Článek
S těmi onemocněními to není tak jednoduché, a i když nemám akademické vzdělání, jsem přesvědčený, že text, co píšu, je pravda. Toto je můj názor, důsledek mého poznání:
Když jsem sledoval reakce na smrt Radka Ptáčka, mnozí ve svých komentářích zmiňovali něco v duchu: „Pod usměvavou tváří se může skrývat psychické onemocnění.“ Několik lidí zmínilo i Jordana Petersona, pod příspěvkem Tomáše Rektora, originálním příspěvkem nebo například pán pod příspěvkem Jiřího Hrabáka (lékař): „…Peterson je taky krásná ukázka, klinický psycholog a 3 roky závislý na lécích a dostává se z toho do teď.“
Jiří zase doplnil „…u něj vidím, že je jako odnaučený kuřák, který bojuje proti kouření…“ (tečky značí, že mimo jiné). To byly kultivovanější reakce, ale také jsem viděl komentáře ve smyslu: „Měl se jít léčit.“
Na to jsem odpověděl: „Myslím, že v jeho případě bylo poznání o realitě, povaze života a historie to první, co přišlo, a teprve pak se objevila deprese. Neznám mnoho filozofů nebo lidí, kteří se zabývají povahou Jsoucna, a přitom nemají nějaké psychické problémy. To neznamená, že to tak musí být vždy. Někdy je deprese důsledkem nemoci, traumatu z dětství, nebo genetických predispozic. Je to složitější, než se zdá.“
A nejde jen o Petersona a Ptáčka. Napadá mě spousta případů, o kterých jsem to četl nebo to řekli veřejně: Gabor Maté, Sam Harris, Slavoj Žižek, Cornel West, Eckhart Tolle, Deepak Chopra – všichni tito myslitelé veřejně mluví o vlastních ‚psychických bojích‘. A pokud půjdeme do dějin k osobnostem, které se zabývaly filozofií, psychologií či povahou reality, a přitom sami trpěly? Nietzsche, Freud, Kant, Mill, Wittgenstein, Focault, Heidegger, Schopenhauer, Darwin, Andersen, Sartre, Hegel, Marx, Tolstoj, Dostojevskij – a mohl bych pokračovat dál. Marx byl sám ztělesněním nemoci. Jungovi se snažili diagnostikovat psychózu či schizofrenii, když popisoval své zážitky z let 1913–1916. A šlo by dlouze pokračovat.
Ale není to jen o filozofech. Sám mám ‚úzkostně-depresivní poruchu na osobnostním podkladě.‘ Přitom dokážu být velmi veselý a pozitivní – když je důvod. Zjistil jsem, že mnoho lidí, se kterými jsem v kontaktu, kteří jsou extrémně talentovaní a kreativní, často sdílí nějakou formu psychického boje, ať už jde o úzkost, depresi, OCD, ADHD, paranoiu, Asperger… To nepovažuju za náhodu.
Proč tomu tak často je? Vychází mi, že velké poznání nebo hlubší vnímání světa (se kterým se člověk rodí a nejde s tím nic dělat) je často provázeno větší citlivostí, bolestí nebo vnitřním konfliktem, je to odraz reality. !Ne vždy! – ale často ti, kteří zasvětí svůj život zkoumání komplexních filozofických nebo uměleckých témat, čelí větším vnitřním výzvám, je to matematika. Vše je propojené. To ale neznamená, že každý, kdo má psychické problémy, je automaticky génius, nebo naopak nebezpečný. Duševní zdraví je složité a nejednoznačné téma, každý s tím bojuje po svém, a není to nic, co by nás mělo definovat, onálepkovat.
Ale co je důležité pochopit, a proč tomu vlastně tak bývá? Protože – to vše má kořeny hluboko v nás samotných, v tom, jak jsme jako lidé od počátku formováni.
A je nutné začít od počátku:
Realita se v nějaký moment rozhodla opisovat sama sebe skrze vědomí, které mělo k dispozici čím dál sofistikovanější organismy k jejímu opisu. Něco stálo už za formováním prostoru miliardy let předtím, než se objevily první známky života. Pak se ale událo něco fantastického – realita už nebyla jen o prostoru a čase, ale objevilo se i něco, co ji dokázalo vnímat. Zpočátku šlo o primitivní formy života, například bakterie a prokaryotické buňky, které se vyvinuly na Zemi. Podobné fenomény musí zákonitě nastávat i jinde ve vesmíru, a můžeme jen spekulovat, jestli Země byla prvním místem, kde k tomu došlo.
Jak evoluce postupovala, organismy se přizpůsobovaly svému prostředí prostřednictvím přírodního výběru (natural selection), což velmi intentivně probíral Dawkins s Petersonem v rozhovoru. Jejich smyslové i fyzické vlastnosti se vyvíjely tak, aby jim co nejlépe pomáhaly přežít v podmínkách, ve kterých žily. Například – pokud žili tvorové dlouhou dobu v temnotě, mohli ztratit zrak a vyvinout jiné smysly, které jim umožnily lépe reagovat na okolí a orientovat se v realitě. Přetočme o další miliony let – u lidí pak bylo klíčové, že se vyvinul rozum, který jim umožnil nejen chápat svět kolem sebe, ale také ho aktivně přetvářet.
Lidé jsou odrazem reality samotné, jsou výsledkem prostředí, výchovy, genetického dědictví, historických a kulturních vlivů, společenských podmínek, a osobních zkušeností. Každý člověk je formován těmito faktory, které se navíc vzájemně ovlivňují. A vlivem těchto podmínek, faktorů, provádí určitá rozhodnutí. Významné osobnosti, které jsem zmínil, byly také jen odrazem svého prostředí a zkušeností. Jejich onemocnění bylo nevyhnutelným důsledkem reality, ve které žili. Dostojevskij nebo Pasternak by nikdy nenapsali svá díla, kdyby nebyli hnáni traumatem. Stejně tak Maté by nenapsal knihy tak hluboce ovlivňující svět, nebýt jeho osobních bolestných zkušeností. Čili věřím, že velké poznání je často podmíněno velkou bolestí. Ne vždy, ale když někdo zasvětí život boji za určitou filozofii, například velmi intenzivní psychickou osvětu nebo zkoumání povahy reality, bývá to tak. Vše je totiž propojené a je dílem všeho ostatního – „vše je dílem všeho“. Čím větší je poznání, tím větší tíha leží na bedrech toho, kdo ji nese. A v tomto procesu hrají klíčovou roli genetický kód, prostředí a osobní zkušenosti.
V Radku Ptáčkovi jsem cítil výjimečnou (tady se doslova hodí anglický výraz „exceptional“) energii. V jeho očích a řeči těla jsem viděl bolest, ale také nesmírnou moudrost. A byť byl na můj vkus někdy až moc pozitivní, pamatuju si jen tu zkušenost, jak ve mně ty jeho rozhovory rezonovaly, a to je nakonec nejvíc relevantní. Vše je o lidských rozhodnutích ve stávajících podmínkách a on se rozhodoval správně. Jen to poslední rozhodnutí nebylo šťastné, protože svou přítomností mohl světu a realitě přinést ještě mnoho užitku a nesmírně ji kultivovat.
