Článek
Vztah, který nikdy nezačal
Od začátku mi bylo jasné, že mě nepřijal. Nešlo o drobné narážky nebo chladné ticho. Bylo to přímé, někdy až nepříjemně otevřené. Dávala jsem si pozor na každé slovo, snažila se být slušná, vstřícná, klidná. Nikdy to nestačilo. Vadilo mu, odkud pocházím, jak mluvím, jak vychovávám děti, jak vařím. Všechno bylo špatně.
Dlouho jsem si říkala, že to musím vydržet. Kvůli partnerovi. Kvůli rodině. Kvůli klidu. Naučila jsem se mlčet, když mě přehlížel. Usmívat se, když mě shazoval. Odcházet do jiné místnosti, když bylo dusno. Nebyl to vztah, byl to neustálý pocit, že jsem navíc.
Zpráva, která všechno změnila
Když přišla zpráva o jeho smrti, necítila jsem smutek. Cítila jsem prázdno a únavu. Ne proto, že by mi bylo jedno, že někdo zemřel. Ale proto, že jsem s tím člověkem neměla žádné hezké vzpomínky, o které bych se mohla opřít. Nepřišla vlna lítosti, spíš ticho.
Partner automaticky počítal s tím, že půjdu na pohřeb. V jeho světě to byla samozřejmost. V mém ne. Představa, že budu stát u rakve člověka, který mi celý život dával najevo, že mě nechce, mi byla fyzicky nepříjemná. Nešlo o vzdor. Šlo o hranici.
Rozhodnutí, které se neodpouští
Řekla jsem, že nepůjdu. Klidně, bez emocí. Vysvětlila jsem proč. Nechci hrát divadlo. Nechci předstírat smutek, který necítím. Nechci se tvářit jako někdo, koho nikdy nepřijal. Myslela jsem si, že upřímnost je lepší než falešná účast.
Reakce byla tvrdší, než jsem čekala. Partner to vzal jako osobní útok. Rodina jako urážku. Najednou už nešlo o mě a tchána. Šlo o tradici, povinnost, o to, co se má. Moje pocity nikoho nezajímaly. Byla jsem označená za chladnou, bezcitnou, neloajální.
Ticho po pohřbu
Po pohřbu se změnila atmosféra. Telefonáty ustaly. Návštěvy se nekonaly. V místnosti viselo něco nevyřčeného, těžkého. Nikdo mi nic neřekl přímo, ale všechno bylo cítit mezi řádky. Pozvánky chodily partnerovi. Mně se nikdo neptal, jak mi je.
Partner se mi snažil vysvětlit, že jsem měla jít kvůli němu. Já jsem mu zase říkala, že celý život chodím kvůli ostatním a poprvé jsem se rozhodla jinak. Ani jeden z nás neměl pocit, že je slyšený. Pohřeb skončil, ale rozkol zůstal.
Co zůstalo mezi námi
Nejhorší nebyla kritika. Nejhorší bylo zjištění, jak snadno se člověk stane cizím, když se nechová podle očekávání. Léta jsem se snažila zapadnout. Jedno odmítnutí to celé smetlo ze stolu. Najednou jsem nebyla partnerka, snacha, součást rodiny. Byla jsem problém.
Dodnes si nejsem jistá, jestli bych se rozhodla jinak. Vím jen, že jsem tam ten den nebyla, ale všechny následky si nesu dodnes. A někdy mám pocit, že ten pohřeb vlastně nikdy neskončil. Jen se přesunul do ticha mezi lidmi, kteří mi dřív říkali, že jsem jejich.
