Článek
Digitalizace je u nás velkým tématem už několik let. Jednotliví ministři a vlády nám malují růžovou budoucnost, kdy vše vyřešíme z pohodlí svého domova. Přesto se u nás digitalizace šine rozvážným a velmi váhavým šnečím tempem.
Kdo by někdy nesnil o tom, že veškerou komunikaci s úřady, pojišťovnami či bankami vyřeší v klidu několika kliknutími od svého počítače? Kdy si nebudeme muset i kvůli doložení naprostých maličkostí brát volno v práci, cestovat na nejbližší pobočku a poté čekat ve frontě, až na nás přijde řada? Nebo kdy výzva k vyzvednutí dopisu do vlastních rukou nebude znamenat hledání, který den v týdnu má pošta prodlouženou pracovní dobu pro pracující lid?
V současnosti jde už naštěstí vyřešit dost věcí elektronicky. Ať už se jedná o různé dávky, ohlášení pojistné události, podání daňového přiznání, žádost o nový řidičák…
Přesto mám někdy pocit, že tento naprostý standard moderní doby je vnímán částí naší společnosti s odporem a negativitou. Zejména (a zcela pochopitelně) osobami, které jsou moderními technologiemi naprosto nepolíbené.
Desítky let stará moderní technologie
I když název moderní technologie je možná až příliš zavádějící. Je nutno si uvědomit, že internet, počítače či smartphony jsou už zhruba dvacet let naprosto běžnou součástí našich životů srovnatelnou se satelitním přijímačem či televizí. Tedy naprosto rutinními věcmi, které má ve svém domě či bytě snad každý z nás. Internet není dávno znakem luxusu a přepychu, vlastnictví mobilu či tabletu z nás nedělá zazobané „ročíldy“.
Proto nechápu řeči o tom, že někdo je teď snad nějakým způsobem diskriminován, protože jsou pro něj tyto moderní technologie španělskou vesnicí. Co dělali tito dotyční lidé celých dvacet let, kdy se společnost postupně propojovala s tímto digitálním prostředím? Zakazoval jim snad někdo nákup mobilu, počítače či internetového připojení? Odmítali jim snad jejich blízcí pomoci naučit se pohybovat v tomto prostředí? Byla jim zamítnuta účast na různých začátečnických kurzech?
A k čemu mi to bude?
Nebo spíše vše řešili bohorovným prohlášením: „A k čemu mi to bude?“ S touto frází jsem se setkal nesčetněkrát. Počítač je mi k ničemu, ale mohl bys mi vytisknout tyto fotky? Počítač mi k ničemu není, ale mohl bys mi toto přepsat? Internet mi je k ničemu, ale potřeboval bych poslat tuto zprávu.
Dalším častým názorem, se kterým se setkávám dodnes, je představa, že na počítači se hrají jen hry a sledují filmy a čuměním do té kisne člověk akorát zblbne. Bez ohledu na to, že dotyčný potřeboval čas od času pomoc, ať už s reklamací, odesláním nějaké žádosti na pojišťovnu či vytištěním fotek, návrhem pozvánek apod., nic nezměnilo jeho názor na tu kisňu, na které se hrají hry a kterou on považuje za naprostou zbytečnost, kterou on teda rozhodně ke svému životu nepotřebuje.
Každý se mohl naučit alespoň základy
Přitom kurzy počítačové gramotnosti i pro naprosté začátečníky se konaly už i v dobách mého ranného mládí. Pamatuji si, kdy jsme se uchechtávali nad staršími ročníky, kteří měli problém pochopit, že kliknout na ikonku v pravém rohu neznamená natáhnout prst a poklepat na monitor. Zatímco my jsme přeci byli ti přeborníci digitálního světa, protože jsme v té době uměli i takové mistrovské tahy jako nainstalovat WoWko z cédéčka tím, že jsme dvakrát klikli na Další, jednou na OK a Dokončit. Hotová kouzla a digitální gramotnost level velmistr (to jsme si o sobě tehdy snad i mysleli).
Přesto jsem viděl, že o tyto kurzy byl zájem mezi mladými i starými. Ti si totiž, bez ohledu na věk, dokázali zodpovědět onu otázku: A k čemu mi to bude?
Život je otázkou priorit
Ale také naprosto chápu i ty, kteří u této otázky zůstali zaseknutí a nenašli na ni jedinou smysluplnou odpověď. Jak se říká v reklamě: „Život je otázkou priorit.“ A proto je naprosto regulérní odpověď – k ničemu mi to nebude.
V tom případě ale člověk musí počítat s tím, že pro něj vše zůstane při starém. Pro dopisy si bude chodit či jezdit na poštu, bude cestovat autem či MHD a čekat ve frontách na úřadech, kvůli každé maličkosti bude muset jít osobně na přepážku do banky. Tudíž bude vše dělat tak, jak je zvyklý. A to je přeci to, o co jim celou dobu šlo, ne?
Diskriminace? Spíše naopak
Kde se tedy bere ten názor, že jsou najednou diskriminováni? Zrušil snad přes noc stát všechny pošty či úřady? Zavřel všechny přepážky? Vyhodily banky snad všechny své poradce? Ale vůbec ne. Protože dobře chápou, že stále existují lidé (klienti), kteří neumí chodit (mnohdy ani plazit) v digitálním světě. Proto musí úředníci sedět v kancelářích a řešit face-to-face problémy, které by šly lehce smáznout přes net. Proto musí bankovní poradci sedět v budově banky a u přepážek řešit i třeba obyčejnou žádost o výměnu bankovní karty. Proto musí na poštách pracovnice odpovídat i na otázky, jaké je PSČ té či oné vesnice a vysvětlovat, kolik stojí poslání balíku.
A to je přeci opak diskriminace – stát i soukromníci totiž vyšli těmto občanům vstříc a navzdory digitalizaci se jim podřídili a zachovali standard, na který byli za svého života zvyklí.
Závist a pocit, že mám nárok
To, co dotyční cítí, není pocit diskriminace, ale spíše obyčejná pachuť zahořklosti a závisti. Proč já musím všude chodit po svých, zatímco si to někdo vyřídí přes datovku? Proč musím sedět hodinu před kanceláří a čekat, až na mě přijde řada, a někdo si to dokáže vyřídit za patnáct minut z domu? Nespravedlnost, hezky - česky.
Jak víc si někdo může představovat, že by jim měli ostatní vyjít vstříc? Chtějí, aby místo služby na přepážce pracovníci chodili k nim domů? Nebo požadují, aby byla uzákoněna povinnost vést webové stránky i v tištěné podobě? Chtějí, aby za ně vše bezplatně vyřídili ostatní? A nebo by jim snad tak nějak po česku stačilo, aby museli čekat ve frontách i všichni ostatní?
„K čemu mi to bude“, řeší lidé bez ohledu na věk
Nepíši však rozhodně jen o jedné skupině naší demografické křivky. S otázkou – k čemu mi to bude – se běžně setkávám i u mladších ročníků. Odpověď padesátiletého, že má pouze tlačítkový mačkatel, protože neumí na tom dotykáči a neví, proč by se měl na něm učit. Nebo když mi pár let zpátky třicetiletý mezi řečí oznámil, že neví, k čemu by mu byl účet, když přeci dostává peníze na ruku.
Internetem nic nekončí. K čemu mi bude … ?
Technologie se neustále vyvíjí a je tedy možné, že za nějakých dalších dvacet let se bude situace opakovat. Budeme vyčítat, že musíme složitě cvakat data do počítače, zatímco za ostatní to udělá AI během pár vteřin. Možná budeme hřímat, že je nespravedlivé, že někdo jedná přes VR, zatímco my musíme trčet shrbení u videohovorů.
Otázka zůstane stále stejná jako tehdy – A k čemu mi to bude? – a bude záležet jen na nás, jak si na ni odpovíme. Čím dříve, tím lépe.
A hlavně bychom si měli i za svou odpovědí stát.
