Článek
Podle nedávného průzkumu veřejného mínění si až třetina českých občanů myslí, že za minulého režimu bylo lépe než dnes.
Na první pohled by se člověk mohl jen plácnout do čela a říct si, že to bude nejspíš pokročilým věkem, selektivní či vynechávající pamětí, nostalgickou láskou k době minulé či skutečností, že v době, kdy se budoval socialismus, byli dnešní pamětníci mladými lidmi na vrcholu sil.
Ale co když mají v něčem pravdu?
Vzhůru do minulosti!
Možná bychom měli dát těmto milovníkům dob minulých šanci vrátit s v čase a znovu si vychutnat všechny výhody tehdejšího režimu.
Co třeba jednoduchý experiment, který umožní pamětníkům zavzpomínat na stará dobrá léta, kdy se za kritiku vlády chodilo do vězení, na zboží se stály fronty a kdy vládní strana, která sloužila jako regionální pobočka Kremlu, rozcupovala naši suverenitu a souhlasila dokonce i s okupací vojsk Varšavské smlouvy.
Vzhledem k tomu, že v mém minulém článku jsem si vyslechl rady, že ten, kdo to dobu nezažil o ní nesmí psát (možná i proto, že dobové statistiky jsou mainstream a tomu se nedá věřit), zeptal jsem se i na zážitky rodinných příslušníků či známých. Vzhledem k tomu, že nekolaborovali s režimem, nebudu brát výhody plynoucí ze stranické knížky v potaz.
Na okupanty spoléhat nemůžeme, musíme si poradit sami
Takže jak na to? Je jasné, že v dnešní době, kdy Rusko vede už třetí rokem svou třídenní operaci tak úspěšně, že už „neosvobozuje“ jen území Ukrajiny, ale dokonce i své vlastní, možnost příjezdu „bratrské pomoci“ nevypadá moc reálně. A to dokonce i navzdory přání Dmitrije Medveděva, který hrozí českým občanům, že „zahynou v krvavých vichrech nového pražského jara jako v roce 1968“.
Možnost prožít si opakovanou okupaci se zatím odkládá, ale není třeba zoufat, protože existuje celá řada věcí, které mohou lidé toužící po návratu minulého režimu změnit sami, aby se přiblížili jejich preferované době. A nemusí dokonce ani čekat na podzimní parlamentní volby.
A kdo ví? Možná se dokonce ukáže, že na tom, že „za komunistů se špatně nežilo“ bude i trocha pravdy.
Tři generace pod jednou střechou a čekání na byt
Dnešní doba je často kritizována kvůli drahému a nedostupnému bydlení. Dle mého zcela po právu. Ne že by to bylo s dostupností bydlení v minulém režimu nějak zásadně lepší, když pod jednou střechou žily klidně i tři generace. Prarodiče, rodiče a mladí, kteří už vychovávali své děti a čekali v pořadníku na přidělení státního bytu dotovaného z peněz občanů nebo na to, až si za pár let dostaví svépomocí svůj vysněný rodinný domek.
Pokud cítíme závan nostalgie po této době, nic nám nebrání v rámci experimentu požádat své děti a vnuky nebo naopak rodiče a prarodiče, aby se k nám přestěhovali. Myslím si, že všichni by byli dozajista touto vidinou nadšení. Aspoň by k sobě lidé zase měli blíž. A výhody? Inkaso či nájem se rozpočítá mezi všechny členy domácnosti, tudíž jasný win.
Socialistická drahota a nulový výběr
Další nedostatkem dnešní doby jsou dle mnohých, kterým už neslouží paměť jako za mlada, drahé potraviny. Přitom všechny základní potraviny jsou v dnešní době (a dokonce i v té post-apokalyptické Fialové drahotě) výrazně levnější.
Pamatujete na paniku, když máslo před Vánoci překonalo hranici 70 Kč/250 g? A teď si představte, že i za takto drahé investiční máslo byste v minulém režimu prodavačkám doslova utrhli ruce. Samozřejmě, tehdejší cenovka 10 Kčs/250 g vypadá lákavě. Ale jen do té doby, než zjistíte, že se v průměru vydělávalo zhruba čtnáctkrát méně než nyní.
Ale pokud vás i přes vyšší spotřebitelské ceny stále láká návrat do minulosti, řešení je opět nasnadě. Zkuste při nákupu základních potravin (ty ostatní buržoazní výdobytky jako jsou plné regály a široký výběr zboží ignorujte) vždy odhodit stejnou částku na zem.
Prací na poli k potravinové soběstačnosti
Možná si teď říkáte, že takové rozhazování by vás zruinovalo. Inu, dobu si člověk nevybírá. Přesto se můžete i s touto částí experimentu velmi dobře vyrovnat. Za socialismu platilo, že kdo měl nějaký kousek půdy (opravdu kousek, velký kus už by volal po vyvlastnění), ten ji využíval.
Pokud máte nějaký kousek pozemku, chatu nebo alespoň dvorek, máte vyhráno. Pokud jste ho prodali, zkuste si ho odkoupit zpět. Pokud ho máte v pronájmu, zrušte pachtovní smlouvu a hurá do práce! Zasaďte brambory, cibuli, česnek, kořenovou zeleninu, obilí, řepu… co hrdlo ráčí. A pokud si k tomu ještě postavíte chlívek, kurník nebo králíkárnu, vaše celkové výdaje na potraviny se znatelně sníží. Zkrátka vysněná potravinová soběstačnosti.
Za „luxus“ je třeba připlatit
Nejenže by návrat k pěstování a chovatelství mohl ulevit vašemu rozpočtu, ale také by vám přebytky mohly posloužit k „promazávání koleček“ socialistického hospodářství.
Nedostatkové zboží bylo za minulého režimu naprosto běžnou součástí života. Ať už jste toužili po automobilu, pračce, kole nebo třeba televizi, čekaly vás dlouhé měsíce v pořadníku. Pokud jste si však chtěl čekání zkrátit, existovala poměrně jednoduchá a elegantní cesta – připlatit si. A tím nemyslím jen peníze. Láhev rumu nebo domácí pálenky, balíčky cigaret, bony nebo zabíjačkové pochoutky často otevřely dveře tam, kde byste jinak čekali marně.
V rámci experimentu si tak můžete lehce zavzpomínat na staré dobré časy a když se vám pokazí pračka, lednice či televize, zkuste s nákupem nového spotřebiče počkat pár týdnů, abyste simulovali tehdejší nedostatkovou společnost. Pokud je vám čekání proti srsti, můžete prodavači v obchodě vnutit například nějakou tu tisícovku do kapsy nebo baliček „ze své zahrádky“. Sice se na vás možná bude dívat jako na blázna, možná zavolá ochranku - ale když návrat do minulosti, tak se vším všudy.
Svoboda slova? Raději držet jazyk za zuby
Dnes sice část společnosti vykřikuje, že žijeme v „nové totalitě“, což musí imponovat některým pamětníkům minulého režimu. Pravdou ale je (bohužel pro ně), že to není ta pravá totalita, kde i pouhý nesouhlas s politikou vládnoucí strany mohl vést ke ztrátě zaměstnání nebo ke „kaňce“ v posudku. A účast na protivládních protestech? Ta by byla odměněna přímo důkladnou masáží obuškem nebo pobytem v nápravných zařízeních.
I proto se tehdy kritika politiky moc nenosila – nikdy jste nevěděli, kdo poslouchá a kdo spolupracuje s režimem.
Pokud by si dnešní milovníci socialismu chtěli zavzpomínat, jaké to tehdy bylo, mohli by v rámci našeho experimentu například přestat jakkoliv kritizovat politiky (jakékoliv) či státní instituce. Vždyť v minulosti by jejich názor hned rovnou cenzurovali (pokud by vůbec něco jako sociální sítě bylo povoleno), nebo by ho stejně neměli odvahu zveřejnit kvůli represím, které by tím na sebe přivolali.
A kdo ví, možná by to mělo i své výhody – člověk by se zbytečně nerozčiloval a ušetřil by si spoustu nervů a tím i snížil riziko infarktu.
Návrat do minulosti je jen pro odvážné
Je zřejmé, že lidé nemusí jen bědovat a hořekovat nad tím, že jimi milovanou dobu odvál čas. Přizpůsobením svého životního stylu a chování mohou znovu zažít všechny krásy československého socialismu – nedostatkové a extrémně drahé zboží, všudypřítomnou korupci a neexistující svobody.
Abych ale jen nehaněl minulý režim, mí známí pamětníci našli i pozitivna socialismu. Novomanželské půjčky s nízkým či žádným úročením, které byly pro mladé rodiny naprostou nezbytností k nastartování své samostatnosti. A také to, že k sobě měli lidé blíž – aneb: „Nikdo tehdy nehleděl celý den do kysně (notebook, TV)“.
Ale byli by mí známí ochotni podstoupit takový experiment, nebo se dokonce natrvalo vrátit do minulosti? To prý ani náhodou. Protože jedna věc je s láskou vzpomínat na to dobré a druhá věc je znovu prožívat i to špatné.
Ale kdo ví? Sto lidí, sto chutí. A někteří možná opravdu touží znovu zažít dobu, kdy v našich zemích úřadoval režim, který zákon č.198/1993 Sb. označil za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“.
