Článek
Byt, který mluví sám za sebe
Hned po otevření dveří mě praštil do nosu těžký vzduch. Ne špína, ale směs starých věcí, zatuchliny a něčeho nepojmenovatelného. Byt byl plný. Ne zaplněný, ale přeplněný. Každý kout něco skrýval, každý volný centimetr měl svůj účel. Skříňky byly nacpané, police se prohýbaly, pod stolem stály krabice a tašky, které evidentně nikdo léta neotevřel.
Věci, které neměly své místo
Sedla jsem si na gauč a musela odstrčit hromadu oblečení, aby bylo kam si sednout. Staré kabáty, bundy, šály, některé ještě s visačkami. Všechno v různých velikostech, z různých let. Na konferenčním stolku ležely letáky, účtenky, staré časopisy a několik rozbitých drobností, které si prý ještě schovává, kdyby se někdy hodily.
V kuchyni to bylo stejné. Skříňky narvané potravinami, které už dávno prošly. Těstoviny, konzervy, sladkosti v akci. Lednice plná věcí, které si ani nepamatovala, že koupila. Říkala, že když je něco ve slevě, byla by hloupost to nevzít. Jenže takhle to dělala pořád. Malé částky, často. Bez přemýšlení. Hlavně nic nevyhodit.
V koupelně jsem se sotva otočila. Šampony, sprchové gely, krémy, prací prášky. Některé značky už ani neexistují. Všechno pečlivě naskládané, ale nikdy pořádně spotřebované. Když jsem se zeptala, proč má tolik stejných věcí, odpověděla, že byly levné a že jednou určitě dojdou.
Tehdy mi to docvaklo
Najednou mi to celé začalo dávat smysl. Ona neutrácela peníze za sebe. Ona je rozpouštěla v drobnostech, které se tvářily jako úspora. Každý nákup byl malý, nenápadný, obhajitelný. Ale dohromady tvořily propast. Výplata mizela v taškách, které pak zůstaly ležet v bytě jako důkaz, že něco přece jen má.
Strach z prázdna
Postupně mi došlo, že nejde o věci. Jde o strach. O prázdný byt, o pocit, že když přestane nakupovat, něco skončí. Věci ji obklopovaly, chránily, zaplňovaly ticho. A taky omlouvaly to, že na účtu nikdy nic nezůstalo. Vždyť všechno bylo potřeba. Aspoň v tu chvíli.
Když jsem se zvedala k odchodu, musela jsem si dávat pozor, abych o něco nezavadila. Dveře se zavřely a mně zůstal v hlavě obraz bytu, který neukazoval chudobu, ale chaos převlečený za šetrnost. A pochopila jsem, že někdy odpověď neleží ve výplatní pásce, ale v tom, co se vrství doma za zavřenými dveřmi.
