Bída svírá české domácnosti. Můžou si za to samy?

Poslední dva roky u nás narůstá počet domácností, které mají problémy udržet si svůj životní standard a také domácností, které jsou na hraně existenčních problémů.

První vlaštovkou byl krach Bohemia Energy v roce 2021. Firmě, které vydělávala na výhodných spotových cenách energií, zlomil vaz krok Ruské federace, která zdržovala dodávky plynu kvůli nátlaku na certifikaci plynovodu Nord Stream 2. Díky tomu raketově vzrostly ceny energií na burze a firmy spoléhající pouze na spot byly v problémech. Domácnostem tak vyskočily měsíční zálohy za energie několikanásobně.

Že se neblýská na lepší časy, bylo jasné po pár měsících, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Domácnostem po celém světě tak skokově narostly ceny energií a tudíž i výdaje na chod domácnosti. Zdražení energií zahýbalo i inflací a tak se rázem hromada domácností dostala do nezáviděníhodné situace, kdy se začaly zdražovat i potraviny i splátky úvěrů.

Že se sníží standard domácnostem bylo tak vcelku jasné. Nakolik si ale za to domácnosti, které upadly do pomalu existenčních problémů, mohou samy?

Se zvýšením energií úzce souvisí samozřejmě i výdaje na zálohy. A zde opět narážíme na problém. Zatímco většina si snad dokáže uvědomit, že abychom se vyhnuli vysokým účtům za energie, musíme nějakým způsobem snížit spotřebu.

Je ale zarážející, že lidé, kteří často vyjadřují názor na vzdělávání stylem „z matematiky potřebuju jen trojčlenku“, mají problém si tuto jednoduchou početní úlohu vypočítat.

Místo snížení spotřeby na úkor komfortu se tak pasují pomalu do role partyzánů bojujících proti vládě a pak následně zapláčou nad doplatky.

Problém, který jsem zažil i já sám, vychází z mylné a naivní představy, že do domu není třeba neustále investovat. Známý mi jednou řekl, že investice do domu je nikdy nekončící záležitost – v momentě, kdy splatíš hypotéku, už by sis měl vybírat úvěr na rekonstrukci. Stejně, jako když dům zdědíš nebo koupíš. Osobně jsem věděl, že je potřeba dodělat zateplení, mrknout na rozvody, začít šetřit na kotel, vyměnit radiátory, ale vzhledem k nízkým cenám energií to nebyla top priorita.

Přitom času bylo víc než dost.

Hypoteční trh byl dlouhou dobu velmi výhodný, kdy se dlouhé roky pohybovala úroková sazba hypoték pod 2%, což vedlo zcela pochopitelně k hypotečnímu boomu, kdy si hypotéky braly i domácnosti, které na to finančně neměly. Pokud vám totiž i při velmi nízkých sazbách vychází rodinný rozpočet šul-nul, je to krajně nezodpovědné a ruku na srdce, o ten problém si sami koledujete.

Což se také stalo skutečností. Vysoká inflace zapříčinila zásah ČNB a zvýšení úrokových sazeb, na což samozřejmě reagovaly banky, které tak vyvolaly u mnohých noční můry a zjišťování, kdy jim končí fixace hypotéky.

A najednou domácnosti, které vycházely šul-nul, spadly na pokraj bídy.

Dál se dostáváme k tzv. zlozvykům. Nemusí jít jen o kouření či alkohol. Mezi zlozvyky bych zařadil zbytné výdaje, které můžeme z rozpočtu vyškrtnout, ale z nějakého důvodu se tomu bráníme. Na jedné straně to mohou být drobnosti a spolykat jen pár stovek měsíčně, někdy mohou jít až do tisíců. V každém případě by to měly být první položky, které se z rozpočtu vyškrtnou, když jde do tuhého. Mnohdy je tomu právě naopak.

Viděl jsem na vlastní oči i bizarní kousky, kdy si v obchodě pán přede mnou vyskládal na pult pět rohlíků, patnáct deka Vysočiny a basu Kozlů. A celou dobu hořekoval nad tím, jak je dnes draho a že s takovou za chvíli umře hlady. Svůj monolog o bídě zakončil větou: „Ještě jedny červené Rothmansky, Verunko.“

Já osobně dlouho odkládal rušení streamovacích služeb, snížení telefonního paušálu. Což ale byly ty stovky měsíčně. V otázce kouření, které měsíčně spolyká nějakou tu tisícikorunu…řekněme, že tam mám věru co dohánět a mám zde máslo na hlavě.

S tím souvisí vlastně i neochota řešit rozpočet domácnosti. Sepsat si všechny výdaje i příjmy jak měsíčně, tak ročně. Není k tomu ani potřeba finančních poradců. Stačí být jen dostatečně upřímný a objektivní. A u každé položky se zamyslet nad její potřebou. Případně ji omezit, vyškrtnout. Samozřejmě se i pak můžeme dobrat zjištění, že bez zvýšených příjmů to neutáhneme. A to je snad horší než snížit výdaje. Protože zatímco v případě výdajů jen omezujeme svůj komfort, v případě příjmů budeme muset obětovat náš čas a svůj zažitý životní rytmus.

Na mysl mi vytanulo latinské přísloví: „Kdo chce mír, chystá se na válku.“ Což by se dalo velmi dobře použít i na domácnosti – připravujme se na krizi. Nemám na mysli nakupování konzerv a budování podzemních krytů. To nám snad zatím bezprostředně nehrozí. Zatím. Kdo v době růstu ekonomiky zlepšuje svůj rozpočet, investuje například do vzdělání, do bydlení, s vědomím toho, že můžou přijít horší časy, toho krize tolik nezasáhne.

Pro ty z nás, kteří jsme to zanedbali a nepřipouštěli si, že dobře už bylo, teď už bude hůř, nezbývá než ona léčba šokem a přinášení obětí v podobě našeho času, životního standardu a komfortu.

Protože i když neneseme hlavní zodpovědnost za zhoršení naší situace, stále v tom nejsme rozhodně nevinně. Nejsme jenom oběti, ale také příčinou těchto problémů, ve kterých jsme se ocitli.

Času bylo dost. K této situaci nás dovedly i naše vlastní kroky. Nikdo jiný to za nás nevyřeší.