Článek
Proč jsem se přihlásila
Je mi něco přes šedesát a poslední roky mě začala bolet záda. Doktorka mi řekla, ať zkusím jemné cvičení. V čekárně ležel leták na jógu pro seniory. Vzala jsem si ho domů a druhý den zavolala na uvedené číslo.
Paní na telefonu byla milá. Řekla jen: „Máme ještě pár míst, klidně přijďte.“ Vůbec jsme neřešily věk. Já si říkala, že tam budou lidé podobně staří jako já. V mém okolí už se všichni považujeme za seniory, tak mě ani nenapadlo nad tím víc přemýšlet.
První moment v sále
Když jsem otevřela dveře, zarazila jsem se. Všichni už seděli. A najednou mi došlo, že jsem někde úplně jinde, než jsem čekala. Většina lidí měla hodně vrásek, několik jich vstávalo pomalu a opíralo se o židle.
Sedla jsem si dozadu a jedna paní se ke mně naklonila a potichu řekla: „Vy jste tu s doprovodem?“ Zavrtěla jsem hlavou a odpověděla: „Ne, jdu cvičit.“ Usmála se, ale bylo vidět, že ji to překvapilo.
Instruktorka přišla ke mně a zeptala se: „Jste tady poprvé?“ Přikývla jsem. Řekla jen: „Cvičte podle pocitu.“ To mi docela pomohlo, protože jsem měla chuť zase odejít.
Samotné cvičení
Tempo bylo hodně pomalé. Ne ve smyslu klidné jógy. Opravdu pomalé. Některé cviky jsme dělali tak dlouho, že jsem stihla přemýšlet nad tím, co budu vařit k večeři.
Vedle mě seděla paní, které mohlo být klidně přes osmdesát. Po chvíli mi řekla: „Já už ruce nad hlavu nedám, tak jen před sebe.“ Odpověděla jsem: „To je v pořádku, já zas nezvládnu dlouho klečet.“ Jen pokývala hlavou, jako že to chápe.
Občas někdo řekl, že si musí odpočinout. Nikdo se nedivil. Nikdo nikoho nepřemlouval.
Pocit, že tam nepatřím
Během lekce jsem si začala uvědomovat, že jsem tam opravdu nejmladší. A že se cítím trochu nepatřičně. Ne špatně. Jen jinak. Jako kdybych přišla na rodinnou oslavu, kam vlastně nepatřím, ale nikdo mě nevyhazuje.
Po cvičení jsme šly do šatny. Bavily se o lécích, o tom, kdo byl kdy v nemocnici a kdo už neřídí auto. Jedna paní mi říkala: „Po devadesátce už člověk nic neplánuje.“ Jen jsem přikývla, protože jsem nevěděla, co na to říct.
Další týdny
Začala jsem chodit pravidelně. Už jsem věděla, kam si sednout. Věděla jsem, kdo si vždycky zapomene láhev s vodou a kdo chodí o deset minut dřív.
Jednou se mě jedna paní zeptala: „Kolik vám vlastně je?“ Řekla jsem pravdu. Podívala se na mě a řekla: „Tak to jste ještě mladá.“ Nevím proč, ale znělo to skoro omluvně.
Postupně jsem si zvykla na ticho během cvičení. Na pomalé převlékání v šatně. Na to, že nikdo nikam nespěchá.
Minulý měsíc jsme po lekci seděly ještě na židlích u zdi, protože venku hodně pršelo a nikomu se nechtělo jít do toho. Jedna paní usnula vsedě. Instruktorka ji jen přikryla svetrem. Nikdo to nekomentoval. Seděla jsem tam s nimi, poslouchala déšť na okně a říkala si, jestli příště přijdu zase ve středu, nebo zkusím jiný den. Nakonec jsem vstala, oblékla si kabát a šla domů, protože jsem měla v lednici jen jogurt a věděla jsem, že si stejně budu muset něco uvařit.
