Článek
A pak tu máme české drůbežáře, kteří berou evropské dotace – tedy peníze daňových poplatníků – a vesele vyvážejí vajíčka do Ruska. Ano, do toho „nepřátelského státu“. A ne, nejde o pár plat vajec, která omylem skončila v nějakém zapadlém supermarketu v Moskvě. Mluvíme o 54 milionech kusů. To už není obchod, to je strategická dodávka.
A teď ten nejlepší vtip: na tohle všechno jsme jim ještě přispěli. Každý rok dostávají drůbežáři miliardy korunv dotacích – z našich daní a evropských fondů. Takže vlastně platíme za to, aby si Rusové mohli v klidu snídat. My si přiškrcujeme kohoutky energií, řešíme zdražování, dotujeme „zelenou ekonomiku“, ale hlavně, aby Putinovi nedošla vajíčka na hniličku.
Ale chápu, byznys je byznys. A když se někdo ptá, jak je možné, že dotujeme lidi, kteří pak obchodují s Ruskem, vždycky se objeví někdo z branže, kdo řekne něco jako: „No víte, je to složité, my za to nemůžeme, my jen prodáváme, kam je poptávka!“ Jasně. Stejně jako by výrobce neprůstřelných vest klidně zásoboval obě strany konfliktu, protože „no, když je o to zájem…“
Vtipné na tom je, že kdyby tohle dělal jiný sektor – řekněme zbrojaři – a exportovali do Ruska útočné pušky, politici by je roztrhali na kusy a ty kusy by pak ještě dlouho vyslýchala BIS. Ale vejce? To je v pohodě. Možná proto, že v očích byrokratů je chov slepic nějaký kouzelný, neškodný business, kde se nehraje na morálku.
Ale na konci dne je to celé jen jedna velká absurdita. Evropské peníze, české ruce, ruský talíř. Až vám bude někdo říkat, že sankce na Rusko fungují, zkuste se ho zeptat, co k tomu říká česká drůbežářská unie.
