáti procent. Když probíhaly odklízecí práce, 11 lokomotiv muselo být úplně rozebráno. Z fotografií pořízených po náletu je patrná pestrá paleta drážních vozidel používaných říšskými drahami. Jsou zastoupeny lokomotivy třídy BR 52, které byly typickým produktem drastického válečného zjednodušování s ohledem na nedostatek strategických surovin. Čeští železničáři po válce typu říkali Němka. Na jiné z fotek je patrný zprohýbaný a do vzduchu trčící tendr lokomotivy 38 283 staršího typu, vyrobené v Saské Kamenici v roce 1920. Byly zničeny i ex-československé lokomotivy původně rakousko-uherského typu kkStB 560.

Ze sedmatřiceti kolejí chomutovského nádraží zůstaly po dešti pum sjízdné pouze koleje 1, 2 a 3, na seřaďovacím nádraží pak jen kolej 1. V samotné stanici byly zničeny čtyři kilometry kolejí, sedmnáct výhybek bylo poškozeno těžce a deset lehce. Kolejiště byla přerušena krátery po pumách a ještě v polovině května 1945 zůstávala zastavěna kolejovými vozidly. Po náletu zůstaly všude v okolí hromady nečistot a hlíny po výbuchu pum a v prostoru nádraží se povalovalo velké množství papíru a hadrů. Vedle lokomotiv utrpěl vozový park i škody na vagonech, 122 nákladních a 11 osobních jich bylo zničeno a 150 poškozeno. V areálu nádraží bylo zdemolováno pět topírenských budov, dále kotelna a rozvody tepla, vodárna i s vodovodním potrubím a kanalizace. V topírnách zemřelo šest Němců a čtyři britští zajatci pracující na vykládkách uhlí. Na rekonstrukci topírny se pracovalo ještě dlouho po skončení války.

V dopravě na místní dráze nastal chaos. Vozidla, která nálet přečkala bez úhony musela být přezbrojována až v Kralupech u Chomutova, malé obci, která později v sedmdesátých letech musela ustoupit povrchově těžbě uhlí. U obyvatel Chomutova převládalo v posledních dnech války přesvědčení, že útok neměl mít za cíl nádraží, ale asi půl kilometru vzdálenou Poldi-Hütte. Podnik byl však zasažen jen částečně a pumy zničily hlavně výše zmíněnou část závodu produkující ventily. V areálu Poldovky zemřely čtyři osoby, z nichž dvě byly příslušníky podnikové stráže.

V nedaleké Kadaňské ulici po náletu šlehaly vysoké plameny z rozervaného plynového potrubí. Z nádraží odlétávaly kusy kolejnic, které se o stovky metrů dál zapichovaly do střech obytných domů. Ernestine Meissner, která ve městě na konci války pobývala, ve svých pamětech vzpomínala, že kusy trosek se rozletěly až do vzdálenosti dvou kilometrů. Dle prvních zpráv říšského místodržitele bomby svržené 19. dubna v Chomutově zničily 11 domů, 47 jich poškodily středně a 176 lehce. O střechu nad hlavou mělo přijít zhruba 400 osob. Celková výše škod na soukromém majetku, po válce přepočtená na českou měnu činila 7 121 111 korun. Škody na nádraží a veřejných budovách šplhaly k desítkám milionů. V nedalekých Spořicích nálet zničil 22 a poškodil 209 budov. Ač se blížil konec války, obyvatelé města poctivě vyplňovali žádosti o náhradu válečných škod pro pojišťovny, pochopitelně se však už žádného odškodnění nedočkali. To, že místní v beznadějné situaci stále svědomitě vyplňovali úřední lejstra může mít řadu příčin. Od prosté německé důslednosti a dobře zaběhnutého a do poslední chvíle relativně funkčního úředního aparátu přes upřímnou víru ve vítězství masivně podporovanou propagandou až po pouhou naději, že to může vyjít a určitá náhrada dorazí dříve než vítězné spojenecké armády.

15. května 1945 byla ředitelstvím státních drah v Praze určena skupina českých zaměstnanců k převzetí železničních dílen Chomutov. Při samotné akci byl na překládkové rampě nádraží z bývalého transportu SS vedle množství nábytku a vybavení vyložen i spisový materiál o zabavení moravského hradu Bouzov ve prospěch SS a trezor se spisy z koncentračního tábora Oranienburg. Podina huť již 20. května fungovala, byť jen z poloviny. Znovu se rozjely i poškozené Mannesmannovy závody, městská plynárna a další menší podniky. Proluk po náletech v Chomutově nezůstalo mnoho a paradoxně větší škody než válka městu způsobily pozdější rozsáhlé demolice obytných domů i evangelického kostela na místě pozdějších městských lázní v rozmezí šedesátých až osmdesátých let.

Ještě řadu let po válce byly v Chomutově nalezeny nevybuchlé pumy, kterých bylo původně okolo dvanácti až patnácti procent ze všech svržených (!) Nevybuchlé bomby se našly ještě v letech 2007 a 2011. V roce 2008 se povedlo najít bombardováním zasypaný depozitář místního muzea během archeologického průzkumu před výstavbou nového obchodního centra. Na místě se totiž nacházela původně středověká městská brána a fortifikace, jejichž základy se původně hledaly. Ze země tak byly po více než šedesáti letech vyzdviženy desítky hodnotných exponátů.

Článek z části vychází z mé bakalářské práce z roku 2016. Poděkování patří i vedoucímu této práce, doc. Mgr. Martinu Veselému, Ph.D.

_______________

Publikace:

Balcar, J., Panzer für Hitler, Traktoren für Stalin. 2014.

Binterová, Z., Dějiny Chomutova, 2004.

Bowman, M., B-17 Flying Fortress, 2004.

Bowman, M., P-51 Mustang vs Fw 190. Evropa 1943-1945. 2008.

Bowman, M. Reflections of War: Armageddon, 2013.

Forczyk, R., Bf 110 vs Lancaster. Evropa 1942-1945. 2014.

Forczyk, R. Fw 190 vs B-17. Evropa 1944-1945. 2010.

Foud, K., Krátký, V., Vladař, J. Poslední akce: Operace amerického a britského letectva nad územím Čech v dubnu a květnu 1945. 1997.

Holmes, H., Avro Lancaster, 2004.

Jacson, R., de Havilland Mosquito, 2005.

Kural, V., Radvanovský Z. a kol., Sudety pod hákovým křížem. 2002.

Meissner, E., Das Leben meines Vaters, 2011.

Mertová, K., Německý nacionalismus a fašismus na Chomutovsku, 1990.

Murawski, M., Letadla Luftwaffe I a II, 1997.

Pachner, J., Rak, P., Chomutovská uličnice, 2005.

Peter, E., …schlepte und flog Giganten, 1995.

Price, A., Nástroje temnot: Historie elektronické války, 2006.

Rajlich, J., Luftwaffe in detail - Air War over the Czech lands, 2000.

Rak, P., Historie a současnost podnikání na Chomutovsku, Kadaňsku a Vejprtsku, 2003.

Rak, P., Chomutov 1252-2002. 2002.

Samuel W. W. E., The War of Our Childhood: Memories of World War II, 2002.

Veselý, M., Do krytu! Protiletecká ochrana v severozápadní části sudetské župy (1939-1945), 2008.

Veselý, M., Hvězdy nad Krušnohořím. Letecká válka nad severozápadními Čechami (1944-1945), 2005.

Veselý, M., Sudetská župa jako protiletecký kryt Říše? (1939-1945), 2011.

Zimmermann, V., Sudetští Němci v nacistickém státě, 2001.

Články a sborníky:

Kocourek, L., Nacistické organizace v Říšské župě Sudety, in: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, sv. 12, 2006.

Vališ, Z. Letecké útoky a nálety angloamerického letectva na území okresu Chomutov za 2. sv. války, in: Příroda památky život - Vlastivědný čtvrtletník Chomutovska, 3, 1981.

Zábranský, F. Letecké bombardování Chomutova za II. sv. války, in: Příroda památky život - Vlastivědný čtvrtletník Chomutovska, 2, 1969.

Archiválie:

Národní archiv, Sbírka staničních kronik i. č. 403.

SOkA Kadaň, f. 174 Archiv města Chomutov.

SOkA Kadaň, f. 268 Landrat Chomutov.

SOA Litoměřice, f. 633 Úřad vládního prezidenta Ústí nad Labem.

Oblastní muzeum v Chomutově, Podsbírka fotografií, f. 1658/1 , 418/2003, f. 1658/2 , 418/2003, f. 1658/5 , 418/2003, f. 1658/6 , 418/2003, f. 1658/7 , 418/2003, f. 1680, 451/2003 a f. 1818/2 , 563/2003.

Webové zdroje:

Bürgermeister Eduard Fiedler, heimatkreis-komotau.de

Kovařík, J., Strojírny Poldi - Toulky minulostí, strojpoldi.cz

Výstava nekonečné vteřiny, Oblastní muzeum v Chomutově, muzeum-cv.net

Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím, new.museum119.cz

Přehled náletů na chemickou továrnu STW, litvinov.sator.eu

Zbytky radarové obrany protivzdušné obrany Luftwaffe, davar.cz/badatelna

Burke, W. W., 627. Squadron in retirement, 627squadron.co.uk

Royal Air Force 214 Squadron, raf.mod.uk/history

Hauke, U., Die 90-jährige Lehrerin Ernestine Meissner sieht viele Veränderungen, Augsburger Allgemeine 27. 5. 2009. augsburger-allgemeine.de

Veselý, J., Archeologové vykopali z podzemí depozitář muzea, zpravy.idnes.cz