Článek
Obyčejný listopad
Stěhování bylo v listopadu. Déšť, bláto, krabice. Stěhovák se díval na chalupu a pak na mě a pak zase na chalupu.
„Tady budete bydlet?“
„Tady budu bydlet.“
„Sama?“
„Sama.“
Pokrčil rameny. Vyložil krabice, vzal peníze, odjel. Zůstala jsem stát na dvoře, v blátě po kotníky, a dívala se na dům, který byl teď můj.
Padesát sedm let. Vdova. Bývalá účetní. Nová vesničanka.
Buď jsem se zbláznila, nebo jsem konečně přišla k rozumu.
Pražský byt za třináct milionů
Byt v Praze jsem prodala za třináct milionů. Třípokojový, Vinohrady, třetí patro. Bydlela jsem tam třicet let, s manželem, s dětmi, pak sama.
Po manželově smrti jsem tam seděla a dívala se na zdi. Zdi, které pamatovaly všechno. První krůčky dětí, hádky, smíření, nemoc, smrt. Každý kout měl vzpomínku. Každá vzpomínka bolela.
Rok jsem tam seděla. Pak dva. Chodila jsem do práce, vracela se domů, seděla a dívala se na zdi. Občas přišly děti, občas jsem šla ven, ale většinou jsem jen seděla.
Jednou jsem si uvědomila, že nežiju. Že jen čekám, až umřu. V bytě plném vzpomínek na člověka, který už není.
Ten den jsem zavolala realitce.
Chalupa bez všeho možného
Chalupu jsem našla náhodou. Jela jsem na výlet. Sama, bez plánu, jen jsem chtěla pryč z města. Zastavila jsem v vesnici, co jsem nikdy neslyšela, a viděla ceduli: Na prodej.
Stará chalupa, sto padesát let. Kamenné zdi, dřevěné trámy, zarostlá zahrada. Bez kanalizace, bez plynu, s elektrikou, která vypadala nebezpečně.
Byla krásná.
„To je ruina,“ řekla dcera, když jsem jí poslala fotky.
„To je sebevražda,“ řekl syn.
Možná měli pravdu. Ale já jsem stála na té zarostlé zahradě a cítila něco, co jsem necítila roky. Klid. Ticho. Prostor.
Koupila jsem ji. Za milion dvě stě tisíc, zbytek z bytu mi zůstal na opravu a na život. Na dlouhý život, doufám.
První noc bez topení
První noc byla v listopadu. Neuměla jsem zatopit v kamnech. Nikdy v životě jsem netopila dřevem. V Praze jsem otočila kolečkem a bylo teplo.
Tady nebylo teplo. Tady bylo zima, vlhko, tma.
Seděla jsem v bundě, pod třemi dekami, a brečela. Co jsem to udělala? Proč jsem tu? Sama, v rozpadající se chalupě, v vesnici, kde nikoho neznám.
Ráno jsem vstala, šla k sousedovi a zeptala se, jak se topí. Ukázal mi. Pomalu, trpělivě, jako by to bylo normální.
Večer bylo teplo. A já jsem věděla, že to zvládnu.
Syn přijel na návštěvu
Přijel v prosinci. Stál na dvoře a díval se kolem sebe. Bláto, rozbitý plot, hromada dřeva.
„Mami, tohle je šílenství.“
„Pojď dál. Uvařím čaj.“
Seděli jsme v kuchyni. Nová kamna, starý kredenc, okno s výhledem na zahradu. On se díval a já viděla, co vidím chudobu, nepohodlí, bláznovství.
„Proč jsi to udělala?“
„Potřebovala jsem změnu.“
„Mohlas jet na dovolenou. Mohlas si koupit nový byt. Proč tohle?“
Jak mu vysvětlit? Jak říct synovi, který žije v novém bytě s novou kuchyní a novou ženou, že já už nic nového nechci? Že chci staré. Že chci ticho. Že chci prostor pro smutek, který se do pražského bytu nevešel.
„Jsem tu šťastná,“ řekla jsem.
Nevěřil mi. Viděla jsem to.
Co mi chybí z města
Nechci lhát. Něco mi chybí.
Chybí mi káva v kavárně, kam jsem chodila dvacet let. Chybí mi knihkupectví, kam jsem se chodila jen tak dívat. Chybí mi divadlo, kam jsem chodila s manželem.
Chybí mi rychlost. Všechno trvá déle. Nakoupit, dojet, vyřídit. Nejbližší obchod je deset kilometrů, nejbližší město třicet.
Chybí mi anonymita. Tady všichni vědí všechno. Když koupím víno, celá vesnice ví, že piju. Když nepřijdu na mši, celá vesnice ví, že nevěřím.
Ale nechybí mi hluk. Nechybí mi spěch. Nechybí mi pocit, že se všechno valí a já nestíhám.
A nechybí mi zdi, které pamatovaly smrt.
