Článek
Pocit, že jsou součástí veliké a mocné říše, která dobývá jeden kousek světa za druhým, vyvolává v Rusech už po generace pocit výjimečnosti, hrdosti a štěstí. Proto není divu, že rozpad Sovětského svazu zanechal v mnoha ruských srdcích pocit trpkosti a melancholie. Nezastavitelná rudá mašina se najednou zasekla a hranice impéria se najednou pohnuly směrem, na který Rusové nebyli zvyklí – směrem dovnitř.
Pocit nespravedlnosti z toho, že okupované státy se osvobodily se sovětských okovů byl jasně patrný i v nejvyšších patrech ruské společnosti. V nitru ruského vládce Vladimira Putina, který rozpad SSSR opakovaně označil za největší geopolitickou katastrofu 20.století, přerostl až do čiré nenávisti a touhy znovu obnovit zašlou slávu impéria. A jak jinak než osvědčenou ruskou metodou – invazí a okupací.
Rusko platí za svou válku sférami vlivu
Kreml tak již čtvrtým rokem opakuje, že jeho třídenní speciální operace proti Ukrajině jde podle plánu a nenávistně obviňuje kolektivní Západ, USA, NATO, Angloameričany, Anglosasy, fašisty, nacisty a satanisty z prodlužování války trváním na rusofobních názorech, že Rusové by měli zůstat ve svých mezinárodně uznaných hranicích a neměli by napadat o okupovat cizí státy.
Zatímco se ruský režim upíná na svou speciální křížovou výpravu, která se proměnila v dlouhodobou noční můru, a zlostně hledí na Západ, který mu brání v obnovení sovětské sféry vlivu ve východní Evropě, jeho Potěmkinův obraz mocného globálního hegemona se ve světě začíná obracet v prach.
Kreml rozšiřoval své sovětské sféry vlivu
Rusko ani po rozpadu SSSR rozhodně nezanevřelo na své historické sféry vlivu, na které si myslí, že má svatý nárok – od postsovětského prostoru přes Blízký východ až po Afriku.
Zpočátku se spokojilo s kontrolou nejbližšího okolí a spoléhalo na udržování regionální dominance prostřednictvím Společenství nezávislých států a volné parodie na Varšavskou smlouvu – Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO).
Postupem času ale Rusko znovu pocítilo potřebu projektovat svou výjimečnost a moc na globální, nikoliv regionální úrovni. V roce 2014 vojensky zakročilo proti sousední Ukrajině a ilegálně anektovalo ukrajinský Krym. V Sýrii zase od roku 2015 vojensky podporovalo režim Bašára al-Asada, což mu zajistilo námořní základnu v Tartúsu a leteckou základnu v Hmímímu, které sloužily jako klíčové body pro projekci moci na Blízkém východě a jako zásadní logistický uzel pro zásobování ruských paramilitárních skupin v Africe (Wagnerova skupina, nyní Africa Corps).
Od šíření sfér vlivu rovnou ke konfrontaci s Evropou
Euforie z rozšiřování hranic a sfér vlivu skončila v roce 2022, kdy Rusko rozpoutalo plnohodnotnou válku proti Ukrajině. Přestože ruská propaganda už čtvrtý rok opakuje, že vše jde podle plánu, realita je jiná: ruská armáda utrpěla těžké ztráty a finance jdou především na zbrojení ve snaze zlomit ukrajinskou obranu.
Rusko tak nemá dostatek zdrojů na rozšiřování svého globálního vlivu, protože jeho vojenské kapacity i finance jsou plně zaměstnány jeho agresí proti Ukrajině.
Ruská mírová mise na Náhorním Karabachu jen přihlížela
Oslabování ruského vlivu v regionu bylo vidět v plné síle na jižním Kavkazu. Desetiletí probíhající konflikt o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem přerušilo Ruskem sjednané příměří v roce 2020, na které dohlížela ruská mírová mise, jejímž posláním bylo zajištění klidu zbraní a ochrana Lačinského koridoru.
Nebo spíše mělo být. Protože když koncem roku 2022 začal Ázerbájdžán s úplnou blokádou koridoru (včetně humanitární pomoci či paliva), ruská mírová mise jen krčila rameny a přihlížela, stejně jako v roce 2023, když Ázerbájdžán zahájil ofenzivu.
Rusko místo pomoci Asadovi raději balilo kufry
Podobný scénář se odehrál i v Sýrii. Rusko od roku 2015 diplomaticky i vojensky podporovalo Asadův režim. V Radě bezpečnosti OSN shazovalo ze stolu rezoluce proti Sýrii stejně snadno jako bomby na civilní cíle. V roce 2024 ale nastal naprostý šok – celý Asadův režim se po dvou týdnech naprosto sesypal po rychlé a koordinované ofenzivě skupin rebelů.
Co na to ruské síly, které v minulosti tak vehementně podporovaly syrskou vládu? Ty si mezi zběsilou evakuací personálu a techniky našly čas sotva na symbolický nálet na pozice postupující rebelů.
Pouze slovní podpora Íránu
Rozčarování z ruské podpory zažil v nedávné době i blízký spojenec Ruska – Írán. Oddaný spolubojovník proti zlému Západu, která se podílí na udržení ruské sféry vlivu na Blízkém východě a který svými drony a zbraněmi pomáhá Rusku útočit na ukrajinské civilní cíle, nejspíše očekával, že spojenectví s Ruskem mu poskytne bezpečnost a imunitu.
O to více byl zřejmě zaskočený, když po nedávných raketových úderech Izraele a americkém bombardování přišla vyhlížená ruská podpora v podobě rozhodného jednoznačného odsouzení a vyjádření lítosti.
Rivalové i spojenci větří momentální slabost Ruska
Otázka zní: Dovolil by si Ázerbájdžán zaútočit i navzdory ruské mírové misi, kdyby necítil slabost Moskvy? Odvážil by se arménský premiér otevřeně obvinit z Rusko a prohlásit, že se bude orientovat na Západ? Dostala by se syrským rebelům taková podpora, kdyby se Turecko a další státy obávaly, že může Putin tvrdě a silně zasáhnout jako v předešlých letech? A pustil by se Izrael společně s USA do útoku na íránský jaderný program, kdyby si mysleli, že to může vyvolat tvrdou ruskou odpověď a větší konflikt?
Tyto události ukazují, jak ruská válka proti Ukrajině zaměstnává Rusko možná víc, než si samo připouští. Nahlodává vnímání Ruska nejen jako globálního, ale i regionálního hegemona a garanta bezpečnosti.
Ukrajina jako štít i meč
Zatímco se část západní společnosti i jejich politických představitelů neustále třese před každým Putinovým zakašláním a naříká nad apokalyptickou ruskou reakcí, státy v ruském sousedství naopak nijak nelení.
Využívají houževnatého odporu bránící se Ukrajiny jako štítu před ruskou reakcí a s překvapivou drzostí porcují ruský vliv v regionu, a to s překvapivou drzostí. Jsou si totiž až příliš dobře vědomy, že Kreml v tuto chvíli není v pozici, aby mohl na jejich diplomatické i vojenské políčky rázně reagovat.
Ukrajina může zlomit nebo stvořit Ruské impérium
Rusko zkrátka vsadilo vše na jednu kartu – expanzi svých hranic a sfér vlivu do východní Evropy. A zatímco se Moskva zarputile snaží o znovuobnovení východního bloku, její slabosti využívají jiní. Ať už je to rostoucí vliv Turecka v jižním Kavkazu a na Blízkém východě, nebo stále výraznější stopa Číny ve střední Asii a Africe.
To samozřejmě neznamená, že Rusko se náhle stalo bezvýznamným. Stále se jedná o jadernou mocnost. Nicméně se ukazuje, že není dostatečně silné, aby dokázalo vést dlouhotrvající, vyčerpávající válku na Ukrajině a zároveň udržet svůj vliv v ostatních částech světa.
Putinova touha po obnově impéria tak ironicky zatím vede k jeho postupnému, byť pomalému, smršťování. Jestli ruský národ opět pocítí hrdost a štěstí z další expanze na úkor okolních národů, závisí především na tom, zda Rusko dokáže zlomit Ukrajinu a dosáhnout svých maximalistických imperialistických požadavků.
