Článek
Průmyslová výroba má v Česku dlouhou tradici a je jedním z klíčových pilířů naší ekonomiky. V poslední době se však i průmysl stal předmětem živých debat. Krize posledních let, které se prohnaly světovou ekonomikou jako uragán, zanechaly své stopy i v českém průmyslu. Vláda, zaměstnavatelé i zaměstnanci se navzájem bijí v prsa jak dělají vše, co je v jejích silách a jak jim všichni ostatní hází klacky pod nohy.
Podíval bych se na tento problém z mně blízkého pohledu – tj. z osobní zkušenosti či z diskuzí se známými. Samozřejmě se bude jednat jen o subjektivní názor a to ještě okořeněný o extrémy.
Výtky zaměstnanců
Zaměstnanci dle svých slov samozřejmě dřou jako koně a přesto nejsou po zásluze odměněni. Častou výtkou zaměstnanců bývají samozřejmě nízké mzdy v porovnání s ostatními zeměmi a snaha to hodit na stát či na vládu, případně na zaměstnavatele, kteří je doslova vykořisťují.
„Na západ od nás lidé vydělávají víc a vláda pro to nic nedělá.“ Správně. Pokud nejste státní zaměstnanec, tak s tím žádná vláda nic udělat nemůže. Pravdou je, že mzdu určuje zaměstnavatel. A pokud zaměstnavatel usoudí, že si holt zasloužíte nízkou mzdu, tak nejspíš děláte práci, která pro vašeho zaměstnavatele větší hodnotu nemá.
Důvodů může být několik. Pokud vaši práci dokáže relativně solidně zastat i náhodným výběrem zvolený kolemjdoucí, je vaše hodnota pro zaměstnavatele nízká, protože jste lehce nahraditelní.
Jestli zaměstnavatel získal zakázku jen díky tomu, že podhodil náklady a spoléhá na levnou pracovní sílu, tak tam holt prostor pro zvýšení neexistuje. Je velmi zásadní rozdíl mezi tím podílet se na hotovém výrobku za půl míče se solidní marží a mít podíl na dílci, kde hodnota zakázky nepřesáhne 50.000 Kč a po odečtení nákladů se tak-tak přehoupne do černých čísel. Proto existují rozdíly, že za stejnou práci můžete dostat třetinové ohodnocení.
Ony často ty vznešené popisy na internetových stránkách společností „Jsme významný subdodavatel“ jsou opravdu jen vznešená a líbivá slova, protože „Montovna s minimální přidanou hodnotou“ se holt tak hezky nevyjímá. Samozřejmě čest výjimkám. Znám opravdu významné subdodavatele, ale podstatně víc montoven.
Výtky zaměstnavatelů
Na vládu či stát jako celek si ale stěžují samozřejmě i zaměstnavatelé. Nezastírám, že jejich výtky jsou oprávněné. Dlouhodobě nám chybí vyšší výdaje ze státního rozpočtu na investice. Zejména často omílaná (po právu) je nedostatečná infrastruktura či vyšší a kvalitnější úroveň vzdělávání.
Často jsou ale tyto výtky snad až drzé.
Když začne zaměstnavatel hořekovat na likvidačně vysoké ceny energií na vytápění padesát let staré výrobní haly bez zateplení, kde se nakřápnutými okny prohání studený zimní vítr a kde mezi nedílnou součást pracoviště patří kbelíky, do kterých pomalu kape z děravé střechy, je to celkem na pováženou. Nabízí se otázka proč se neutěšený stav neřešil dříve – odpověď je jasná – energie byly nízko, návratnost rekonstrukce byla dlouhá, tudíž zbytečná.
Zaměstnavatelům ale také očividně hází klacky pod nohy samotní zaměstnanci, kteří nejsou dostatečně produktivní a mnohdy snad chodí do práce jen za úkolem sabotovat svého chlebodárce. Nejsem nějaký idealista, abych tvrdil, že všichni dělají na minimálně 100 % po celou pracovní dobu, ale dostal jsem takzvaně whatsappem pár fotek od známých, kde ukazují vybavení jejich strojního parku s oprýskanými značkami posledního servisu z dob Československé socialistické republiky.
Případně příhody, kdy služby oficiálního servisu stály nemalou částku, a tak se vedení rozhodlo rozvázat smlouvu a zajistit servis podnikovými elektrikáři, kteří dostali nařízeno narvat do stroje součástky nakoupené z AliExpressu kvůli jejich nižší ceně. Jak se to odrazilo na spolehlivosti není třeba dodávat. Samozřejmě za nižší produktivitou stroje stál zaměstnanec, který se určitě flákal.
Jak z toho ven?
Pokud si někdo myslí, že se situace razantně změní k lepšímu, musím mu říct, že žádné bezbolestné ani rychlé řešení neexistuje. Investice jsou navíc běh na dlouho trať – stačí se podívat na to, jakým tempem se u nás staví například dálnice… Takže v tomto případě nelze očekávat výraznou změnu v následujících několika letech / desetiletí.
Co se týče východisek pro zaměstnance, setkal jsem se s univerzální radou „Tak dejte výpověď a jděte jinam“, která je bezesporu pravdivá. Zejména v posledních letech, kdy poptávka po zaměstnancích stále převyšuje nabídku. Ale samozřejmě tato pro někoho až arogantní rada nepomůže každému. Pokud je člověk bez zásadních závazků, je ta rada dobrá. Pokud má člověk už kouli u nohy, není to tak snadné. Lépe se změní kraj mladému bez rodiny, než čtyřicátníkovi s rodinou a hypotékou.
Další snadnou radou může být „Řekni si o zvýšení mzdy“, která také zní logicky, ale jak už jsem zmiňoval na úvod – ne vždy existuje prostor pro zvýšení. Pokud je zaměstnavatel rád, že dokáže zabezpečit provoz podniku, navýšení mzdových nákladů by mu mohlo zlomit vaz. Ale vytvoření dostatečného a opodstatněného tlaku na zaměstnavatele namísto nadávání v hospodě by se mohlo jevit jako nejschůdnější varianta.
Rady, které jsem četl na diskuzních fórech, sociálních sítích či slyšel od politiků by se daly shrnout jako „Investujte“. Dalo by se říct, že to je bolestná cesta, protože jsou to další poměrně vysoké náklady a jak už jsem zmiňoval, návratnost investice se nemusí projevit dlouhou dobu. Na druhou stranu existují dotační programy, které mohou využít jak firmy, tak stát, aby se částka na investici i její návratnost snížila.
Kdo je tedy na vině?
Pokud si odmyslíme vnější faktory, jako byla pandemie či válka, a zaměříme se na situaci uvnitř státu, je velmi těžké jednoznačně ukázat prstem na viníka této situace.
Osobně si myslím, že na nelichotivé situaci se podílíme svou troškou všichni. Všichni jsme takříkajíc zaspali dobu.
Vlády by měly uznat, že je rozdíl mezi zadlužením se kvůli investicím a kvůli sociálnímu rozhazování. První může pomoci nastartovat ekonomický růst, druhé může zajistit hlasy ve volbách, ale povede pouze k nezastavitelné dluhové spirále a rozvratu rozpočtu.
Někteří zaměstnavatelé by mohli sundat růžové brýle (nebo klapky z očí) a realisticky zhodnotit své podnikání. Pokud uvidí, že jejich výrobní podniky připomínají spíše budovy v Bachmutu po zásahu Gradem a že bez různých dotací by se jejich podnikání rozsypalo, je potřeba něco začít konečně měnit.
A my, zaměstnanci, bychom také neměli čekat, že ostatní za nás vše vyřeší. Stále je prostor se vzdělávat a zvyšovat svou kvalifikaci. Ať už se jedná na vlastní náklady či na náklady státu pomocí různých hrazených kurzů.
