Článek
Celá doktrína deeskalace je postavena na naprosto naivní představě, že s Ruskem se dá domluvit. Zbožné přání, že za pomocí diplomacie se budeme moci vrátit do doby před válkou, kde jsme s Ruskem měli obchodní a diplomatické vztahy. Pravda, spíše složité než optimální, ale přesto vztahy.
A tak se stále někteří drží této utkvělé představy a snaží se vrátit čas či potlačit skutečnost, že se Rusko svým chováním předvedlo jako krajně nespolehlivý partner, který má svou diplomacii postavenou na síle a výhrůžkách a neštítí se ani použití vojenské síly proti svým sousedům či kybernetickým útokům, úplatků a sabotáží proti svým partnerům na západě.
Politika deeskalace v současné geopolitické situaci nefunguje, protože Rusko tuto doktrínu neuznává.
Rusko problém s napjatou geopolitickou situací vůbec neřešilo – ihned na začátku války eskalovalo situaci – začalo vyhrožovat jadernými zbraněmi, pokud se Západ rozhodne Ukrajině pomoci. Politici i propagandisté začali rozebírat nutnost tvrdého útoku, Kremlem kontrolovaná televize divákům ukazovala simulaci jaderného úderu na evropská města.
Rusové znovu a znovu oznamovali nové a nové červené linie, které povedou k eskalaci až k jaderné apokalypse – žádná vojenská pomoc Ukrajině, žádné sovětské tanky, stíhačky, žádné západní zbraně, tanky, rakety, stíhačky, PATRIOT, HIMARS, ATACMS…
Samo se pasovalo do role rozzlobeného a vzteklého čokla, který kolem naštvaně kouše. A Západ na tuto absurdní a dětskou ruskou hru přistoupil. Na domácí i mezinárodní scéně se mluvilo o strachu z eskalace a obava, že válka přeroste v globální konflikt.
Vyjádření jednotlivých státníků byla opatrná a zdrženlivá, stejně jako vojenská pomoc napadené Ukrajině – hlavně toho psa nedráždit, aby nás nepokousal. Přesně dle načrtnutých ruských červených linií se vedly dlouhé týdny či měsíce debaty o tom, zda je poslání té či oné zbraně rozumné a zda takový krok opravdu nepovede k eskalaci konfliktu.
Jakýkoliv pokus o deeskalaci vedl pouze k ujištění Ruska, že si může dovolit víc.
A ocenilo snad Rusko tuto zdrženlivou politiku deeskalace? Rozhodlo se také ke zmírnění geopolitického napětí? Nikoliv. Kdykoliv Západ či Ukrajina dala Rusku možnost eskalovat situaci, Rusko ji okamžitě využilo.
Zatímco Západ debatoval nad tím, zda by poslání sovětských MIGů a tanků na Ukrajinu neznamenalo eskalaci konfliktu, Rusko postupovalo na frontě.
Zatímco parlamenty jednotlivých zemí vysvětlovaly, proč není možné poslat moderní zbraně, ruské rakety dopadaly na civilisty.
V době, kdy se Američané snažili přesvědčit Ukrajinu, aby upustila od dronových útoků na rafinerie a vojenskou infrastrukturu na ruském území, útočilo Rusko na ukrajinské elektrárny a teplárny.
Pokaždé, kdy svět nepotrestal ruské válečné zločiny, dal Rusku najevo, že je vše v pořádku. Že legitimním cílem jsou i civilisté včetně žen a dětí, civilní infrastruktura včetně nemocnic a škol, kritická infrastruktura včetně přehrad.
K uklidnění nebezpečné geopolitické situace musí Západ reagovat rozhodně a nekompromisně a nepřistupovat na ruskou hru.
Pokud bude Západ reagovat na ruská zvěrstva a výhružky pouze zdrženlivým a gentlemanským důrazným odsouzením a vyjádřením znepokojení, bude si tento vzteklý čokl dělat, co se mu zachce. Rádoby ctnostné řeči o tom, že jsme přeci lepší, nejsou ničím jiným než vyjádřením, že je nám to jedno nebo že máme strach, ukrytým za snobskou a povýšenou rétoriku.
Vzhledem k tomu, že hra na deeskalaci není hra pro jednoho hráče a Rusko se jí odmítá zúčastnit, měl by Západ tuto šaškárnu ukončit. Neměl by se ale ani snažit hrát ruskou hru na vzteklého čokla.
Stačilo by, aby místo řečí o tom, že bude Ukrajině pomáhat, tak dlouho jak bude třeba, dal Rusku jednoznačně najevo, že bude Ukrajině pomáhat tak dlouho, dokud nezvítězí. A pak se podle toho i zachoval.
Lithuania's Ukraine policy is very clear. Whatever victory takes. pic.twitter.com/1ayexNXznc
— Gabrielius Landsbergis🇱🇹 (@GLandsbergis) January 18, 2024
Evropa, USA ani NATO totiž s Ruskem bojovat nemusí. Nemusí ani klesnout na úroveň Ruska a hrozit jadernou apokalypsou. Stačí podporovat stát, který jako jediný má v současné válce právo bojovat - bránící se Ukrajinu. Ukázat Rusku, že Západ není tak slabý a zhýčkaný, jak si myslelo. Že je ochoten podpořit napadeného i přes vzteklé vrčení zablešeného psa.
Rusko se nebude samo snažit o deeskalaci, dokud k tomu nebude z pozice síly donuceno.
Vtípky o tom, že hranice Ruska končí tam, kde dostane přes prsty, jsou naprosto přesným popisem skutečnosti. Mezinárodně rozšířeným narativem je, že Rusko rozumí pouze síle a o pravdivosti tohoto tvrzení jsme se mohli přesvědčit i v posledních letech.
Ofenzivní operace Rusů nezastavily kroky Západu k deeskalaci, ale odvaha obránců a převaha jejich dělostřelectva. Životy civilistů nezachránilo zmírnění sankcí, ale systémy protivzdušné ochrany. Černé moře nevděčí za zvýšení bezpečnosti diplomacii, ale drtivým ukrajinským úderům na ruskou černomořskou flotilu.
Dodání západního dělostřelectva, munice, protivzdušných systémů či raket dlouhého doletu nezapříčilo eskalaci konfliktu a jadernou apokalypsu, ale naopak. Rusko v těchto případech sice nebezpečně vrčelo, ale stáhlo se jako spráskaný pes.
Ruské červené linie týkající se Ukrajiny totiž nejsou jednoznačné, pevné či dokonce legitimní. Nejsou to závory a petlice, ale jen fáborky, kterými se děti snaží označkovat si svůj prostor na hraní.
Pokud Západ Rusku ukáže, že mu území Ukrajiny nepatří a patřit nebude (bez ohledu kolik červených fáborek kolem ní vyvěsí), můžeme se konečně dočkat nějaké reálné deeskalace.
