Další fáze: Železná opona!

A k tomu neutichající obviňováním obchodníků z nastalé drahoty na pultech. Dojemně plačící agrobaroni přitom loni vykázali nejvyšší zisky od roku 1998, takže je vidět, že jim – na rozdíl od zákazníků – krize svědčila. Veřejná debata o cenách potravin ukazuje, jak špatně nastavené zemědělství v Česku máme. Je to krásně vidět třeba na tom, že dovezené potraviny zdražovaly skoro dvakrát pomaleji než z řetězu utržení čeští dodavatelé. Prostě to zkusili – a vyšlo jim to.

Podle statistických údajů vzrostly za poslední tři roky ceny českých zemědělských výrobců o 42 %, ceny českých výrobců potravin o 36 %, ceny potravin v obchodech o 33 % a ceny dovezených potravin pouze o 19 %. Jako pamětník jen připomenu, že přijetím zákona o potravinové soběstačnosti, který před pár lety zcela účelově prosazovala klika nenasytných agrobaronů, by ceny jídla v Česku stouply ještě mnohem víc.

Drahé a nekonkurenceschopné potraviny…

Tuzemské potraviny jsou čím dál tím dražší a přestávají být konkurenceschopné. Do cen se promítají především vysoké ceny energií a pohonných hmot, rostoucí mzdové náklady, protože stát není ochoten navýšit počet pracovníků ze zahraničí, ale poznat je i nejvyšší DPH na potraviny v Evropské unii. Upozorňují na to samotní potravináři. Je smutné, že s tím ministerstvo zemědělství nic nedělá a jen obviňuje všechny okolo.

Sečteno a podtrženo, čeští dodavatelé nejsou často schopni nabídnout zboží za stejnou cenu jako zahraniční konkurence. K tomu se pojí další absurdity typu nižší DPH na točené pivo než na ovoce či zeleninu nebo fakt, že na pěstování řepky se vydělá víc než třeba na okurkách a zemědělec dostane stejnou dotaci, ať už produkuje kvalitní potraviny nebo náplň do bioplynek.

Každopádně na pultech prodejen obchodních řetězců se nachází dlouhodobě 80 až 90 % domácích potravin. Obchodníci jsou připraveni vykoupit vše, co domácí zemědělci vypěstují a potravináři vyrobí. Musí to však být v dostatečné kvalitě a za odpovídající cenu, kterou jsou lidé ochotni akceptovat. O to víc v této složité době. Pevně doufám, že i politici už dneska chápou, jak nesmyslná jsou třeba slova šéfky domácí drůbežářské unie, která by chtěla zakázat nakupovat vejce za nižší cenu, než za kterou jsou schopni je vyprodukovat čeští chovatelé.

Fungující spolupráce

Mohl bych uvést nespočet příkladů úspěšné a dlouhodobé spolupráce mezi českými zemědělci či potravináři na jedné straně a obchodníky na straně druhé. Zákazník chce mít pochopitelně co nejbohatší výběr, proto se část zboží samozřejmě dováží, zejména mimo sezonu. To je realita všude v Evropě. Obchodníci nicméně dělají všechno pro to, aby měli širokou nabídku českých potravin, k tomu podporují malé zemědělce, dokonce jim i financují rozvoj a garantují dlouhodobě odběry.

Stejně tak se obchodníci snaží dlouhodobě tlumit cenový dopad na zákazníky, a to na úkor vlastních marží a stále větším množstvím zboží prodávaného ve slevových akcích. Za zásadní systémové chyby, týkající se například rozdělování dotací nebo míry potravinové soběstačnosti České republiky, však opravdu nemohou.

Je dobře, že toto téma na jednání tento týden otevřel i zemědělský výbor Poslanecké sněmovny a jasně zadal úkoly zejména ministru zemědělství, že má začít pracovat na snížení byrokracie, snížení energetické náročnosti a podpoře menších dodavatelů. Bude to rozhodně přínosnější než nabádat spotřebitele, aby posílali udání, a šířit dezinformace okolo cen cukru, vajec nebo čehokoli jiného.

Snad už i většina politiků pochopila, že musíme podporovat především dostatečnou konkurenci a roky zanedbávanou modernizaci českého zemědělství. Anebo se vrátíme k potravinovým kvótám, frontám na banány a na konci dnes postavíme železnou oponu? Agrobaroni by si to možná přáli, naši spotřebitelé určitě ne…