Článek
A právě těm dominantní český cukrovar najednou zdražil na dvojnásobek. Pana ministra tedy napadlo, že se na drahém cukru konečně zviditelní.
Pro člověka s normální spotřebou znamenalo zdražení cukru zhruba 3,70 Kč měsíčně. Jenže pan ministr zřejmě mlsá víc než běžný Čech a drahý cukr ho tak tíží v žaludku víc než vlka Karkulka s babičkou dohromady. Jak jinak si vysvětlit zatím jeho poslední výlev, který si dovoluji ocitovat: „Sociální inženýrství zdraví národa nezachrání. Zdravějším se totiž člověk nestane, když za cukr zaplatí o pět korun více. Role státu je spotřebitele vzdělávat, ne mu zdražit to, čím se přejídá.“
Pokud je autorem těchto slov skutečně pan ministr Nekula, mohl by zajít na návštěvu Státního zdravotního ústavu nebo se alespoň sejít s nějakým obezitologem. Pokud je autorem jeho PR poradce, měl by dostat vyhazov pro klamání veřejnosti a ztrapňování svého šéfa.
Stačí si totiž shrnout jednoduchá fakta. Cukr je jedna z nejnávykovějších legálních drog. Kam se na něj hrabe alkohol nebo tabák. Celkem 58 % všech úmrtí v Česku je způsobeno rizikovým chováním. Přitom 27 % úmrtí je spojeno se špatnými stravovacími návyky. Na tabák připadá 20 %, na alkohol 7 % a na nízkou pohybovou aktivitu 4 %. Zatímco u nízké pohybové aktivity, alkoholu a kouření jsme více méně na evropském průměru, u nezdravého stravování jsme na tom mnohem hůře, neboť evropský průměr úmrtí spojených se špatnými stravovacími návyky je pouze 18 % oproti našim 27 %.
Češi tloustnou
Stát přitom zdanění alkoholu a tabáku pravidelně zvyšuje a dojde k tomu i při letošní daňové reformě. Proč na druhou stranu stát ignoruje cukr, sůl a tuk, které způsobují mnohem větší škody? Čelíme skutečné pandemii obezity a s ní spojených civilizačních chorob, jako je ateroskleróza, infarkt myokardu, cévní mozková příhoda, vysoký krevní tlak nebo diabetes. Podle statistik vzrostl podíl obezity v Česku za posledních 15 let o více než 30 % a v roce 2030 se s ní bude potýkat až 35 % české populace.
Zdá se, že lobby výrobců cukrovinek a dalších nezdravých potravin je mnohem efektivnější než například lobby tabáková, alespoň soudě podle toho, jak usilovně ministr Nekula potlačuje jakoukoli debatu o účinném nutričním značení, podpoře alternativních potravin a teď nově i o zdanění cukru a tuků. Usilovným zavíráním očí před závažným problémem nám přitom Zdeněk Nekula zadělává na velmi drahé potíže do budoucna.
Občas čtu cynické komentáře, že podporou těchto neřestí vlastně stát „řeší“ budoucí kolaps důchodového systému. Podle této argumentace se díky podpoře nezdravého životního stylu mnoho lidí důchodu nedožije nebo si ho příliš dlouho neužije a stát tak ve výsledku ušetří. To je s prominutím blbost. Zhoršení zdraví obyvatel státu skutečně nic neušetří, ba právě naopak. Nejde přitom jen o zvyšující se náklady na zdravotní péči, ale i o pokles pracovního výkonu v důsledku civilizačních chorob, který se negativně podepisuje na ekonomice. To vše někdo (tedy především zdravý, zodpovědně se chovající člověk) bude muset zaplatit, například v podobě vyšších daní.
Daň z neřesti
Řešení se přitom nabízí celá řada. To by ovšem politici museli přestat myslet v horizontu příštích voleb a mít odvahu dělat i nepopulární rozhodnutí, která přinesou pozitivní efekt v dlouhodobém výhledu. Vezměme si takové Finsko, kde se díky zavedení daně z přidaného cukru podařilo snížit průměrnou hmotnost obyvatel o více než 3 kg. A překvapivě se to nejvíce projevilo u těch nejchudších skupin, u kterých je zdraví jako kritérium výběru potravin v obchodě až na nižších příčkách. A co „zhubnutí Finska“ přineslo? Třeba snížení nových případů diabetu druhého typu o více než 13 % a ischemické choroby srdeční o 3 %. A tedy prodloužení části života, kdy je člověk produktivní – a to nejen v práci. Vedle toho se pochopitelně snížily náklady na zdravotní péči. Je to málo? Mně se nezdá.
Mimochodem, zdravotnický NERV zavedení daně z cukru a tuku v rámci návrhů na reformu veřejných financí navrhoval, ale nová daň z neřesti prý neprošla přes politické poradce. Škoda, vedle dlouhodobých efektů zdravější populace by zdanění cukru pomohlo i v současné krizi veřejných financí.
Dobré vědět, co jíme
Další věcí, kterou jednoznačně potřebujeme, je zavedení srozumitelného systému nutričního značení. Většina Čechů má stále problém rozlišit, jaké potraviny jsou kvalitní a pro organismus zdravější. Málokomu se chce v obchodě podrobně studovat složení, které je u některých balení tak malým písmem, že bez skutečně dobrého zraku nebo brýlí nemáte šanci. Ovšem pan ministr Nekula smysluplné nutriční značení, používané v řadě jiných evropských zemí, ze všech sil odmítá a blokuje, aniž by veřejně vysvětlil, co mu na lepší informovanosti lidí vadí. Ale možná to jen neví, protože do takového detailu notičky z agrolobby nešly.
Vyšší podporu ze strany státu by si zcela jistě zasloužily i inovované nebo reformulované potraviny, u nichž výrobci zlepšují složení, například snížením obsahu cukru, soli nebo tuků. Podle průzkumu, který jsme si před dvěma lety nechali zpracovat, by 87 % spotřebitelů ocenilo rozšiřování nabídky potravin s příznivějším vlivem na zdraví. Tohle je naprosto jasné zadání pro dodavatele potravin.
Jedním z lídrů kvalitnější skladby potravin jsou v Česku privátní značky obchodních řetězců. Zřejmě i proto jsou trnem v oku Agrární komoře, která vztekle prská kvůli tomu, že čeští spotřebitelé mají rozum a čím dál tím častěji si vybírají privátní značky, u nichž mají jistotu kvality za rozumnou cenu. A spokojení jsou i čeští potravináři, pro které jsou dlouhodobé smlouvy na výrobu privátních značek zajímavým zdrojem příjmů.
Na závěr bych si dovolil apel. Pane ministře Nekulo, zkuste místo svých kamarádů z agrolobby brát ohled na občany této země. Pomozte jim dělat správná stravovací rozhodnutí a motivujte je ke zdravému životnímu stylu. Stačí, když přestanete blokovat smysluplné nutriční značení, když přestanete posílat milionové dotace na zavádějící kampaně Agrární komory a když podpoříte zodpovědné potravináře, kteří zlepšují složení svých potravin. Půjdete do toho s námi?
