Článek
Proč jsem do toho šla
Po odchodu do důchodu se můj svět zmenšil víc, než jsem čekala. Přes den bylo co dělat, nákup, domácnost, občas návštěva rodiny. Večer ale přišlo ticho. Jednou jsem si při večeři nahlas řekla: „Takhle už to bude napořád?“ A ta věta mi zůstala v hlavě.
O seznamce jsem slyšela náhodou. Nejdřív jsem to odmítla. Pak jsem nad tím přemýšlela několik dní. Nakonec jsem si řekla, že horší než samota to nebude. Profil jsem vyplňovala skoro hodinu. Fotku jsem dala normální, z loňského léta, bez úprav. Prostě jak vypadám.
První dojem byl úplně jiný, než jsem čekala
Když jsem začala projíždět profily mužů kolem mého věku, byla jsem překvapená. Spousta z nich vypadala opravdu dobře. Upravení, usměvaví, někteří sportovní postavy. Říkala jsem si: „To snad není možné, že všichni tak dobře stárnou.“
Začala jsem si psát s několika z nich. Psali slušně, někdy i mile. Jeden mi napsal: „Vypadáte sympaticky, rád bych vás poznal.“ Jiný psal o cestování a divadle. Měla jsem z toho dobrý pocit.
Realita přišla až na schůzkách
Na první schůzku jsem šla nervózní, ale i zvědavá. Přišla jsem do kavárny o pár minut dřív. Když vešel dovnitř muž, kterého jsem měla poznat, chvíli jsem vůbec netušila, že je to on. Byl o hodně starší, než vypadal na fotce. Unavený obličej, jiná postava, jiné vlasy.
Sedl si a řekl: „Vy jste asi zklamaná, že?“ Byla jsem zaskočená, ale jen jsem řekla: „Trochu mě to překvapilo.“
Podobné to bylo i podruhé a potřetí. Na fotkách byli muži opravdu atraktivní. V realitě to byli normální starší chlapi. Ne špatní, ne nepříjemní, ale úplně jiní, než jak se prezentovali.
Jednou jsem se jednoho zeptala, proč tam má tak starou fotku. Řekl mi: „Nové fotky nemám rád. Tohle jsem taky já.“ Ta věta mi zůstala v hlavě.
Jak jsem se na to začala dívat jinak
Po několika schůzkách jsem už dopředu počítala s tím, že realita bude jiná. Přestala jsem se těšit na vzhled a víc jsem řešila, jak si s tím člověkem píšu.
Zajímavé bylo, že někteří muži pak sami přiznali, že mají strach dát aktuální fotku. Jeden mi napsal: „Kdo by chtěl starého chlapa.“ Odepsala jsem mu: „Někdo, kdo je taky starý.“
Postupně jsem si uvědomila, že já sama jsem tam vlastně výjimka. Měla jsem aktuální fotku a nesnažila jsem se nic skrývat. Několik mužů mi dokonce napsalo, že je to příjemná změna.
Jak to beru dnes
Seznamku pořád mám. Už tam ale nechodím s očekáváním, že uvidím realitu. Beru to spíš jako první krok, ne jako pravdu. Když jdu na schůzku, jdu poznat člověka, ne fotku.
Minulý měsíc jsem seděla v cukrárně naproti jednomu muži, který vypadal úplně jinak než na profilu. Povídali jsme si o obyčejných věcech, o tom, co kdo vaří, jak kdo spí, kdo co sleduje večer v televizi. V jednu chvíli se zasmál a řekl: „Já vím, že na fotce jsem vypadal líp.“ A já jsem mu odpověděla: „Ale teď jste aspoň skutečný.“ Pak jsme chvíli mlčeli a jedli dort, a mně to vlastně připadalo docela v pořádku.
