Článek
Jak jsme spolu vlastně začali žít
Seznámili jsme se mladí a všechno šlo rychle. Společné bydlení, práce, první dítě, pak druhé. Neměla jsem čas přemýšlet, jestli cítím velkou lásku nebo jen jistotu. Přišlo mi to jedno. Říkala jsem si, že vztah je hlavně o tom vydržet a fungovat.
Pamatuju si, jak jsme kdysi seděli v kuchyni a on mi řekl: „Hlavně ať máme klid.“ A já odpověděla: „To mi stačí.“ Myslela jsem to vážně. Nechtěla jsem drama, nechtěla jsem velké emoce. Chtěla jsem stabilitu a pocit bezpečí.
Roky plynuly strašně rychle. Práce, děti, domácnost, víkendy u rodičů, dovolené jednou za rok. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem šťastná, automaticky jsem řekla ano. Ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet.
Věci, které jsem dlouho ignorovala
Postupně jsme spolu mluvili čím dál méně. Ne, že bychom se hádali. Spíš jsme řešili jen praktické věci. Kdo koupí chleba. Kdo zaplatí pojištění. Kdo vyzvedne balík.
Jednou večer jsem přišla domů a on seděl u televize. Řekl jen: „Večeře je v troubě.“ Já řekla: „Dobře.“ A tím náš den skončil. Sedla jsem si vedle něj a uvědomila si, že vlastně nemám potřebu mu říct, co jsem ten den prožila.
Začala jsem si všímat, že když odjede pryč, nic zvláštního necítím. Žádné stýskání. Jen víc prostoru. Ne radost. Prostě jen klid.
Dlouho jsem si říkala, že to je normální. Že po letech vztahy takhle vypadají. Jenže pak jsem slyšela kolegyni, jak říká: „Já se na něj pořád těším.“ A já si uvědomila, že ten pocit vůbec neznám.
Moment, kdy jsem si to konečně řekla nahlas
Jedno odpoledne jsem byla sama doma. Seděla jsem u stolu, pila kafe a najednou mi hlavou proběhla věta, kterou jsem okamžitě chtěla zahnat. Že ho asi nemiluju.
Zkoušela jsem si to vymluvit. Říkala jsem si, že láska přece není jen o pocitech. Že jsme spolu zvládli strašně moc věcí. Že máme společnou historii.
Pak jsem si ale nahlas řekla: „Ale ty ho opravdu nemiluješ.“ A bylo ticho. Žádný šok. Žádné slzy. Jen zvláštní klid.
Ten večer přišel z práce, zul si boty a zeptal se: „Co budeme večeřet?“ A já si uvědomila, že ho znám dokonale, ale necítím k němu to, co bych asi cítit měla.
Myšlenka na rozvod, která už nezmizí
Neplánovala jsem to. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by boural život od základů. Jenže poslední měsíce si čím dál častěji představuju, jaké by to bylo žít sama.
Začala jsem přemýšlet nad praktickými věcmi. Kde bych bydlela. Jak bychom rozdělili věci. Jak bych to řekla dětem. Není v tom žádná dramatická scéna. Spíš tiché rozhodování.
Před pár týdny se mě zeptal: „Jsi v poslední době nějaká jiná, děje se něco?“ Řekla jsem: „Jsem jen unavená.“ A věděla jsem, že to není pravda.
Asi se rozvedu. Ne hned zítra. Ale cítím, že k tomu směřuju. Ne kvůli někomu jinému. Jen proto, že už nechci žít v něčem, co je jen zvyk.
Včera večer jsem skládala prádlo a poslouchala, jak si v obýváku pouští zprávy. Napadlo mě, že za pár měsíců možná budu skládat prádlo někde úplně jinde, a ta představa mě nijak nevyděsila. Jen jsem přehodila tričko na hromádku, zavřela skříň a šla si uvařit čaj.
